ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1454.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1454/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele Okresního stavebního podniku Beroun, státního podniku v likvidaci , IČ 0006 5081, Beroun, Pražská 108, zastoupeného likvidátorkou JUDr. Danielou Jablonskou, advokátkou, 266 01 Beroun, Talichova 807, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 28 Co 479/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 214/2003 (žalobce Okresního stavebního podniku Beroun, státního podniku v likvidaci, Beroun, Pražská 108, zastoupeného likvidátorkou JUDr. Danielou Jablonskou, 266 01 Beroun, Talichova 807, a dalších účastníků řízení: 1. V. R. , zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 24, 2. J. Š. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Műllerem, advokátem, 158 00 Praha 5, Symfonická 1496/9, 3. M. R. , Calle 16-03, zona 10 (Guatemala), zastoupené JUDr. Lubomírem Műllerem, advokátem, 158 00 Praha 5, Symfonická 1496/9, a 4. Pozemkového fondu ČR , nyní Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem , IČ: 01312774 se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se zamítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 10. 11. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Berouně z 21. 7. 2010, č. j. 5 C 214/2003-225. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto (výrokem I.), že účastníkům řízení J. Š., V. R. a M. R.“ se neobnovuje vlastnické právo k pozemku parc. č. 1993/12 – ostatní plocha (o výměře 8357 m2) v katastrálním území B., zapsanému v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště Beroun), a tito účastníci řízení tedy nejsou vlastníky tohoto pozemku“. Dalším výrokem (označeným II.) téhož rozsudku bylo vysloveno, že se „tím nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Beroun ze dne 1. 10. 2093, č. j. 586/2003/7102-Mi, 431/1992/OPÚ-Č.“. Výrokem II. téhož rozsudku byla zamítnuta žaloba o určení, že pozemek parc. č. 1993/21-ostatní plocha (o výměře 8357 m2) v katastrálním území B. je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření Okresního stavebního podniku Beroun, státního podniku v likvidaci. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastníkům řízení V. R., J. Š. a M. R. bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Berouně jím hrazené znalečné v tomto řízení ve výši 5.810,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
O odvolání účastníků řízení V. R., J. Š. a M. R. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 28 Co 479/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 7. 2010, č. j. 5 C 214/2003-225, v odvoláními napadených výrocích (I. a II.) změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o určení , že se účastníkům řízení V. R., J. Š. a M. R. neobnovuje spoluvlastnické právo k pozemku parc. č. 1993/12 (o výměře 8 357 m2) v katastrálním území B. Žalobci bylo uloženo nahradit účastnici řízení V. R. náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 3.758,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; dále bylo žalobci uloženo nahradit účastníkům řízení J. Š. a M. R. náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 7.516,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodlo odvolací soud tak, že žalobce je povinen nahradit účastnici řízení V. R. náklady odvolacího řízení částkou 7.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu, a dále že žalobce je povinen nahradit účastníkům řízení J. Š. a M. R. náklady odvolacího řízení částkou 9.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení odvolacího řízení. Žalobci bylo ještě uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Berouně na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení 5.180,- Kč a do pokladny Krajského soudu v Praze na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení částku 9.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích a po dílčím doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba změnit rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích I. a II. a tak, že se zamítá žaloba žalobce o určení , že účastníkům řízení V. R., J. Š. a M. R. se neobnovuje spoluvlastnické právo k pozemku parc. č. 1993/12 v katastrálním území B. V důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 2, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud připomínal, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Beroun; v tomto řízení došlo k vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Beroun z 1. 10. 2003, č. j. 586/2003/7102-Mi, 431/1992, OPÚ-Č, kterým bylo k návrhu oprávněných osob L. P. a M. Š. obnoveno spoluvlastnické právo V. R., J. Š. a M. R. (jako právním nástupcům původních vlastnic) k pozemku parc. č. 1993/12 v katastrálním území B. Žalobce se včas podanou žalobou (podle ustanovení páté části občanského soudního řádu) domáhal soudního projednané této právní věci, o níž bylo rozhodnuto uvedeným rozhodnutím správních orgánů.
Odvolací soud uváděl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně , že v tomto případě při uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1972 mezi původními spoluvlastnicemi M. Š. a L. P. s kupujícím Okresním stavebním podnikem Beroun za kupní cenu 45.000,- Kč došlo k tomu, že prodávající byly k prodeji donuceny objektivními okolnostmi, spočívajícími v tom, že pozemkem parc. č. 1993/12 v katastrálním území B. již nemohly volně disponovat, když Okresní stavební podnik v Berouně začal na tomto pozemku těžit štěrkopísek, poškodil tu oplocení pozemku i trvalé porosty na něm; přitom tu hrozilo i vyvlastnění uvedeného pozemku; prodávající tedy za těchto okolností v tísni přistoupily k uzavření kupní smlouvy, kterou by jinak neuzavřely . Pokud šlo o posouzení toho, zda kupní cena za prodaný pozemek ve výši 45.000,- Kč zakládá nápadně nevýhodné podmínky, které by měly za následek zejména porušení ekvivalentnosti vzájemného plnění podle smlouvy ze dne 15. 12. 1972, vyšel odvolací soud ze zjištění, že cena předmětné nemovitost tu měla činit podle tehdy platných cenových předpisů 53.725 Kč, takže rozdíl mezi zjištěnou cenou a poskytnutou kupní cenou 45.000,- Kč zakládal, podle názoru odvolacího soudu, nápadně nevýhodné podmínky pro prodávající, jimž se takto dostalo jen 83,75 % kupní ceny, jež by odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Kromě cenového znevýhodnění prodávajících při uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1972 odvolací soud spatřoval nápadnou nevýhodnost podmínek uzavření této smlouvy i v tom, že původní spoluvlastnice pozemku byly vystaveny i nátlaku kupujícího, který pozemek ještě před uzavřením smlouvy začal obsazovat, poškodil oplocení i trvalé porosty na pozemku a na části pozemku znemožnil prodávajícím možnost sklizně černého rybízu a ovoce, jejichž prodejem si prodávající přivydělávaly.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že účastníkům řízení V. R., J. Š. a M. R. svědčí restituční titul uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., neboť pozemek parc. č. 1993/12 v katastrálním území B. získal právní předchůdce žalobce doloženě na základě kupní smlouvy uzavřené prodávajícími v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Proto byla zamítnuta (změnou rozsudku soudu prvního stupně) žaloba žalobce domáhajícího se určení, že se spoluvlastníkům pozemku neobnovuje spoluvlastnické právo k předmětnému pozemku parc. č. 1993/12 v katastrálním území B.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 27. 3. 2012 doručen žalobci a jeho dovolání proti tomuto rozsudku bylo podáno u soudu prvního stupně dne 23. 5. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 2. 2012 (sp. zn. 28 Co 479/2010 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.¨
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolávající se státní podnik (v likvidaci) má za to, že v daném případě kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1972 ohledně pozemku parc. č. 1993/12 v katastrálním území B. nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, takže tu nejsou splněny podmínky k vydání této nemovitosti podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., jak k tomuto právnímu závěru dospěl také soud prvního stupně po provedení obsáhlého dokazování, spočívajícího ve výslechu svědků, v konstatování obsahu předložených listinných důkazů, jakož i fotodokumentace, a také na základě provedeného posudku znalkyně Ing. Kramplové. Odvolací soud provedl sice důkaz zpracovaným dodatkem ke znaleckému posudku, datovaným 6. 12. 2011, ale v tomto dodatku znalkyň výslovně uvedla, že „nové ocenění nemovitosti je tu prováděno pouze na základě zadání odvolacího soudu a nikoliv na základě zjištění, která by získala ze spisu“. Podle názoru dovolatele odvolací soud „skutkový stav na základě neurčitých výpovědí svědků dovodil“, třebaže žalobce v celém tomto soudním řízení opakovaně odkazoval na předložené letecké snímky, které podle názoru dovolatele, dostatečně dokládaly stav převáděné nemovitosti ke dni přechodu na stát v prosinci 1972.
Dovolatel je přesvědčen, že „odvolací soud tu postupoval v rozporu se zákonem i se zažitou soudní judikaturou a uměle vytvořil existenci nápadně nevýhodných podmínek“ při uzavření smlouvy ze dne 15. 12. 1972.
Podle názoru dovolatele se také odvolací soud nevypořádal s objektivně doloženou skutečností, že pozemek, o nějž jde v tomto řízení, má pod svým povrchem nerost – písek, takže vlastníci pozemku tu byli podle tehdy platné právní úpravy povinni umožnit dobývání tohoto nerostu a že za tímto účelem bylo možno pozemek i vyvlastnit (což není v rozporu ani se skutečnou právní úpravou těžby vyhrazených i nevyhrazených nerostů).
Dovolatel dodával, že uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1972 se v tomto případě týkalo jen části (asi jedné čtvrtiny) pozemku ve vlastnictví prodávajících, zatímco zbývající část pozemku zůstala prodávajícím zachována, takže tu zůstalo umožněno pěstovat a sbírat plodiny na nedotčených částech pozemku; tedy ani tuto okolnost nedokládal v tomto případě závěr, že tu kupní smlouva ze dne 15. 12. 1972 byla prodávajícími uzavřena v tísni.
Uvedený dovolatel posléze namítal, že odvolacím soudem nebyla objasněna v tomto řízení vyvstalá právní otázka, k jakému dni mají být posuzovány nemovitosti při zjišťování toho, zda jsou splněny podmínky pro jejich vydání z důvodu uvedeného v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., tedy nápadně nevýhodné podmínky, a zda je na místě zohledňovat stav nemovitosti i v letech předcházejících jejich přechodu na stát, tedy i stav nemovitosti v minulosti. Podle názoru dovolatele je tu rozhodný jen okamžik přechodu dotčené nemovitosti na stát, co odpovídá „celé koncepci zákona č. 229/1991 Sb.“.
Ve vyjádření účastnice řízení České republiky – Státního pozemkového úřadu (dříve Pozemkového fondu ČR) k dovolání dovolatele bylo jen uvedeno, že toto dovolání nelze pokládat za důvodné, jak to již co do povahy a obsahu nároku žalobce bylo uváděno ve vyjádřeních Pozemkového fondu ČR v této právní věci, učiněných dne 23. 7. 2008, 22. 6. 2009 a 10. 5. 2010.
Ve vyjádření účastnice řízení V. R. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc zcela nesprávně, když pojem tísně i nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy tu byl odvolacím soudem vyložen v souladu s uveřejněnou právní judikaturou, týkající se aplikace a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru obsaženého v tomto vyjádření k dovolání byly tíseň i nápadně nevýhodné podmínky při uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1972 v tomto řízení jednoznačně prokázány. Ničím nepodloženo zůstalo tvrzení žalobce, že cílem výkupu pozemku, o nějž jde v tomto řízení bylo zajištění přístupu k těžbě nevyhrazeného porostu na pozemku – písku, k němuž by byla dána opora v tehdejší právní úpravě; ložiska nevyhrazených nerostů na cizím pozemku nejsou ve vlastnictví státu, jak to tvrdí dovolatel ve svém dovolání (lze tu poukázat i na ustanovení dříve platného horního zákona č. 41/1957 Sb.). Podle tohoto vyjádření k dovolání dovolatele odvolací soud také v odpovídajícím rozsahu doplnil dokazování i o výpovědi svědků, kteří zcela jasně potvrdili existenci drobných staveb na pozemku podle tehdejších cenových předpisů uvedených v dodatku ke znaleckému posudku znalkyně Ing. Kramplové.
Ve vyjádření účastníků řízení J. Š. a M. R. k dovolání dovolatele bylo rovněž uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo zejména zdůrazněno, že žalující státní podnik (respektive jeho právní předchůdce) začal těžit písek na pozemku, o nějž jde v tomto řízení, svévolně a v rozporu s tehdejšími právními předpisy; jestliže tedy původní vlastnice pozemku podepsaly smlouvu o prodeji pozemku, který jim byl předtím svévolně devastován, jednaly nepochybně v tísni. Pokud jde o nevýhodné podmínky při uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1972, pak i v tomto smyslu se odvolací soud postaral o doložení této podmínky z hlediska ocenění pozemku parc. č. 1993/12 v katastrálním území B. uložením znalkyni vypracovat doplnění ke znaleckému posudku v odvolacím řízení; odvolací soud vymezil při stanovení tohoto úkolu znalkyni přesně to, co bylo zapotřebí k odstranění pochybností vyplývajících z původního pozemku.
Dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 2. 2012 (sp. zn. 28 Co 479/2010 Krajského soudu v Praze) bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (použitelného tu ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu), podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. §243c odst. 1 o.s.ř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Dovolávající se státní podnik jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že toto rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů jmenovitě stanovených v občanském soudním řádu; dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci právní zásady volného hodnocení důkazů soudem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; podle tohoto ustanovení budou oprávněným osobám podle tohoto zákona o půdě vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, jenž takovým způsobem a s takovou naléhavostí doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jejž by jinak neučinila (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Za stav tísně je třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví byl omezován represívní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 10 1995, IV.ÚS 85/95, uveřejněný pod č. 58 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými předpisy, ale také i jiné další okolnosti jako např. značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ve svých důsledcích významné a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem (srov. stanoviska uveřejněné pod č. 34/1993, str. 123/275/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 téže Sbírky).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem)i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2012 (sp. zn. 28 Co 479/2010 Krajského soudu v Praze) posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil, anebo že by vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by přípustné dovolání dovolatele bylo i dovoláním důvodným.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu (platného do 31. 12. 2012 a použitelného zde ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolávající se státní podnik (v likvidaci) nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených účastníky řízení V. R., J. Š. a M. R. na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto uvedených nákladů řízení nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujících v podstatě to, co již bylo těmito účastníky řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu