ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1658.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1658/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, IČ 0001 6518, Jeneč, Karlovarská 7, zastoupeného JUDr. Danielem Volopichem, advokátem, 323 18 Plzeň, Vlastina 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 53 Co 335/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 670/2008 (žalobce Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, IČ 0001 6918, Jeneč, Karlovarská 7, zastoupenému v dovolacím řízení JUDr. Danielem Volopichem, advokátem, 323 18 Plzeň, Vlastina 23, proti žalovanému M. K., Č. B., P. 263, zastoupenému JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, 150 00 Praha 5, Lidická 28, o určení neplatnosti dohod o vypořádání restitučního nároku), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 17. prosince 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. dubna 2012, č.j. 5 C 670/2008-238. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že je neplatná dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 27. června 2008, a to pozemků parc. č. 136/3 (o výměře 148 m2), parc. č. 136/10 (o výměře 113 m2), parc. č. 136/19 (o výměře 147 m2), parc. č. 136/20 (o výměře 146 m2), parc. č. 365/38 (o výměře 468 m2), parc. č. 369/74 (o výměře 31 m2) a parc. č. 549/6 (o výměře 81 m2) v katastrálním území L. na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha), a dále, že je neplatná i dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 27. června 2008, a to pozemků parc. č. 897/16 (o výměře 822 m2), parc. č. 897/19 (o výměře 18 m2), parc. č. 923/200 (o výměře 808 m2), parc. č. 923/206 ( o výměře 12 m2), parc. č. 923/226 (o výměře 30 m2), parc. č. 1212/29 (o výměře 50 m2), parc. č. 1232/16 (o výměře 374 m2) a parc. č. 1232/17 (o výměře 81 m2) v katastrálním území V. Ch., zapsaných na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 60.160,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012, č. j. 53 Co 335/12-284. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. dubna 2012, č.j. 5 C 670/2008-238, potvrzen s tím, že ve výroku o nákladech řízení byl změněn tak, že jejich výše činí 51.240,- Kč, ale jinak byl také potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 49.080,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek i řízení před soudem prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu, ale neshledal odvolání žalobce opodstatněným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a z těchto zjištění vyvodil také správné právní závěry.
Odvolací soud poukazoval na to, že se žalobce domáhal určení neplatnosti dohod o vypořádání restitučního nároku žalovaného převodem nemovitostí uvedených v žalobě, které byly se žalovaným uzavřeny dne 27. června 2008; podle názoru žalobce „dohody byly uzavřeny neplatně, protože k převodu pozemků na žalovaného došlo bez schválení dozorčí rady žalujícího státního podniku a zakladatele tohoto podniku, tj. Ministerstva zemědělství ČR“. Žalobce byl tohoto názoru, že dohody tu byly uzavřeny v rozporu se statutem Ministerstva zemědělství ČR č.j. 12305/02-3020 ve znění dodatku ze dne 15. června 2007, a se statutem Ministerstva zemědělství ČR č.j. 28907/2008-10000.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vyloučil tu k samotnému projednání žalobu žalobce v té části, která se týkala pozemků dotčených nevyřízenými restitučními nároky.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože je dosud vedeno řízení o vklad do katastru nemovitostí, ale pokládal za správný i závěr soudu prvního stupně, že „žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci k uplatnění jeho požadavku na určení vlastnictví k uváděným převedeným pozemkům, protože dohody o převedení pozemků ze dne 27. června 2008 byly uzavřeny platně. Při posuzování otázky žalobcem zdůrazňovaného schválení dohod dozorčí radou (s poukazem na ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku), vycházely soudy obou stupňů z právního názoru (vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 0 Cdo 4831/2010, oběma soudům známého), že „zatímco nedostatek schválení nakládání s určitým majetkem podniku je v zákoně o státním podniku sankciován neplatností právního úkonu, případné neschválení návrhu na nakládání s ostatním majetkem (nevyjímaje vypořádání restitučního nároku), uvedený zákon o státním podniku žádnou sankcí nepostihuje. Protože tu uzavření dohod se žalobcem nevyvolávalo žádné schvalování uzavřených dohod ze dne 27. června 2008 dozorčí radou, dovozovaly oba soudy, že tu bylo třeba dojít k závěru, že tyto dohody o vypořádání restitučního nároku jsou platné. Statutární orgán žalobce v daném případě nepřekročil své jednatelské oprávnění, ani působnost rozhodovat o záležitostech podniku.
Odvolací soud poukazoval i na to, že žalující podnik v tomto řízení uzavření dohod nezpochybňoval a nezpochybňoval ani postavení žalovaného jako osoby oprávněné, takže byl odvolací soud toho názoru, že tím vymezil i předmět a rozsah dokazování v tomto řízení. Účastníci řízení byli také, zdůrazňoval odvolací soud, při jednání u soudu prvního stupně dne 16. dubna 2012 poučeni podle ustanovení §119a odst. 1 občanského soudního řádu o tom, že všechny důkazy musí být označeny dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí; žalobce tu žádné další skutečnosti neuvedl a důkazy k provedení soudu nenavrhl, takže se soud prvního stupně správně zabýval věcí jen z hlediska žalobcem již uplatněných tvrzení; podle názoru odvolacího soudu pokud nyní žalobce v odvolání nabízel důkazy, směřující na podporu jeho argumentace o neplatnosti dohod z jiných než v řízení dosud tvrzených, nelze k těmto skutečnostem a důkazům v odvolacím řízení přihlédnout jako k uplatněným v rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobce zamítnuta, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. V nákladovém výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu přikročil ke změně jen tak, že výši nákladů (soudem prvního stupně nesprávně vyčíslenou) stanovil částkou 51.240,- Kč (namísto částky 60.160,- Kč); jinak i tento výrok rozsudku soudu prvního stupně byl potvrzen.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 31. ledna 2013, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 2. dubna 2013 (ve dni následujícím po státním svátku), tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v souladu i s ustanovením §57 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. listopadu 2012 (sp. zn. 53 Co 335/2012 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 2012, č.j. 5 C 670/2008 Obvodního soudu pro Prahu 5, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném výkladu ustanovení §13 odst. 1 písm. a/ zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku (v souvislosti se statutem, který byl vydán dne 12. dubna 2002 Ministerstvem zemědělství, jako zakladatelem Státního statku Jeneč pod č.j. 12305/03-3020 ve znění dodatku ze dne 15. června 2077, č.j. 22064/2007-10000. Žalobce má za to, že v daném případě je dohoda o vypořádání restitučního nároku, sjednaná bez souhlasu dozorčí rady, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem „z důvodu obcházení smyslu a účelu tohoto zákona“. Vlastníkem nemovitostí je tu Česká republika a nikoliv státní podnik, jenž má pouze právo s tímto majetkem hospodařit, v souladu s uvedeným statutem, který neodporuje zákonu o státním podniku. Podle názoru žalobce je tu třeba otázku platnosti dohod, o něž jde v tomto řízení, provést taktéž v souvislosti se zákonem č. 229/1991 Sb. (zákonem o půdě), tedy v širším komplexu se smyslem a účelem zákona o půdě, když totiž neplatně sjednaná dohoda zapříčiní neodškodnění dalších oprávněných osob, jež mají nárok na vydání náhradních pozemků, zvláště když v tomto případě nebyl vůbec prokázán typ nároku žalovaného a zda tedy má žalovaný nárok na vydání předmětných nemovitostí jako náhradních.
Dovolatel namítal nesprávnost postupu soudu v řízení, kdy nebyl proveden výslech svědka Ing. Bc. J. Š., jenž nebyl u nalézacího soudu vyslechnut, třebaže tento svědek mohl objasnit okolnosti, za kterých byly dohody o vypořádání restitučního nároku v daném případě uzavřeny. Neprovedením tohoto navrženého důkazu byl žalobce objektivně zbaven možnosti své důvody podstatně rozšířit, a to na okolnosti, za nichž byly dohody ze dne 27. června 2008 uzavřeny. Dovolatel je přesvědčen, že tímto postupem soud prvního stupně porušil svou povinnost rozhodnout o návrhu na provedení důkazu. Ani odvolací soud se však nezabýval tím, z jakého důvodu nalézací soud navržený důkaz neprovedl, třebaže tímto důkazem mohly být objasněny skutečnosti, které jsou sporné mezi účastníky tohoto řízení; odvolací soud tu zcela resignoval, podle názoru dovolatele, na řešení odvolacího důvodu, který spočíval právě v neprovedení důkazního návrhu v nalézacím řízení. Žalobce má za to, že uvedený důkaz byl jím podán v souladu s ustanovením §205a občanského soudního řádu a měla jím být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru dovolatele se měl odvolací soud vypořádat vedle důkazních návrhů účastníků i s jejich věcnou argumentací, o kterou své nároky opírají. Dovolatel tedy ve svém dovolání vytýkal, že se odvolací soud nevypořádal se všemi skutečnostmi, důležitými pro jeho rozhodnutí.
Ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobce bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo především poukázáno na to, že přípustnost dovolání není v daném případě dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, jak má za to dovolatel, když totiž tu nedošlo rozhodnutím odvolacího soudu ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nýbrž jen k dílčí změně výroku o nákladech řízení. Podle názoru žalovaného není argumentace žalobce v jeho dovolání k otázce platnosti či zákonnosti uzavřených dohod v této právní věci důvodná, a to včetně „kategorizace“ nároků podle zákona o půdě, když žalobce diskriminuje ty nositele nároků podle zákona o půdě, kteří své nároky nabyli postoupením a které nelze v jejich nárocích omezovat, s výjimkou obecně závazné úpravy, což v daném případě není dáno. V tomto vyjádření k dovolání žalobce bylo dále poukázáno na to, že výslech svědka Ing. Bc. J. Š. navrhl v tomto řízení původně žalovaný (nikoli žalobce) a žalovaný na tomto výsledku svědka v dalším řízení už netrval; žalobce ostatně ani blíže nekonkretizuje, jaká skutková zjištění by z výpovědi svědka Ing. Bc. J. Š. měla vyplynout. Žalovaný má za to, že ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu nelze vykládat tak, že soudem budou nejprve provedeny důkazy a teprve na základě nich bude účastník řízení konstruovat své tvrzení. Nelze souhlasit se žalobcem v tom, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, když důvod neprovedení důkazů nebyl jím projednán a nezabýval se jím; odvolací soud, podle názoru žalovaného, správně uzavřel, že pokud žalobce v odvolání nabízí důkazy na podporu argumentace o neplatnosti dohod z jiných než v řízení jím tvrzených důvodů, nelze k těmto skutečnostem a důkazům v odvolacím řízení přihlédnout, ježto nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně a jsou uplatňovány nepřípustně v rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu. Žalovaný poukazoval ve svém vyjádření k dovolání žalobce i na to, že žalobce po celé řízení v této právní věci tvrdil, že dohody ze dne 27. června 2007 byly mezi žalobcem a žalovaným uzavřeny, nyní však nově tvrdí, že tyto dohody vlastně uzavřeny nebyly.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolávajícího se Státního statku Jeneč (státního podniku v likvidaci) proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. listopadu 2012 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31.12.2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Projednávanou věc posoudil odvolací soud v daném případě zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v souvislosti s ustanovením §39 občanského zákoníku i s ustanovením §13 odst. 1 písm. c/ zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, jakož i podle ustanovení §205a odst. 1 a 2 a ustanovení §119 odst. 1 občanského soudního řádu.
V ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že v případech, kdy pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat (viz §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V ustanovení §13 odst. 1 písm. a/ zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, je stanoveno, že dozorčí rada schvaluje v rozsahu, který určí zakladatel podniku, zásadní otázky koncepce rozvoje podniku (zejména strategického rozvoje výroby a služeb, investiční a vědecko-technické programy, využití know-how podniku, programy společného podnikání s tuzemskými a zahraničními subjekty atd.) a o nakládání s majetkem svěřeným podniku k podnikatelské činnosti (mimo určený majetek).
Podle ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže se týkají toho, co je uvedeno pod písm. a/ až f/ ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu (zejména podmínek řízení, prokázání vad v řízení, zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, nepoučení odvolatele podle §119a odst. 1 o. s. ř. a vzniku skutečností nebo důkazů až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně).
Odvolací soud v daném případě v odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. listopadu 2012 (sp. zn. 53 Co 335/2012 Městského soudu v Praze) poukazoval na to, že soud prvního stupně při výkladu právní otázky platnosti či neplatnosti dohod o vypořádání restitučního nároku (jež byly v daném případě uzavřeny 27. června 2008) příkladně vycházel z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, od nichž se neodchýlil a tyto právní závěry z uvedených judikátů také ve svém rozsudku zevrubně reprodukoval. Odvolací soud shledal tento postup soudu prvního stupně správným.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. listopadu 2012 zdůrazňoval při posouzení otázky důvodnosti nepřihlížení k tvrzeným důvodům odvolacím, uplatněným v odvolacím řízení to, že při jednání u soudu prvního stupně dne 16. dubna 2012 byli účastníci tohoto řízení poučeni podle ustanovení §119 a odst. 1 občanského soudního řádu o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a občanského soudního řádu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. listopadu 2012 ještě dodával, že „pokud žalobce v odvolání nabízel důkazy směřující na podporu jeho argumentace neplatnosti dohod ze dne 27. června 2008 v daném případě z jiných než v řízení jím tvrzených důvodů, nelze k těmto skutečnostem a důkazům v odvolacím řízení přihlédnout, ježto byly uplatněny nepřípadně, tedy v rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu“.
Vzhledem k uvedeným okolnostem, k nimž dovolací soud přihlížel a které nepokládá za neodpovídající výsledkům řízení před soudy obou stupňů ani rozhodovací praxi dovolacího soudu, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolávajícího se Státního statku Jeneč (státního podniku v likvidaci) byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak byly upraveny v ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ odst. 3 občanského soudního řádu. Podle názoru dovolacího soudu nejde tu v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a ani o řešení o právní otázky, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit svým usnesením podle ustanovení §243b odst. 5 a 6 občanského soudního řádu (platných do 31.12.2012 , srov. novelizované ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř.) a podle ustanovení §218 písm. c/ o. s. ř. k odmítnutí dovolání dovolatele a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud při svém rozhodování ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalovanému nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu vyjádření žalovaného k dovolání žalobce, rekapitulujícímu v podstatě jen to, co již bylo ze strany žalovaného uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu