ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1448.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1448/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání České republiky – Ministerstva financí ČR, IČ 0000 6947, 118 10 Praha 1, Letenská 525/15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 23Co 392/2010, vydaném v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31C 93/2009 (žalobců: a) L. B., R., a b) E. B., R., zastoupených JUDr. Petrem Tomancem, advokátem, 753 01 Hranice I, Masarykovo náměstí 132, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31C 93/2009, bylo původně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 5. 2010, č. j. 31C 93/2009-36. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku každému ze žalobců 1,419.150,- Kč, z čehož 30.000,- Kč pro každého z nich v hotovosti a zbývající část v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu. Žalované bylo také uloženo nahradit žalobcům solidárně náklady řízení částkou 147.939,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 3. 11. 2010 (sp. zn. 23Co 392/2010) změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 10.000,- Kč a dále částku 76.880,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu (do 15 dnů od právní moci rozsudku) a ve zbývající části ohledně zaplacení částky 2,664.540,- Kč žalobu zamítl.
Po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 19. 9. 2012 (28 Cdo 2836/2009 Nejvyššího soudu) bylo při pokračování v odvolacím řízení rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 23Co 392/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 5. 2010, č. j. 31C 93/2009-36, potvrzen „v části výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců 1,332.270,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu“ do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům na úhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 366.862,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal odvolání žalované neopodstatněným.
Odvolací soud především poukazoval na to, že v této právní věci (týkající se finanční náhrady na nemovitost, kterou nelze oprávněným osobám vydat) bylo již dříve rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, který přiznal žalobcům finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. v hotovosti na základě provedeného posudku znalce, ale odvolací soud změnil svým rozsudkem ze dne 3. 11. 2010 rozsudek soudu prvního stupně a uložil zaplatit v hotovosti každému ze žalobců 10.000,- Kč a částku 76.880,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu a ohledně zbývající části žalobního nároku ohledně zaplacení částky 2,664.540,- Kč žalobu zamítl. O odvolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009 tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobců ohledně zaplacení částky 2,664.540,- Kč (jakož i ohledně výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů) a v uvedeném rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůrazňoval, že v tomto dalším řízení postupoval v intencích zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu, znovu podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 občanského soudního řádu přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a „ve světle závěrů dovolacího soudu shledal odvolání žalovaným neopodstatněným“.
Odvolací soud připomínal zejména závěry dovolacího soudu z jeho uvedeného zrušovacího rozhodnutí, že totiž s přihlížením k rozhodování Evropského soudu pro lidská práva je třeba při posuzování opodstatněnosti oprávněné osobě vydat, ve smyslu ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., vycházet z toho, že tu dotyčná osoba má obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla oprávněná osoba zbavena, a že náhrada vyplacená vyvlastněnému, má být v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku, přičemž vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových okolnostech“. Odvolací soud proto podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to i ohledně způsobu výplaty plnění. „Ve výroku, který nebyl odvoláním napaden (tj. o plnění, které žalovaná již uhradila a co tu bylo nesporné) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§206 odst. 2 občanského soudního řádu)“.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dovolávající se ČR – Ministerstvu financí ČR dne 1. 3. 2013 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 14. 3. 2013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (o uložení povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců další finanční náhradu ve výši 1,332.270,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu a zaplatit také náklady tohoto řízení částkou 366.862,- Kč) a aby „uložil žalobcům nést náklady řízení ze svého“.
Dovolávající se Česká republika – Ministerstvo financí ČR má za to, že je její dovolání přípustné (podle §237 občanského soudního řádu) a jako dovolací důvod bylo v tomto dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru uvedené dovolatelky je třeba, aby rozhodnutím o dovolání byla vyřešena právní otázka „zda je při poskytování finanční náhrady podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněným osobám (restituentům podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.) možné při určení výše finanční náhrady za nemovitost analogicky uplatňovat řešení (vyplývající z rozhodování Evropského soudu pro lidská práva) aplikovat to, co je možné při vrácení kupní ceny za nemovitost podle §11 zákona č. 87/1991 Sb. (osobám povinným k vydání podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vracet kupní cenu za nemovitost v tržních cenách ke dni vydání věci), tedy poskytovat finanční náhradu podle §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v tržních hodnotách platných ke dni zamítnutí žádosti o vydání nemovitosti, anebo zda je takový postup vyloučen“.
Uvedená dovolatelka má za to, že ustálená judikatura soudů dosud zdůrazňovala při určení výše náhrady za nemovitosti, kterou nelze oprávněné osobě vydat, že tu není účelem restitucí odstranit a plně nahrazovat vzniklé majetkové újmy, nýbrž jen zmírnění majetkových křivd, ke kterým v minulosti došlo (srov. §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). V daném případě ostatně dovozovala dovolatelka, vznikl nárok žalobců právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců na vydání nemovitostí (t. j. konkrétně dnem 17. 4. 2003), tedy až „po dni účinnosti přístupu České republiky k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, na niž žalobci v této právní věci v průběhu řízení poukazovali. Dovolatelka je proto toho názoru, že poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti, které nelze vydat, v tržních cenách a nikoliv podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jde nad rámec restitučních předpisů a proto je takový postup vyloučen; finanční náhrada podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. může být určena jen podle cenových předpisů platných ke dni 1. 4. 1991. Pokud dojde k přiznání finanční náhrady nad rámec zákonné úpravy obsažené v ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., dochází tu k narušení principu rovnosti občanů ve vztahu ke všem ostatním restituentům, kterým byla finanční náhrada přiznána podle uvedeného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelky nelze tu na případ finanční náhrady podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. aplikovat, a to ani analogicky, závěry judikatury vztahující se k nárokům podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. o vrácení kupní ceny povinné osobě.
Ve vyjádření žalobců k dovolání žalované (které trpí vadou, že toto dovolání není ani datováno) bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobci mají za to, že žalovanou k řešení v tomto dovolacím řízení předkládanou právní otázkou poskytování finanční náhrady za nemovitosti, které nelze vyjádřit, i v cenách platných ke dni zamítnutí vydání nemovitosti oprávněným osobám, se zabýval dovolací soud již v dovolacím řízení mezi totožnými účastníky řízení v rozsudku ze dne 19. 9. 2012 a dospěl k závěru o možnosti poskytování i takové finanční náhrady. Odvolací soud byl pak v dalším průběhu odvolacího řízení vázán tímto názorem dovolacího soudu. Šlo tu o poskytnutí finanční náhrady „v rozumné výši“, která nemusí dosahovat tržní ceny nemovitosti, ale k této ceně by mělo být přihlíženo. V daném případě pak vznikl nárok žalobců právní mocí rozsudku, jímž byla zamítnuta jejich žaloba na vydání nemovitostí, který nabyl právní moci dne 17. 4. 2003, a tím dnem jim vznikl nárok na finanční náhradu podle §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., což bylo po dni účinnosti přistoupení České republiky k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy s důsledky, na něž je upozorňováno i v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, jak na to žalobci v tomto řízení poukazovali. Jde tu tedy o právní závěr, vyjádřený v podstatě již dvěma rozhodnutími dovolacího soudu (28Cdo 2836/2009 a 28Cdo 1556/2011 Nejvyššího soudu). V souladu s tím byla žalobcům v tomto případě přiznána náhrada v rozumném poměru k majetku, který jim byl odňat, a to vzhledem k okolnostem tohoto případu. Žalobci zastávají názor, že „na jejich pohledávku vůči státu lze pohlížet jako na majetek ve smyslu Dodatkového protokolu č. 1 k již uvedené Úmluvě“.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 2. 2013 (sp. zn. 23Co 392/2010 Městského soudu v Praze) bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné (není-li stanoveno jinak, srov. zejména ustanovení §238 občanského soudního řádu) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacích soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle novelizovaného ustanovení §243g občanského soudního řádu (stejně jako dříve platného /do 31. 12. 2012/ ustanovení §243d občanského soudního řádu) jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 občanského soudního řádu tu platí obdobně (tedy co do vázanosti právním názorem dovolacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 4. 2. 2013 (sp. zn. 23Co 392/2010 Městského soudu v Praze), napadeném dovoláním dovolatelky, podaném u soudu dne 15. 3. 2013, uvedl, že ztotožnil-li se dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí s myšlenkou (právním závěrem), že „při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových okolnostech“ a že „dotčená osoba má obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná k majetku, jehož byla dotčená osoba zbavena a že náhrada vyplacená mí být v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku“, odvolací soud v dalším pokračujícím odvolacím řízení před ním „postupoval v intencích zrušovacích rozhodnutí dovolacího soudu a ve světle závěrů dovolacího soudu“. Odvolací soud tedy při řešení procesní otázky vázanosti odvolacího soudu právním názorem dovolacího soudu (srov. §243g odst. 1 a §226 odst. 1 občanského soudního řádu) postupoval plně podle právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu . Odvolacímu soudu tu nelze vytknout odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2013 posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a při aplikaci tohoto ustanovení vycházel z jeho výkladu odpovídajícího právním závěrům zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 19. 9. 2012. Nelze tedy odvolacímu soudu vytknout, že za těchto uvedených okolností by jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud šlo o to, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze dne 4. 2. 2013 z právních závěrů dvou již uváděných rozhodnutí dovolacího soudu, nedospěl pak dovolací soud v tomto dovolacím řízení k závěru, že by bylo na místě zaujmout tu právní názor odlišný a přikročit tak k vydání rozhodnutí rozdílného se stávající rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud proto shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1, §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobci v tomto dovolacím řízení na vyjádření se k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání dovolatelky nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávaného dovolání a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobci uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu