ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1857.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1857/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce F. K. , zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, proti žalované AUTO ZEMAN s. r. o. , IČ 480 33 481, se sídlem v Praze 9, Poděbradská 887/54, zastoupené JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení částky 984.742,- Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu Mazda CX-7, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 288/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012, č. j. 55 Co 172/2012-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.197,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Balciara.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č. j. 14 C 288/2010-102, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 984.742,- Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního vozidla MAZDA CX-7, VIN JMZER893680117211, RZ 3L2 7053 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o vrácení přeplatku na záloze na znalecký posudek (výroky II. až IV.). Žalobce svůj žalobní nárok zdůvodňoval tím, že ve výroku specifikované vozidlo nabyl od žalované na základě kupní smlouvy, od níž však posléze v souladu s ustanovením §622 odst. 2 obč. zák. odstoupil, neboť na vozidle se v záruční době opakovaně vyskytly závady, jež nebyly odstraněny, pročež se domáhal vrácení kupní ceny (976.292,- Kč) a náhrady za znalecký posudek (8.450,- Kč), jenž nechal vyhotovit k doložení vad. Žalovaná však měla za to, že vytýkané vady jsou běžné, odstranitelné a u ní prvně uplatněné, pročež žalobce platně odstoupit od smlouvy nemohl. Na základě provedeného dokazování soud shledal, že v době odstoupení od smlouvy vozidlo vykazovalo nejméně pět vad, a to zejména vadu ruční brzdy, klepání pravé přední nápravy vozidla při průjezdu nerovností, únik oleje ze zadní části hnacího ústrojí vozidla, nemožnost manipulace se zadními dveřmi při stání na terénní nerovnosti a zpuchýřování laku litých kol vozidla. Tyto vady ve svém souhrnu bránily v užívání věci jako věci bez vady. V souladu s ustálenou judikaturou přitom trpí věc větším počtem vad, má-li v době uplatnění nároku současně alespoň tři odstranitelné vady bránící užívání věci jak bezvadné. Za těchto okolností je tedy na úvaze kupujícího, zda uplatní právo na výměnu věci nebo právo na odstoupení od smlouvy. Navíc vada spočívající ve sníženém účinku ruční brzy se vyskytla opakovaně a byla již žalobcem reklamována, žalovaná ruční brzdu pouze seřídila, přičemž neměla za to, že by se závada projevila. Snížený účinek ruční brzdy byl přitom konstatován jak při státní technické kontrole, tak i v rámci znaleckého posouzení vad vozidla. Jelikož o opětovném výskytu vad po opravě je možno hovořit tehdy, byla-li vada v záruční době odstraňována nejméně dvakrát a opětovně se vyskytne, došlo u předmětného vozidla i k opětovnému výskytu vad po opravě ve smyslu §622 odst. 2, věta druhá, obč. zák. Odstoupení od smlouvy přitom bylo učiněno v zákonné dvouleté záruční lhůtě, neboť vozidlo bylo žalobci předáno dne 11. 8. 2008 a odstoupení od kupní smlouvy bylo žalované doručeno dne 10. 8. 2010, a lze je pokládat za důvodné. Žalobce jakožto kupující nemohl vozidlo pro opětovný výskyt vady po opravě a pro větší počet vad řádně užívat. Tvrzení žalované o neopatrném nakládání s vozidlem ze strany žalobce přitom nebylo prokázáno. Soud tak žalobci přiznal v souladu s §619 odst. 1, §622 odst. 2 a §457 obč. zák. právo na vrácení kupní ceny oproti vydání předmětného automobilu, jakož i na náhradu nákladů vynaložených na znalecký posudek vyhotovený za účelem zjištění vad, neboť dle §509 odst. 1 obč. zák. má žalobce právo na náhradu nutných nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady. K tvrzení žalované, že s ohledem na počet najetých kilometrů a opotřebení vozidla je v rozporu s dobrými mravy, aby žalobci byla vrácena kupní cena v původní výši, soud uvedl, že bylo na žalované, aby se případně řádně uplatněným návrhem po žalobci domáhala vydání bezdůvodného obohacení, jež mu vzniklo užíváním vozidla. Neučinila-li tak, nemohl se soud touto otázkou zabývat.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 8. 2012, č. j. 55 Co 172/2012-156, ve výroku I. o věci samé a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který přiléhavě zhodnotil i po právní stránce. Ustanovení §622 odst. 2 obč. zák. aplikoval zcela v souladu s ustálenou soudní praxí (např. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1983 pod č. 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 348/2009), od níž není důvodu se odchylovat. Z provedených důkazů lze mít za prokázané, že na předmětném vozidle se v době odstoupení od smlouvy žalobcem vyskytoval větší počet vad (klepání a bouchání v pravé přední části nápravy, nedostatečná účinnost ruční brzdy, zpuchýřování disků kol, obtížné zavírání pátých dveří a únik oleje ze zadní části hnacího ústrojí vozidla). Některé z fakticky odstranitelných vad (např. nedostatečná účinnost ruční brzdy) se na vozidle vyskytly opakovaně, avšak žalovanou odstraněny nebyly, jedna vada byla vadou fakticky neodstranitelnou (obtížné zavírání pátých dveří) a dvě fakticky odstranitelné vady (klepání a bouchání pravé přední nápravy a nedostatečná účinnost ruční brzdy) lze považovat za neodstranitelné právní fikcí, jelikož tyto nedostatky nebyly odstraněny řádně a včas ve smyslu §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Každá z těchto skutečností představovala sama o sobě samostatný důvod pro odstoupení od smlouvy. Dle závěrů znalce Ing. Hrubce bylo s ohledem na zjištění některých vad (neúčinná ruční brzda, vůle v čepech přední nápravy) možno vozidlo považovat za technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, z čehož je zřejmé, že se jednalo o vady, jež v rozporu s kupní smlouvou činily vozidlo neupotřebitelným, na čemž nic nemění fakt, že vozidlo bylo žalobcem i po odstoupení od smlouvy ještě určitou dobu fakticky užíváno za situace, v níž žalovaná měla odstoupení za nedůvodné. K návrhu žalované, aby byl vypracován znalecký posudek k obecné ceně vozidla, odvolací soud připomněl, že již soud prvního stupně správně uvedl, že žalovaná nikdy netvrdila ani nenavrhovala důkazy k prokázání toho, že by se měl žalobce užíváním vozidla obohatit. Znalecké ocenění aktuální ceny vozidla se jeví jako nadbytečné, stíhá-li žalovanou dle §457 obč. zák. povinnost vrátit nikoliv obecnou cenu vozidla ke dni odstoupení od smlouvy, nýbrž celou kupní cenu. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně (mimo odvoláním nenapadeného výroku IV.) jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež pokládá za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka zdůraznila, že od počátku řízení zastává názor, že výklad pojmu „větší počet vad“ není možné činit dle právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ČSR před 30 lety. Uvedla, že je jí známo, že některé soudy řeší obdobné spory ohledně silničních vozidel odlišně s přihlédnutím k výrazně delší záruční době i zvláštnímu charakteru silničních vozidel, při jejichž prodeji se odstraňování běžných vad a průběžná servisní činnost předpokládá již při uzavírání kupní smlouvy, což zákazník akceptuje jejím podpisem. S ohledem na potřebu sjednotit současnou rozhodovací praxi i s přihlédnutím k delší záruční době a zvláštnímu charakteru silničních vozidel je tak třeba pohlížet na dovolání jako na přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soudy obou stupňů zohledňovaný výklad pojmu „větší počet vad“ obsažený ve zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, byl činěn ve vztahu k zákonem definované délce záruky šesti měsíců. Jelikož od té doby byla zákonem prodloužena délka záruky na minimálně dva roky, je zřejmé, že během čtyřnásobně dlouhé doby nelze při zachování shodné kvality očekávat či předpokládat stejný počet vad jako během původního, daleko kratšího časového úseku. Dovolatelka má za to, že soud prvního stupně i soud odvolací postupovaly nesprávně, nevzaly-li v úvahu „zcela jiný rozsah záruky s ohledem na počet předepsaných servisních oprav a vady, jež se na vozidle vyskytly během zákonem jinak definované záruční doby, a současně pominuly i zvláštní charakter silničního vozidla“. Zdůraznila dále, že podmínkou odstoupení od smlouvy je i to, že vozidlo nelze pro větší počet vad či pro neodstranitelnou vadu používat řádně. Ze spisu je přitom zřejmé, že žalobce po odstoupení od smlouvy nadále vozidlo používal minimálně ještě další rok, během něhož vozidlo najelo dalších cca 60.000,- km, tedy více než dvojnásobek dosavadního průměru ročního nájezdu vozidla do okamžiku údajného odstoupení od smlouvy. Takový roční nájezd je přitom vysoce nadprůměrný v jakémkoliv ohledu a svědčí o tom, že žalobce byl schopen vozidlo intenzivně používat pro vlastní potřebu. Neopomněla dále vyzdvihnout skutečnost, že ze servisních záznamů je navíc patrné, že žalobce během uvedené doby absolvoval servisní prohlídky, při kterých záměrně a výslovně trval na tom, aby nebyla seřízena např. ruční brzda, a to navzdory jeho tvrzení, že pro neseřízenou ruční brzdu nemohl vozidlo řádně užívat. Tato skutečnost rovněž svědčí o tom, že žalobce byl schopen vozidlo řádně užívat. V doplnění dovolání pak dovolatelka poukázala na to, že dle následně provedeného posouzení obstála brzdová soustava jako funkční a odpovídající požadavkům příslušných předpisů. Vlastní záměrné jednání žalobce tedy v podstatě popírá závažnost tvrzených vad a údajnou nemožnost řádného užívání vozidla. V rámci shrnutí svých námitek dovolatelka vytkla odvolacímu soudu nedostatečné rozlišení vad odůvodňujících odstoupení od smlouvy, nezohlednění jejich skutečného počtu ve vztahu k aktuální délce záruční doby dle současného stavu legislativy i to, že se nevypořádal s tím, že žalobce po odstoupení od smlouvy vozidlo dále intenzivně užíval, a nelze tak mít za to, že byla dána podmínka odstoupení od smlouvy spočívající v tom, že vozidlo nemohlo být řádně užíváno. Dovolatelka dále uvedla, že až po převzetí vozidla a získání přístupu k jeho úřední evidenci zjistila, že jednání žalobce a podání žaloby je účelovým jednáním obcházejícím zákon, neboť žalobce zřejmě v průběhu řízení vozidlo prodal a pak je dne 22. 3. 2012 opět při pro něj příznivém vývoji sporu zakoupil od třetí osoby (tuto okolnost pak doložila konkrétními údaji a důkazními návrhy v dalším doplnění dovolání). Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvého stupně.
Ve vyjádření k dovolání žalované žalobce zpochybňuje opodstatněnost námitek dovolatelky a navrhuje zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě nelze přehlédnout, že v částce, v jaké bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku na náhradu nákladů na znalecký posudek ve výši 8.450,- Kč, není splněn bagatelní limit, jehož dosažením ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. podmiňuje dovolací přezkum, pročež je třeba dovolání v tomto rozsahu pokládat za nepřípustné.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu ve zbylé části není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází zde v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z uvedeného ustanovení se podává, že Nejvyššímu soudu není při řešení otázky přípustnosti dovolání umožněno zabývat se správností skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani v rozsahu, v jakém to umožňuje uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. Nevyplynulo-li tedy z dokazování před soudy nižších stupňů, že by žalobce svým přístupem k péči o vozidlo zapříčinil vznik, respektive neodstranění, některých vytýkaných vad, není Nejvyššímu soudu povoleno, aby skutkové závěry v tomto směru podroboval svému přezkumu. V souladu s §241a odst. 4 o. s. ř. pak není dovolacímu soudu jakožto instanci pouze přezkumné, a nikoliv nalézací, umožněno přihlížet k novým skutečnostem a důkazům ve věci samé. Počínání žalobce, o němž se žalovaná dozvěděla až po převzetí vozidla a jež nemohla uplatnit v předchozím řízení, tedy nemůže být okolností zohledňovanou v řízení dovolacím. K zajištění možnosti zvrátit výsledek sporu s ohledem na nově zjištěné skutečnosti či důkazy poskytuje občanský soudní řád odlišné opravné prostředky (v případě pravomocného rozhodnutí žalobu na obnovu řízení dle §228 a násl. o. s. ř.).
Přípustnost dovolání by tedy mohly založit pouze výtky směřující proti správnosti právních úvah odvolacího soudu, v daném případě však nelze mít za to, že by jimi byla nastolena otázka, pro niž by na rozhodnutí odvolacího soudu bylo možno pohlížet jako na zásadně právně významné ve smyslu ustanovení výše citovaného. Z posouzení odvolacího soudu se podává, že na předmětném vozidle se vady vyskytly ve větším počtu, některé z nich opakovaně a v případě některých šlo o vady neodstranitelné, přičemž vadnost vozidla bránila jeho řádnému užívání. V souladu s §622 obč. zák. lze přitom za řádný důvod k odstoupení od kupní smlouvy považovat neodstranitelné vady bránící řádnému užívání věci, jakož i větší počet odstranitelných vad, případně opětovné vyskytnutí vady po opravě, za předpokladu, že tyto brání řádnému užívání věci.
Úvaze odvolacího soudu, dle níž řádné užívání vozidla nelze bez dalšího ztotožňovat s jeho faktickým užíváním, a je naopak třeba přihlížet k jeho technické způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích, přitom není v daném případě důvodu cokoliv vytýkat. Splnění technických požadavků, jimiž je právními předpisy podmiňován provoz silničních vozidel, je v zásadě zákonnou podmínkou řádného provozu vozidel (srov. §36 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 307/1999 Sb.), bez jejíhož splnění není možno provozovat vozidlo způsobem souladným s relevantní právní úpravou. Poukazuje-li tedy dovolatelka na to, že vozidlo bylo žalobcem fakticky užíváno, a to ve značném rozsahu, nemění to nic na tom, že z pohledu právního řádu nemohlo jít o provozování řádné, tedy takové, jež by bránilo vzniku práva na odstoupení od smlouvy dle §622 odst. 2 obč. zák.
V daném případě přitom přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky stran výkladu pojmu „větší počet vad“ ve smyslu §622 odst. 2, věta druhá, obč. zák. Je především třeba připomenout, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že podmínky pro odstoupení od smlouvy byly shledány za splněné nejen s ohledem na výskyt většího počtu odstranitelných vad, ale současně i s přihlédnutím k tomu, že některé z odstranitelných vad se na vozidle vyskytly opakovaně a některé vady bylo třeba pokládat za neodstranitelné. Naplnění těchto důvodů k odstoupení od smlouvy přitom dovolatelka relevantním způsobem, tj. v rovině právních úvah a nikoliv pouze v rámci výtek vůči učiněným skutkovým zjištěním, nezpochybňuje. Tedy nehledě na to, zda by byl naplněn předpoklad výskytu většího počtu vad bránící řádnému užívání vozidla, bylo by možno pokládat odstoupení od smlouvy za důvodné pro naplnění zbývajících zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy. Zásadní právní význam lze přitom přiznat pouze otázce, jejíž zodpovězení je způsobilé ovlivnit výsledné rozhodnutí v projednávaném sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007), neboť dovolací soud je zákonem povolán k přezkumu věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoliv k řešení teoretických otázek, jež se do konečného výsledku sporu nemohou nikterak promítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, sešit 4/2001). Obstojí-li proto určitý závěr odvolacího soudu již s ohledem na posouzení otázky, jež nebyla dovoláním relevantním způsobem zpochybněna, nelze přiznat zásadní právní význam ani další otázce, na jejíž posouzení spočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod R 48, sešit 6/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1293/2008). Řešení otázky výkladu uvedeného pojmu, jíž dovolatelka považuje za zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, za daných okolností tedy není způsobilé ovlivnit výsledné řešení sporu, neboť její zodpovězení nemůže nikterak zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o důvodnosti odstoupení od kupní smlouvy.
Nad rámec uvedeného se jeví vhodné podotknout, že argumentuje-li dovolatelka ve prospěch odchýlení se od dosavadního výkladu tím, že tento byl činěn za odlišné legislativní situace, v níž byla zákonná záruční doba o osmnáct měsíců kratší, pak poněkud pomíjí, že prodloužení záruční lhůty zjevně směřuje právě ke zvýšení ochrany kupujícího. Pokud by s ohledem na delší záruční lhůtu byly o to benevolentněji vykládány podmínky, jež by mělo splňovat prodávané zboží, směřoval by tento postup v podstatě opačným směrem než nová zákonná úprava. Zdůrazňovala-li dále dovolatelka, že je při výkladu zmíněného termínu třeba zohlednit zvláštní povahu silničních vozidel, pak je třeba zmínit, že naplnění předpokladů pro odstoupení od smlouvy dle §622 odst. 2 obč. zák. je dozajista vždy třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétnímu typu zboží, jež bylo předmětem kupní smlouvy. To ostatně není vyloučeno ani v dovolatelkou zpochybňovaném zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, jež hovoří o tom, že posouzení otázky většího počtu vad je závislé na konkrétních okolnostech daného případu, přičemž v případě prodeje věci v obchodě se bude zpravidla jednat o tři vady. Dovolatelka ovšem nepřichází s argumentací, pro niž by v daném případě úvaha soudů nižších stupňů o naplnění předpokladu většího počtu vad nemohla obstát jako správná.
Dovolatelkou uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §7 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.260,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.197,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu