ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1100.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1100/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolateky E. (A.) P., P. 6, U. N. 24, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2012, sp. zn. 22 Co 1463/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 7/2007 (žalobkyně E. /A./ P., P. 5, U. N. 24, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalované PIVO EGGENBERG A.D. 1560 spol. s r.o., IČ 2607 5580, Český Krumlov, Latrán 27, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem, 381 01 Český Krumlov, Za Tiskárnou 327, o určení vlastnictví, o návrhu žalobkyně na obnovu řízení), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně na obnovu řízení, vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově bylo rozhodnuto usnesením ze dne 23. dubna 2012, č. j. 5 C 7/2007-640. Tímto usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně na obnovu uvedeného řízení, která byla uplatněna s tvrzením, že existují skutečnosti a důkazy, které nemohla žalobkyně použít bez své viny v předchozím řízení. O nákladech tohoto řízení o obnovu bylo rozhodnuto tak, že žalované nebylo přiznáno právo na náhradu řízení o žalobě na obnovu řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2012, č. j. 22 Co 1463/2012-664. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. dubna 2012, č. j. 5 C 7/2007-640, potvrzeno. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.359,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo přezkoumáno podle ustanovení §212 občanského soudního řádu, ale odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně zamítl žalobu na obnovu řízení, podanou žalobkyní dne 2. dubna 2012, s poukazem na ustanovení §233 odst. 1 a 2 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť měl za to, že tato žaloba byla podána opožděně, když řízení, jehož obnovy se žalobkyně domáhala, bylo ukončeno rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 21. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 4091/2008 Nejvyššího soudu, které nabylo právní moci doručením 9. prosince 2008. Žaloba žalobkyně na obnovu řízení, podaná u soudu dne 2. dubna 2012, byla tedy podána po uplynutí zákonem stanovené tříleté objektivní lhůty. Ve svém rozhodnutí soud prvního stupně neshledal opodstatněným tvrzení žalobkyně, že svou žalobu na obnovu řízení podala včas ve lhůtě podle ustanovení §233 odst. 1 občanského soudního řádu, když se o existenci nových důkazů, odůvodňujících navrhovanou obnovu řízení, dozvěděla až v průběhu měsíce února 2012.
Odvolací soud s poukazem na ustanovení §233 odst. 2 a §235f občanského soudního řádu uváděl, že pro závěr o včasnosti podání žaloby na obnovu řízení musí být splněny jak lhůta subjektivní (lhůta tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit), tak i lhůta objektivní (lhůta tří let od právní moci napadeného rozhodnutí, popřípadě od právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, bylo-li proti žalobou na obnovu řízení napadenému rozhodnutí podáno dovolání). Odvolací soud dovozoval, že „ v souzené věci nebyla dodržena objektivní lhůta, jejíž běh začal právní moci rozhodnutí dovolacího soudu dne 9. prosince 2008, ale žaloba žalobkyně na obnovu řízení byla podána až 2. dubna 2012, tedy po uplynutí tří let“. Odvolací soud byl toho názoru, že „zkoumat zachování subjektivní lhůty tu soud prvního stupně nemusel a nebylo ani potřebné k takovému posouzení provádět dokazování“. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu na obnovu řízení zamítl pro opožděnost bez nařízení jednání, když takový postup výslovně připouští ustanovení §235f občanského soudního řádu.
Odvolací soud proto potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rovněž správně rozhodnuto. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo dne 6. prosince 2012 doručeno advokátu, který žalobkyni v řízení o obnovu řízení zastupoval a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 6. února 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 25. října 2012 (sp. zn. 22 Co 1463/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů při posuzování otázky, zda objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení uplynula marně či nikoli, měly zohlednit zvláštní okolnosti tohoto případu. Dovolatelka je toho názoru, že v tomto případě je třeba mít na zřeteli, že „okamžik zpřístupnění dokladů, o nichž se zmiňuje ve své žalobě na obnovu řízení, jakož i dovolatelku seznámit s nimi, nezávisela na ní samotné, ale na ochotě státních orgánů“; podle názoru dovolatelky v daném případě tu došlo k zatajování dokumentů, a to dokumentů týkajících se konfiskačního řízení Ministerstva zemědělství, což vedlo pak i k vydání nálezu výboru pro lidská práva Organizace spojených národů č. 757/1997, dále k zatajování informací o trvání vlastnického práva Dr. A. S. k červenci 1948, jakož i k odmítnutí pozemkových úřadů provést lustraci jednotlivých nemovitostí a zápisů k nim v evidenci nemovitostí“. Dovolatelka přitom poukazovala na závěry uvedeného výboru pro lidská práva OSN, podle nichž „stát je povinen dovolatelce umožnit uplatnění nároků tak, aby všechny osoby si byly rovny před zákonem a podléhaly rovné ochraně zákonem“. Soudy obou stupňů se však tímto stanoviskem výboru OSN vůbec nezabývaly. Dovolatelka je proto přesvědčena, že se soudy v tomto případě dopustily nesprávného právního posouzení otázky uplynutí objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení. Dovolatelka je toho názoru, že pokud by státní orgány v její záležitosti plnily od počátku svou povinnost při vyřizování záležitostí žalobkyně, byly by předmětné důkazy objeveny dovolatekou o řadu let dříve.
Dovolatelka je přesvědčena, že „pokud soudy obou stupňů v této právní věci nepřihlédly k uvedenému stanovisku výboru pro lidská práva Organizace spojených národů co do poskytnutí účinné ochrany práv žalobkyni státními orgány, mělo to za následek nesprávné právní posouzení věci“. Obecné soudy měly, podle názoru dovolatelky, přihlížet při posuzování přípustnosti žaloby na obnovu řízení k tomu, ,,aby jednotlivých právních institutů, konstrukcí, domněnek a fikcí nebylo v rozporu s jejich účelem zneužíváno“. Dovolatelka má za to, že „pokud je důvodem prolomení objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení zrušení rozhodnutí o trestném činu (správním deliktu, přestupku), je na místě posoudit i postup státních orgánů co do neposkytování potřebných informací, zadržování dokumentů a jiných důkazních prostředků jako důvod neskončení objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, když tu zmeškání této lhůty nelze přičítat osobě, která se domáhá obnovy řízení“. Podle názoru dovolatelky zamítnutí její žaloby o obnovu řízení je tu dalším projevem trvající perzekuce žalobkyně, které bylo dlouhodobě upíráno postavení právní nástupkyně Dr. A. S., čímž jí bylo ztíženo jednání směřující k ochraně jejich práv i povinností; šlo tu tedy o odnětí práva na spravedlivý proces.
Ve vyjádření žalované společnosti PIVO EGGENBERG A.D. 1560 spol. s r.o., k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Důvodem pro prodloužení zákonné objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení nemůže být stanovisko Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů, jímž soud v ČR není jakkoli vázán. Žalobkyně sama ve svém dovolání uvádí, že podala žalobu na obnovu řízení po uplynutí zákonem stanovené objektivní tříleté lhůty; důvody proč žalobkyně nepředložila své argumenty pro obnovu řízení dříve, jsou tu vedlejší a irelevantní. Dovolatelkou prosazované prodloužení objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení by znemožnilo žalované společnosti spoléhat se na existenci lhůty, která vyplývá přímo ze zákona. Žalovaná společnost nabyla majetek, jehož se týká i žaloba žalobkyně, bez jakéhokoli ovlivnění, tento majetek vlastní dlouhodobě a nabyla jej od evidovaných vlastníků.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Pro posouzení přípustnosti dovolání dovolatelky bylo třeba postupovat podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož dovolání by bylo lze považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle ustanovení §238 odst. 2 téhož předpisu ustanovení §237 občanského soudního řádu tu platí jen obdobně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud posoudil odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně na obnovu řízení s poukazem na ustanovení §233 odst. 1 a 2, §235 odst. 2 a §235f občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §233 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba na obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dověděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §233 odst. 2 občanského soudního řádu po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jej tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo o jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, bylo později podle příslušných právních předpisů zrušeno.
Podle ustanovení §235f občanského soudního řádu, zamítal-li soud žalobu proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt počítaných do právní moci napadeného rozhodnutí, nemusí nařizovat jednání.
Bez jednání může soud rozhodnout o navržené obnově řízení jen v případě, zamítá-li navrženou obnovu řízení pro nedostatek formálních podmínek (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1967 Sbírky rozhodnutí soudů, vydávané Nejvyšším soudem).
V daném případě byla žaloba žalobkyně zamítnuta bez nařízení jednání o žalobě, když šlo o žalobu na obnovu řízení, která byla nepochybně (i podle údajů samotné žalobkyně) podána po uplynutí tzv. objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, stanovené v §233 odst. 2 občanského soudního řádu. Skutkové okolnosti uváděné žalobkyní k doložení opodstatněnosti její žaloby měly spíše povahu žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, které však podle ustanovení §235 odst. 1 občanského soudního řádu není přípustné. Překlenout výkladem kogentnost ustanovení §233 odst. 2 občanského soudního řádu o maximálním trvání objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení obecnému soudu nenáleží, a to ani s ohledem na dovolatelkou zdůrazňované její „právo na spravedlivý proces bez odmítání spravedlnosti“. Shora zmíněné zákonné ustanovení jiný výklad nepřipouští a vzhledem k jeho dikci neskýtá ani důvod pro závěr, že otázka řešená odvolacím soudem by mohla představovat otázku zásadního právního významu.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu svým usnesením (§243b odst. 6 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanou společností (spol. s r. o.) na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalované nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě co, co již bylo žalovanou uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu