ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1026.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1026/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky M-SILNICE, a.s., IČ 41219 6868, Pardubice, Husova 1697, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, 140 78 Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. 21 Co 437/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 44/2010 /žalobce P. P., H. K., S. n. 1189, zastoupeného Mgr. Gabrielou Hájkovou, advokátkou, 500 00 Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované M-SILNICE, a.s., Pardubice, Husova 1697, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, 140 78 Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o určení vlastnického práva k nemovitostem/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 29. dubna 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2011, č.j. 17 C 44/2010-130. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že je vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 719 na pozemku parc. č. 779, zapsaného na listu vlastnictví pro katastrální území H. K. u katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj /katastrální pracoviště Hradec Králové/. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 27.458,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2013, č. j. 21 Co 437/2012-227. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2011, č.j. 17 C 44/2010-130, změněn tak, že bylo určeno, že žalobce P. P. je vlastníkem ideální poloviny domu čp. 719 na parcele č. st. 779, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro katastrální území, obec a okres H. K. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj /katastrální pracoviště Hradec Králové/. Žalované akciové společnosti M-SILNICE bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 64.130,- Kč a na úhradu nákladů odvolacího řízení 24.926,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po zopakování dokazování /dohodou o vydání věcí ze dne 1. prosince 1992, dodatkem č. 22 ke kupní smlouvě ze dne 6. října 1992, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 1999, sp. zn. 25 Co 514/99, a ze dne 28. srpna 2000, sp. zn. 20 Co 283/2000, a návrhem žalobce na změnu žaloby/ dospěl k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 719 na pozemku č. st. 779 v katastrální území H. K., a to na základě dohody o vydání věci ze dne 1. prosince 1992, uzavřené mezi ním a R. P., jako oprávněnými osobami, a Fondem národního majetku, jako povinným; podle této dohody byl uvedeným oprávněným osobám vydán dům čp. 719 a pozemek č. 779 v katastrálním území H. K.. Nemohla tedy, dovozoval žalobce, žalovaná akciová společnost nabýt do vlastnictví uvedené nemovitosti kupní smlouvou, takže zápis v katastru nemovitostí, svědčící žalované akciové M-SILNICE, je chybný, a proto žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem domu čp. 719 v H. K. v rozsahu jedné ideální poloviny. Naproti tomu žalovaná akciová společnost poukazovala na to, že o restitučním nároku žalobce na dům čp. 719 v H. K., ve Š. ulici, bylo pravomocně rozhodnuto zamítavým rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 1995, sp. zn. 15 Co 735/94 /vydaným v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 C 101/82/, který nebyl dotčen ani rozhodnutím o dovolání, vydaným Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 2 Cdon 371/96; žalovaná akciová společnost má proto za to, že vlastnické právo k domu čp. 719 v H. K. nabyla platnou kupní smlouvou ze dne 30. dubna 1992 /a dodatkem č. 322 k této smlouvě ze dne 21. března 1996/; i kdyby se tak uvedenou smlouvou nestalo, má žalovaná akciová společnost za to, že se stala vlastníkem uvedeného domu vydržením, k němuž její držba v dobré víře trvala od 24. května 1995.
Odvolací soud však na základě výsledků dokazování v tomto řízení dospěl k závěru, že žalovaná akciová společnost „se nemohla stát oprávněným držitelem domu čp. 719 na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. září 1992 s Fondem národního majetku, protože již navazujícím dodatkem č. 1 k této kupní smlouvě byl dům čp. 719 z tohoto převodu vyloučen z důvodu uplatnění restitučního nároku k němu“. Měl proto odvolací soud za to, že žalovaná akciová společnost se sice stala oprávněným držitelem domu, ale dříve než uplynula desetiletá vydržecí doba, ztratila žalovaná akciová společnost dobrou víru v to, že je vlastníkem domu, a přestala být jeho oprávněným držitelem, takže desetiletá vydržecí doba tu řádně neuplynula a žalovaná akciová společnost se vlastníkem domu vydržením nestala“.
Žalobce tedy v tomto soudním řízení prokázal, podle názoru odvolacího soudu, že se stal vlastníkem domu čp. 719 v H. K., Š. ulice, v rozsahu jedné ideální poloviny, takže zápis v katastru nemovitostí, podle něhož je žalovaná akciová společnost zapsána jako vlastník uvedené nemovitosti, neodpovídá v tomto rozsahu skutečnosti; žalobce má tedy naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ustanovení §220 občanského soudního řádu tak, že bylo určeno, že žalobce P. P. je vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 719 na pozemku č. st. 779, zapsaných na listu vlastnictví č. 20642 pro katastrální území H. K. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj /katastrální pracoviště Hradec Králové/.
Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 5. února 2013 doručen advokátu, který žalovanou akciovou společnost v tomto řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 6. března 2013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se M-SILNICE, a.s. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. ledna 2012 /sp. zn. 21 Co 437/2012 Krajského soudu v Hradci Králové/ a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení u odvolacího soudu.
Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že v tomto soudním řízení jde o budovu, která byla v roce 1948 /spolu s pozemkem/ znárodněna v rozporu s tehdejší právní úpravou, a o pozemek, na němž je budova postavena; v 60. letech minulého století byla budova stavebně-technicky změněna rozsáhlou přestavbou. V roce 1991 se R. P. a P. P., jako dědicové původních majitelů uvedených nemovitostí, obrátili na státní podnik Silnice Hradec Králové s žádostí o vydání budovy a pozemku podle zákona č. 87/1991 Sb. Tento podnik však žádosti o vydání nemovitosti nevyhověl, a proto R. P. a P. P. podali proti uvedenému státnímu podniku žalobu, kterou se domáhali uzavření dohody o vydání věcí. Ještě před tím se obrátili s požadavkem na uzavření dohody o vydání věci na Fond národního majetku a ten dne 1. prosince 1992 uzavřel s nimi písemnou dohodu o okamžitém vydání majetku. Protože však Fond národního majetku nebyl /jak uvedení dědicové původních vlastníků zjistili/ povinnou osobou k vydání věci ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., R. P. a P. P. písemně téhož dne oznámili Fondu národního majetku, že „své podpisy na dodatku odvolávají a že se jím počínaje dnem 1. prosince 1992 necítí být vázáni. Fond národního majetku toto oznámení respektoval a dále již se žalobci o vydání uvedeného nemovitého majetku nejednal.
Dovolávající se akciová společnost dále poukazovala na to, že po podání žaloby v roce 1995 byla tato žaloba R. P. a P. P. soudem pravomocně zamítnuta s tím, že u budovy došlo k zásadní přestavbě, v jejímž důsledku budova ztratila svůj původní stavebně technický charakter. V dovolacím řízení však dovolací soud v části týkající se pozemku rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že ustanovení restitučního zákona, zakazující vydání stavby pro ztrátu stavebně technického charakteru, se pozemku netýká. V dalším soudním řízení o pozemku došlo posléze k rozhodnutí, jímž soud určil, že vlastníky pozemku, na němž stojí dům čp. 719 v H. K., jsou žalující R. P. a P. P.
Dne 26. dubna 2010 poslal žalobce P. P. soudu žalobu s návrhem na určení vlastnického práva k budově čp. 719 v H. K.. V řízení o této žalobě, která byla soudem prvního stupně zamítnuta, pak odvolací soud svým rozsudkem ze dne 14. ledna 2013 určil, že žalobce P. P. je vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 719 na parcele č. st. 779 v katastrálním území H. K. Odvolací soud vycházel jednak z toho, že vlastníkem budovy nemůže být žalovaná akciová společnost, jelikož kupní smlouva, respektive její dodatek č. 22, ze dne 21. března 1996, je neplatný, takže k privatizaci uvedeného majetku tu nemělo dojít; dále odvolací soud vycházel z právního závěru, že dohoda ze dne 1. prosince 1992, uzavřená mezi Fondem národního majetku a R. P. a P. P., je způsobilým právním důvodem pro to, aby žalobce podle ní vlastnické právo nabyl.
Vzhledem k uvedeným okolnostem, zdůrazňovaným dovolatelkou v jejím dovolání, dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v něm tento soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru zejména v tom, že dohoda uzavřená mezi R. P. a P. P. a Fondem národního majetku 1. prosince 1992, nebyla uzavřena s povinnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.; povinnou osobou tu nebyl Fond národního majetku, nýbrž státní podnik Silnice Hradec Králové; a proto tu nemohlo jít o způsobilý právní důvod pro to, aby žalobce podle této dohody nabyl vlastnictví. Nebylo tu rozhodné, podle názoru dovolatelky, že stát nereagoval na projev vůle o odstoupení R. P. a P. P. písemně, jak se domníval odvolací soud při posuzování tohoto odstoupení od dohody ze dne 1. prosince 1992.
Dovolatelka je dále toho názoru, že odvolací soud nevycházel z toho, co je běžné, jak má za to, v judikatuře soudů, že totiž „nelze vyhovět žalobě na určení, jestliže bylo možno žalovat přímo na plnění“, což v daném případě rozhodně možné bylo. Dovolatelka tedy dovozovala, že soud tu neměl určovat, že je žalobce vlastníkem nemovitostí, protože „pro takové určení tu neexistoval naléhavý právní zájem žalobce na určení“; došlo tu tedy k určení, že žalobce P. P. je spoluvlastníkem objektu, který byl v roce 1948 zestátněn, ale šlo o objekt stavebně technicky změněný masivní přístavbou v hodnotě cca 36,000.000 Kč, takže žalobci tedy náleží neskonale více, než by činil jeho nárok podle restitučních předpisů“.
Podle dovolatelky a.s. M-SILNICE směřuje její dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a toto rozhodnutí závisí na vyřešení sporných otázek hmotného a procesního práva, které dovolatelka ve svém dovolání označuje takto: 1. zda soudy mohou rozhodovat ve věci o žalobě na určení, pokud již ve stejné věci existuje rozhodnutí o žalobě na plnění;
2. zda dobrá víra oprávněného držitele může být narušena procesním rozhodnutím soudu do té míry, že dojde k její ztrátě jako základní podmínky vydržení vlastnického práva;
3. zda lze konstatovat v odůvodnění soudního rozhodnutí absolutní neplatnost kupní smlouvy, respektive jejího stěžejného dodatku, uzavřeného před 17 lety, a v důsledku toho ve výroku rozhodnutí dovozovat právo žalobce na určení jeho vlastnického práva, a dále zda lze v daném případě tuto neplatnost dovozovat z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012;
4. zda je možné v restitučních věcech rozhodovat o určení vlastnického práva, jestliže soud má za to, že žalobce disponuje dohodou o vydání věci a věc je mu možno vydat;
5. zda je dohoda o vydání věci uzavřená s osobou, která v rozhodné době, tj. ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., věc nedrží, dohodou o vydání věci podle restitučního předpisu, a zda dohoda s Fondem národního majetku ze dne 1. 12. 1992 v důsledku projevu vůle žalobců i Fondu národního majetku zanikla;
6. zda lze na základě dohody o vydání věci, která nebyla uzavřena s osobou povinnou, nerespektovat zákaz vydání stavby a pozemku podle ustanovení §8 zákona č. 87/1991 Sb., s odkazem na jeho dispozitivnost;
7. zda existuje naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti, jestliže žalobce disponuje platnou dohodou o vydání věci a má podle restitučního předpisu nárok na její vydání na základě této dohody nebo na základě soudního rozhodnutí;
8. zda je podle restitučního předpisu možné, aby soud na základě dohody o vydání věci, která se týká menší části nemovitostí, určil, že žalobci na základě této dohody náleží vlastnické právo k celé nemovitosti;
9. zda lze zájem na vydání věci nadřadit nad zájem na zachování právní jistoty a zájem na ochraně základních práv a svobod.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti M-SILNICE (IČ 421 968 68) bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a které závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud zabýval právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak.
Ve svém rozhodnutí ze dne 14. ledna 2013 (sp. zn. 21 Co 437/2012 Krajského soudu v Hradci Králové) vycházel odvolací soud zejména z ustanovení §3 odst. 3, §4 odst. 1 a §5 odst. 2, 3 a 4 i §8 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále z ustanovení §129, §130 a §134 odst. 1 občanského soudního řádu a z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je tato osoba státním občanem České republiky.
Podle ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. bylo-li v den přechodu věci na stát oprávněných osob podle tohoto zákona více, je oprávněnou osobu k celé věci kterákoliv z nich.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věci držely (s výjimkou podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností a s výjimkou cizích států). Zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci, věc stále držela (k tomu závěru dospěl dovolací soud např. v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdo 1030/97 Nejvyššího soudu).
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jeho převzetí státem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že vyzve-li oprávněná osoba k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení §48 odst. 1 občanského zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se oprávněným osobám nevydávají stavby, které zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter ztratily.
V §8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že oprávněné osobě náleží finanční náhrada za nevydanou věc, pokud oprávněné osobě věc nebyla vydána. V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. listopadu 1998, II. ÚS 236/97 (uveřejněném pod č. 133 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo (na str. 265), že pokud v takovém ustanovení není vyjádřeno výslovně nevydání věci, je třeba na povahu tohoto ustanovení usuzovat jako na ustanovení dispozitivní (nikoli kogentní), a to právě s ohledem na související ustanovení právního předpisu.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 91/1991 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2012), o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, může být podle tohoto zákona použito majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštního zákona, pouze v případě, že tento nárok nebyl uplatněn ve stanovené době nebo byl zamítnut. V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. března 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99 (uveřejněném ve svazku 17, pod č. 47, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr, že k aplikaci zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je možné přistoupit pouze v případech uvedených v §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (formou náhrad a nikoli tedy naturální restitucí) a dále podle zákona č. 116/1194 Sb. (tj. šlo-li tu o majetek, s nímž se mohlo až do této doby volně nakládat, tedy i privatizovat jej).
Podle ustanovení §129 odst. 1 občanského zákoníku je držitelem věci ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo ten, kdo vykonává právo pro sebe. Podle ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, držitelem oprávněným. Podle ustanovení §134 odst. 1 se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li věc nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že při posuzování toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, nelze za dovolací důvod pokládat vady či omyly při hodnocení důkazů (132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem), jakož i k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž vycházel dovolací soud i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 14. ledna 2013 (sp. zn. 21 Co 437/2012 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se akciové společnosti, řešil některou otázku hmotného či procesního práva, jež by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo že by se odvolací soud svými právními závěry odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo, že by odvolacím soudem řešené právní otázky měly být řešeny jinak (jak měla za to dovolatelka ve svém dovolání formou jí navrhovaných řešení). Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelky odmítnout podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení do předložení spisu dovolacímu soudu náklady v zahájeném řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu