ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.889.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 889/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ Ing. J. P. a b/ L. P. , obou bytem v P. 5, F. Š. 23/224, zastoupených JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Zborovská 814/19, proti žalovanému Ing. Arch. P. K. , bytem v P. 3 – Ž., Ř. 1035/46, zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 17/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. června 2012, č. j. 73 Co 109/2012-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. června 2012, č. j. 73 Co 109/2012-148, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. srpna 2011, č. j. 13 C 17/2008-106, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. srpna 2011, č. j. 13 C 17/2008-106, vyhověl žalobě (podané dne 24. ledna 2008) a určil, že je neplatné jednostranné zvýšení nájemného z „bytu o velikosti 1+2 s příslušenstvím, v 1. patře domu na adrese F. Š. 23, v P. 5“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), učiněné oznámením žalovaného ze dne 25. září 2007; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2012, č. j. 73 Co 109/2012-148, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů následující skutkový stav. Dne 20. června 2000 uzavřeli žalobce a/ (tehdy nájemce bytu č. 41 v domě č. p. 1650 v ulici M. v Ú. n. L. – dále jen „byt v Ú. n. L.“), manželé M. a M. M. (tehdy společní nájemci bytu v domě č. p. 10 v ulici Z. v P. 2 – dále jen „byt v ulici Z.“) a M. B. (tehdy nájemkyně předmětného bytu), trojstrannou dohodu o výměně bytů (dále jen „dohoda o výměně bytů“, resp. „dohoda ze dne 20. června 2000“), v níž si sjednali, že namísto stávajícího uspořádání se stane žalobce a/ nájemcem předmětného bytu, manželé M. nájemci bytu v Ú. n. L. a M. B. nájemkyní bytu v ulici Z. S uvedenou dohodou dodatečně vyslovili souhlas všichni pronajímatelé zmíněných bytů a následně byla také uskutečněna (realizována) jejími smluvními stranami (což je podle obou soudů zřejmé z toho, že žalobce a/ a manželé M. do současné doby bydlí v bytech získaných výměnou a že směněné byty takto dlouhodobě nerušeně užívají). Dne 16. května 2001 uzavřeli žalobci jako nájemci a městská část Praha 5 (právní předchůdkyně žalovaného) jako pronajímatelka smlouvu označenou jako „Smlouva o nájmu bytu“ (dále jen „předmětná smlouva“), jíž městská část Praha 5 – mimo jiné s rubrikou „Zvláštní ujednání: §700 obč. zák.“ obsaženou v čl. 2 s označením „Doba nájmu“ – přenechala předmětný byt za úplatu do užívání žalobcům, a to na dobu neurčitou s účinností od 1. června 2001. Dopisem ze dne 25. září 2007 pak žalovaný (nynější pronajímatel předmětného bytu) oznámil žalobci a/, že mu jednostranně zvyšuje nájemné z bytu na tam uvedenou částku počínaje prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od jeho doručení (dále jen „Oznámení“). Zásilku obsahující Oznámení si žalobce a/ vyzvedl na poště – na základě oznámení o uložení zásilky – v úložní lhůtě dne 10. října 2007. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na podkladě výměny bytů uskutečněné podle dohody ze dne 20. června 2000 se žalobce a/ stal nájemcem předmětného bytu. Následně byl okruh subjektů na straně nájemce bytu rozšířen předmětnou smlouvou, kterou odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pokládal, a to i s přihlédnutím k citaci §700 obč. zák., za dohodu podle §700 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti – s poukazem na ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. – uvedl, že při posouzení předmětné smlouvy je namístě dát přednost „výkladu“, že tato smlouva je platnou dohodou podle §700 odst. 2 obč. zák., před „výkladem“, že jde o smlouvu nájemní, jež by byla – v důsledku kolize se stávajícím nájemním právem žalobce a/ k bytu – absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.). Podle názoru obou soudů tedy s účinností od 1. června 2001 vznikl žalobcům k předmětnému bytu společný nájem a z tohoto titulu jsou oba aktivně věcně legitimováni domáhat se určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného žalobou podle §3 odst. 6 věty druhé zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). V návaznosti na to pak dovodil, že oznámení o jednostranném zvýšení nájemného musí být adresováno a doručeno všem společným nájemcům bytu, jelikož právo společného nájmu bytu je právem nedílným. Uzavřel, že s ohledem na okolnost, že Oznámení bylo určeno pouze žalobci a/ a nikoli též žalobkyni b/, je jednostranné zvýšení nájemného učiněné tímto oznámením neplatné pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.); porušuje totiž právo ostatních nájemců (zde žalobkyně b/) bránit se mu postupem podle ustanovení §3 odst. 6 věty druhé zákona č. 107/2006 Sb. Dodal, že takové oznámení nevede ke zvýšení nájemného a společní nájemci bytu ho mohou napadnout bez ohledu na lhůtu uvedenou v citovaném ustanovení obecnou určovací žalobou podle §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu (dále jen „o.s.ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále rovněž jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání – z důvodů v něm rozvedených – především namítl, že z listin, na nichž byly zaznamenány souhlasy pronajímatelů s výměnou bytů, nelze jednoznačně určit, že souhlasy se vztahují k dohodě ze dne 20. června 2000; jeden z nich navíc není datován a tudíž nelze posoudit, zda byl udělen až po jejím uzavření. Z toho dovozoval, že dohoda o výměně bytů je neplatná. Dodal, že kromě toho soudy vůbec nezjišťovaly, zda výměna bytů byla realizována všemi jejími smluvními stranami, čímž zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále rovněž namítl, že i kdyby se žalobce stal nájemcem předmětného bytu výměnou za jiný byt, nemohl ke stejnému bytu platně uzavřít novou nájemní smlouvu. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a ze dne 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010. Současně měl za to, že neobstojí právní názor, že předmětná smlouva je dohodou podle §700 odst. 2 obč. zák. Podle jeho mínění je tomu tak zejména proto, že „neobsahuje výslovný projev vůle všech tří stran, z kterého by byl zřejmý záměr … změnit dosavadní nájemní vztah co se týká jeho subjektů“ ; nadto z ní není zřejmé, který z žalobců v ní vystupuje jako dosavadní nájemce a který jako třetí osoba (přistupující nájemce); kromě toho je v ní uvedeno, že je uzavírána podle ustanovení §685 a násl. obč. zák., přičemž „obsahuje zcela komplexní novou úpravu nájemního vztahu“ . Vyjádřil přesvědčení, že v případě předmětné smlouvy tak jde právě o novou nájemní smlouvu, a proto žalobkyně b/ – vzhledem ke shora uvedenému – nemůže být společnou nájemkyní předmětného bytu. Podle jeho názoru však ani v případě existence společného nájmu bytu nelze oznámení o jednostranném zvýšení nájemného doručené jen jednomu ze společných nájemců považovat za neplatné, ale pouze za neúčinné; perfektním se totiž stane teprve doručením všem společným nájemcům bytu a nestane-li se tak, nenabude sledovaných účinků a pak skutečně nemůže počít běžet lhůta pro podání žaloby podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., jak dovodil odvolací soud. To však podle jeho názoru neznamená, že za této situace má být na žalobu o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného pohlíženo jako na obecnou určovací žalobu ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.; naopak žaloba musí být v tomto případě zamítnuta „pro předčasnost“ . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. června 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil, a to zejména dovolacími námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž oba soudy čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení platnosti dohody o výměně bytů. Ačkoli v této souvislosti v dovolání argumentoval nesprávným právním posouzením věci, podstatou jeho nesouhlasu se závěrem o platnosti dohody ze dne 20. června 2000 je polemika se skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, že s ní vyslovili souhlas všichni pronajímatelé směňovaných bytů, a to dodatečně, tj. po jejím uzavření. Obsahově tedy jde primárně o nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, na němž je založen uvedený právní názor, a tudíž o nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Uvedené přitom v plném rozsahu platí též pro dovolací výtku, že soudy vůbec nezjišťovaly, zda výměna bytů byla realizována všemi jejími smluvními stranami. Třebaže dovolatel v souvislosti s uvedenou výtkou citoval (slovy zákona) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu je zřejmé, že jí ve skutečnosti sledoval zpochybnit správnost (logiku) postupu soudů při hodnocení důkazů, jestliže z dílčích skutkových zjištění (tj. zjištění, že žalobce a/ a manželé M. do současné doby bydlí v bytech získaných výměnou a že směněné byty takto dlouhodobě nerušeně užívají) dospěly ke skutkovému závěru, že výměna bytů byla (musela být) uskutečněna (realizována) všemi jejími smluvními stranami. Jinak řečeno, dovolatel nesouhlasil s hodnocením důkazů oběma soudy potud, že v řízení učiněná skutková zjištění, byť dílčí, jsou samy o sobě spolehlivým dokladem realizace dohody o výměně bytů všemi třemi (nikoli jen dvěma) smluvními stranami. Rovněž posléze uvedená výtka tudíž po obsahové stránce naplňuje (v daném případě nepřípustný) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Proto ani k této výtce dovolací soud při posouzení správnosti napadeného rozhodnutí nepřihlížel.
Z toho, co bylo uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, vyplývá, že obstojí právní názor odvolacího soudu, že na podkladě platné výměny bytů uskutečněné podle dohody ze dne 20. června 2000 se žalobce a/ stal nájemcem předmětného bytu. Za této situace dovolací soud z uvedeného právního názoru vychází.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel zpochybnil mimo jiné správnost (předběžného) právního názoru, že poté, co žalobce a/ nabyl nájemní právo k předmětnému bytu výměnou za jiný byt, byl okruh subjektů na straně nájemce bytu rozšířen předmětnou smlouvou, kterou lze pokládat za dohodu podle §700 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro posouzení správnosti uvedeného právního názoru. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené právní otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla (k tomu viz rovněž výklad shora) a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §700 odst. 1 obč. zák. byt může být ve společném nájmu více osob. Společní nájemci mají stejná práva a povinnosti. Podle §700 odst. 2 obč. zák. společný nájem vzniká též dohodou mezi dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem.
V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 813/2005) není pochyb o tom, že podstata práva společného nájmu bytu spočívá v tom, že svědčí dvěma či více osobám společně a nedílně (dvě či více osob má k bytu stejná práva omezená vždy jen právem druhého spolunájemce /dalších spolunájemců/). Společný nájem bytu vzniká buď smlouvou nebo na základě jiných právních skutečností. Smluvně se zmíněný právní vztah zakládá především nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává byt za nájemné do užívání dvěma či více osobám (společným nájemcům), a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání (srov. §685 odst. 1 větu první obč. zák.). V tomto případě jde originární (původní, neodvozený) způsob vzniku společného nájmu bytu, který nutně předpokládá, že byt, jehož se nájemní smlouva týká, je právně volný, tj. že k němu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu např. z 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, a 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné pod C 303 ve svazku 3 a pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010, tj. rozhodnutí, na něž v dovolání odkázal dovolatel). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2238/2008). Další (zvláštní) způsob zřízení společného nájmu bytu smlouvou upravuje ustanovení §700 odst. 2 obč. zák. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000) dovodila, že dohoda podle citovaného ustanovení je právním úkonem, jehož účastníky jsou dosavadní nájemce, další osoba a pronajímatel, a tato dohoda musí splňovat obecné náležitosti právních úkonů stanovené v ustanoveních §34 a násl. obč. zák. Zákonná úprava obsažená v §700 odst. 2 obč. zák. tedy předvídá odvozený (nepůvodní, druhotný) způsob založení společného nájmu bytu. Jeho podstatou je rozšíření (změna) okruhu subjektů stávajícího nájemního poměru tak, že k dosavadnímu (jedinému) nájemci přistoupí další osoba (osoby). Dohodu podle §700 odst. 2 obč. zák. tudíž lze charakterizovat jako souhlasný projev vůle dosavadního nájemce, další osoby (či osob) a pronajímatele, směřující k vytvoření plurality subjektů vystupujících na straně nájemce dosud „prostého“ (tj. nikoli společného) nájemního vztahu (jehož obsah jinak zůstává v zásadě nezměněn). Minimálním (nezbytným) obsahem uvedené dohody, na němž se smluvní strany musí shodnout, aby taková dohoda vůbec vznikla (aby šlo o dohodu podle §700 odst. 2 obč. zák.), tedy je – vedle řádné identifikace smluvních stran – určení, jakého (existujícího) nájemního vztahu se týká zamýšlená změna ve složení jeho subjektů a kdo se má stát dalším nájemcem bytu společně s nájemcem původním (obdobné závěry byly vyjádřeny též v odborné literatuře – srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 2041).
V projednávaném případě předmětnou smlouvou (označenou jako „Smlouva o nájmu bytu“) městská část Praha 5 (právní předchůdkyně žalovaného) jako pronajímatelka přenechala předmětný byt za úplatu do užívání žalobcům jako (společným) nájemcům na dobu neurčitou s účinností od 1. června 2001. Z obsahu předmětné smlouvy ovšem nevyplývá vůle jednajících osob (zejména tehdejší pronajímatelky) vytvořit k předmětnému bytu společný nájem z dosavadního nájemního vztahu tak, že k původnímu nájemci (žalobci a/) přistoupí další osoba (žalobkyně b/). Ostatně z předmětné smlouvy není ani zřejmé, že byt měla již v nájmu některá z osob, jež v ní vystupují v pozici nájemce; tím méně z ní pak vyplývá, která z těchto osob se měla stát dalším nájemcem bytu společně s nájemcem původním (jinak řečeno z předmětné smlouvy nelze seznat, kdo je nájemcem původním a kdo k němu má přistoupit). Přitom nedostatek vyjádření vůle rozšířit okruh subjektů na straně nájemce stávajícího nájemního poměru nemůže nahradit prostý odkaz jednajících osob na „§700 obč. zák.“ (obsahující navíc různé skutkové podstaty – viz citované ustanovení v jeho odstavcích 1/ až 3/), jak se snad mylně domníval odvolací soud. Za tohoto stavu tedy nelze z předmětné smlouvy dovodit, že vůle jejích subjektů směřovala k vytvoření společného nájmu bytu odvozeného od dosavadního „prostého“ nájmu žalobce a/. Naopak z obsahu předmětné smlouvy se podává, že jednající osoby měly v úmyslu založit k předmětnému bytu nový (další) nájemní poměr originárním způsobem, tj. bez zřetele na stávající nájemní vztah, o němž v ní schází jakákoliv zmínka. S tím nakonec koresponduje i označení předmětné smlouvy jako Smlouvy o nájmu bytu, dále v ní obsažené vyjádření, že je uzavírána podle ustanovení §685 a násl. obč. zák., a v neposlední řadě i okolnost, že „obsahuje zcela komplexní novou úpravu nájemního vztahu“ , jak to vyjádřil dovolatel. Z uvedeného vyplývá, že nepřipadají v úvahu oba „výklady“ předmětné smlouvy (jednak jako dohody podle §700 odst. 2 obč. zák. a jednak jako nájemní smlouvy), neboť předmětná smlouva je smlouvou o nájmu bytu ve smyslu §685 odst. 1 věty první obč. zák., jíž městská část Praha 5 měla v úmyslu svěřit předmětný byt do nájmu společně oběma žalobcům bez ohledu na to, že jeden z nich (konkrétně žalobce a/) již jeho nájemcem byl. K bytu, který není právně volný, však nelze originárním způsobem zřídit další nájemní vztah, tentokrát společný nájem bytu. Přitom svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba; to platí i v případě, že tak činí ve společenství s jinou osobou. Takto uzavřená nájemní smlouva je pak – vzhledem ke shora citované judikatuře – absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že předmětná (nájemní) smlouva je absolutně neplatná a tudíž nezpůsobilá založit k předmětnému bytu právo společného nájmu svědčící oběma žalobcům. Nelze proto pokládat za správný právní názor odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že Oznámení mělo být adresováno a doručeno oběma žalobcům – společným nájemcům bytu, jinak je neplatné (pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák.). V tomto ohledu tedy dovolatel použil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dalšími uplatněnými dovolacími námitkami podřaditelnými pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně (odvolací soud) znovu posoudí mimo jiné i otázku včasnosti podané žaloby na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, a to s ohledem na doručení Oznámení žalobci a/ (výlučnému nájemci předmětného bytu). Přitom nepřehlédne právní názory, které ohledně lhůty pro podání zmíněné žaloby a doručení (dojití) oznámení o jednostranném zvýšení nájemného (a jiných adresných jednostranných hmotněprávních úkonů) Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudcích ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010, z 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 1648/2011, a z 13. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu