ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1899.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1899/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele Právovárečného měšťanstva v Plzni, IČ 1035 8986, 323 00 Plzeň, Vlastina 602/23, zastoupeného JUDr. Jindřichem Skácelem, advokátem, 602 00 Brno, Zachova 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 35 Co 377/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 264/2010 (žalobce Právovárečného měšťanstva v Plzni, 323 00 Plzeň, Vlastina 602/23, zastoupeného JUDr. Jindřichem Skácelem, advokátem, 602 00 Brno, Zachova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, IČ 0000 7064, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem stavby, za účasti v řízení vedlejšího účastníka řízení (na straně žalované) Plzeňského prazdroje, a. s., IČ 4535 7366, Plzeň, U Prazdroje 7, zastoupeného JUDr. Jitkou Kallistovou, advokátkou, 326 00 Plzeň, Gruzínská 8, takto:
I. Zrušují se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, č. j. 35Co 377/2012-253, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13C 264/2010-202.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13C 264/2010-202, bylo zastaveno řízení o žalobě žalobce, domáhajícího se uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem stavby. Toto zastavení řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobce přes výzvu soudu nepředložil žádné doklady ve smyslu ustanovení §18 a §19 občanského soudního řádu, kterými by doložil, že je právnickou osobou se způsobilostí mít práva a povinnosti (zakladatelské dokumenty, výpis z příslušného rejstříku); soud prvního stupně byl toho názoru, že žalující právovárečné měšťanstvo zaniklo ze zákona dnem 1. 1. 1951 podle ustanovení §563 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení, ale ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení je žalobce povinen zaplatit vedlejšímu účastníku řízení na úhradu nákladů řízení 11.880,- Kč.
O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 35 Co 377/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13 C 264/2010-202, potvrzeno ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, ale bylo změněno o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení, a to tak, že žalobce a vedlejší účastník řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §212, §212a odst. 1, 5 a 6 a §214 odst. 1, 2 písm. d) občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání není převážně důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalující Právovárečného měšťanstvo v Plzni tvrdilo, že je právnickou osobou s právní subjektivitou a svůj vznik datuje přes rok 1800. Podle názoru odvolacího soudu však „ze žádného žalobcem předloženého listinného důkazu nevyplývá, jakým typem právnické osoby žalobce je; žalobce nepředložil žádné listiny osvědčující vznik právnické osoby či zápis do příslušného rejstříku“; z žalobcem předložených listin „nevyplývá, že žalobce je subjektem založeným před rokem 1800 a že se u žalobce jedná u subjekt kontinuálně existující až do současnosti“. Odvolací soud ještě dovozoval, že „samotná skutečnost, že žalobci bylo přiděleno identifikační číslo neznamená, že tímto aktem získal způsobilost mít práva a povinnosti“.
Odvolací soud proto potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným jako věcně správné, ale ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení „neboť řízení bylo zastaveno pro nedostatek právní subjektivity žalobce“ (§146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 2 ve spojení s ustanovením §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 13. 2. 2013 advokátce, která žalobce zastupovala v řízení před soudy obou stupňů a dovolání ze strany žalobce bylo v pondělí dne 15. 4. 2013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v souvislosti i s ustanovením §57 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2012 (sp. zn. 35 Co 377/2012 Městského soudu v Praze) i usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13 C 264/2010-202 Obvodního soudu pro Prahu 5, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že usnesení dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatele chybné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v tom, že je jím popíráno, že by žalující Právovárečné měšťanstvo v Plzni bylo subjektem, který má způsobilost mít práva a povinnosti a který má právní subjektivitu a způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. Dovolatel také brojí proti tvrzení odvolacího soudu, že tu není splněna podmínka řízení podle ustanovení §103 občanského soudního řádu a že tu jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§104 odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatel poukazoval ve svém dovolání z hlediska existence a vývoje právovárečných měšťanstev nejen na poznatky z historických pramenů, z odborné právnické literatury, z předválečné soudní judikatury, ale zejména poukazoval na závěry z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. §237 občanského soudního řádu), které byly zaujaty zejména v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23Cdo 1639/99, sp. zn. 28 Cdo 2000/99, sp. zn. 28 Cdo 1254/2000 a sp. zn. 28 Cdo 1254/2000 (v nichž byly i odkazy na dřívější judikáty Nejvyššího soudu např. R I 549/21, Rv I 833/27, R I 434/31 a Rv I 236/33). Z těchto právních závěrů vyplývá ustálený právní závěr, že právovárečná měšťanstva jsou útvarem sui generis, jimž nelze upřít samostatnou právní existenci a je třeba je řadit mezi právnické osoby. Právovárečná měšťanstva vznikla v době, kdy nebyl ještě účinný ani obecný zákoník občanský z roku 1811 a pak následný občanský zákoník z roku 1951 i z roku 1964. Právovárečná měšťanstva nezanikla (ex lege) ze žádného dalšího pozdějšího zákona a nebyla dotčena jmenovitě ani předpisy o znárodnění; nezanikla ani žádným doloženým projevem vůle orgánů právovárečných měšťanstev.
Toto právní posouzení právovárečných měšťanstev, jak je vyjádřeno v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebylo v daném případě, podle názoru dovolatele, dovolacím soudem bráno v úvahu a nebylo jím respektováno. Tím se odvolací soud ve svém usnesení ze dne 6. 2. 2013 zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel však dále poukazoval i na to, že odvolací soud dospěl ke svému závěru, že ze žádných listin, předložených žalobcem, nelze zjistit, že žalobce je subjektem kontinuálně existujícím do současnosti, třebaže se odvolací soud blíže nezabýval obsahem těchto předložených listin, i když tyto listiny dokládaly závěr opačný. Dovolatel ve svém dovolání poukazoval v tomto smyslu např. na soudu předložené „povolení Magistrátu královského města Plzeň ze dne 25. 2. 1842 č. 722 k výrobě piva Právovárečným měšťanstvem v Plzni“ nebo na „Výtah (Auszug) z obchodního rejstříku podle článku 12 obecného zákoníku obchodního č. l/1863 ř. z., dokládající, že dne 19. 4. 1864 byla do tohoto rejstříku (do svazku I/173, vedeného u Krajského soudu v Plzni) zapsána firma Měšťanský pivovar v Plzni, jejímž vlastníkem bylo Právovárečné měšťanstvo v Plzni“ (srov. i údaj o tom v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23Cdo 1639/99), anebo na výpis z pozemkové knihy pro Plzeň (ve vložce č. 26, ohledně parc. č. 730), týkající se nabytí vlastnictví zahrady o výměře 1378 sáhů, dne 28. 4. 1939 Právovárečným měšťanstvem v Plzni, jakož i zápis v pozemkové knize pro katastrální území P. o nabytí vlastnictví Právovárečným měšťanstvem v Plzni ke 34 pozemkovým parcelám a 9 stavbám. Naproti tomu nedošlo v celém dlouhém období existence právovárečných měšťanstev žádným aktem ke zrušení jmenovitě Právovárečného měšťanstva v Plzni.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Plzeňského Prazdroje, a. s., k dovolání Právovárečného měšťanstva v Plzni bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť soudy obou stupňů v tomto řízení správně vyšly z toho, že žalobce neprokázal svou způsobilost být účastníkem tohoto řízení. Podle názoru vedlejšího účastníka Plzeňského Prazdroje, a. s., nebylo žalobcem předloženými důkazy doloženo tvrzení žalobce o kontinuální existenci Právovárečného měšťanstva v Plzni od blíže neurčené doby před rokem 1800 do současné doby. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení nelze mít ze žalobci předložených důkazů prokázáno, že Právovárečné měšťanstvo v Plzni nebylo společností ve smyslu ustanovení §26 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (tyto společnosti, jak známo, zanikly nejpozději dne 1. 1. 1951). Z žalobcem předložených důkazů nebylo prokázáno, že by Právovárečnému měšťanstvu v Plzni zůstala zachována subjektivita po znárodnění Měšťanského pivovaru v Plzni pak i po 1. 1. 1951. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení Právovárečné měšťanstvo v Plzni zaniklo ze zákona, „přičemž zůstává pouze otázka, zda zaniklo retroaktivním způsobem k 27. 10. 1945 či až dne 1. 1. 1951“. Vedlejší účastník řízení je přesvědčen o tom, že na straně žalobce nejsou splněny podmínky řízení (ve smyslu ustanovení §103 občanského soudního řádu), a to „pro neodstranitelnou překážku řízení, kterou je neexistence žalujícího Právovárečného měšťanstva v Plzni“.
Ve vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (za žalovanou Českou republiku) k dovolání žalobce bylo zejména zdůrazněno, že v daném případě nejsou splněny podmínky řízení pro neodstranitelnou překážku řízení, kterou je neexistence dovolatele. Proto je ze strany žalované navrhováno, aby dovolání dovolatele bylo odmítnuto (§241c odst. 1 o. s. ř.), respektive zamítnuto (§243d písm. a) o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolatele proti usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2013 bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (v jeho novelizovaném znění účinném od 1. 1. 2013), podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu nebo otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v řízení o žalobě, domáhající se uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem stavby, zabýval, jak v odůvodnění svého usnesení uváděl, předběžnou otázkou (zejména vzhledem k procesnímu vyjádření vedlejšího účastníka řízení) způsobilostí žalobce - Právovárečného měšťanstva v Plzni být účastníkem řízení, tedy způsobilostí mít procesní práva a povinnosti, které zákon účastníkům přiznává (zejména v ustanovení §19 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu v souvislosti i s ustanovením §18 odst. 1, §19 a §19a odst. 1 občanského zákoníku).
Toto posouzení se týkalo žalujícího Právovárečného měšťanstva v Plzni, tedy jednoho z právovárečných měšťanstev jako útvarů sui generis, jak jsou zásadně označována v rozhodnutích dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1254/2000), přičemž v tomto i dalších rozhodnutích dovolacích soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1639/99) byl k právní povaze právovárečného měšťanstva zaujat výkladový právní závěr, že jde o útvary, které nelze směšovat se společnostmi podle dříve platného ustanovení §26 obecného zákoníku občanského z roku 1811, jež dnem 1. 1. 1951 zanikly. Právovárečným měšťanstvům nelze tedy upřít právní existenci a je třeba je chápat jako subjekty způsobilé mít práva a povinnosti a tedy mít i způsobilost být účastníky občanského soudního řízení (jak to bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1639/99).
Odvolací soud však v daném případě (sp. zn. 13 C 264/2010 Obvodního soudu pro Prahu 5) při posuzování uvedené právní otázky způsobilosti Právovárečného měšťanstva v Plzni být účastníkem občanského soudního řízení a mít procesní práva a povinnosti účastníkům řízení přiznávaná dospěl k právnímu závěru, že konkrétně ohledně uvedeného Právovárečného měšťanstva v Plzni nelze mít práva a povinnosti jako společnost vzniklá již v 19. století, byť i šlo o subjekt, kterému bylo přiděleno v roce 2000 identifikační číslo a také v občanském soudním řízení bylo s tímto právovárečným měšťanstvem jednáno jako s účastníkem řízení (např. u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 68/2009). Odvolacímu soudu byla přitom známa, jak vyplynulo z odůvodnění jeho usnesení, judikatura dovolacího soudu, obsahující výklad právní povahy a právní subjektivity právovárečných měšťanstev.
Uvedeným právním posouzením odvolacího soudu ohledně právní povahy a způsobilosti právovárečných měšťanstev být účastníkem občanského soudního řízení došlo tedy nepochybně k odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak to jmenovitě zdůrazňuje ustanovení §237 občanského soudního řádu (v novelizovaném znění). Tento postup odvolacího soudu neodpovídá tomu, co zdůrazňuje i Ústavní soud ČR ve svých nálezech (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03, uveřejněný pod č. 34 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž „Nejvyšší soud má za povinnost svoji judikaturou sjednocovat judikaturu soudů nižších stupňů, což je důležité pro zachování předvidatelnosti rozhodování soudu jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu“.
Z uváděných argumentů odvolacího soudu v jeho usnesení ze dne 6. 2. 2013 (sp. zn. 25 Co 377/2012 Městského soudu v Praze), použitých k doložení odlišného právního posouzení způsobilosti žalujícího Právovárečného měšťanstva v Plzni být účastníkem občanského soudního řízení a mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům řízení, pak podle názoru dovolacího soudu nelze přesvědčivě přisvědčit tomuto odlišnému právnímu posouzení uvedené právní otázky tak, aby bylo na místě odchýlit se od právních závěrů obsažených v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 1639/99, 28 Cdo 2000/99, 28 Cdo 1254/2000 a 28 Cdo 1254/2000). Dovolání dovolatele, které je přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (jako dovolání proti řešení odchylujícímu se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) bylo tedy třeba posoudit dovolacím soudem jako dovolání i důvodné, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu spočívajícímu na nesprávném právním posouzení řešené otázky způsobilosti žalobce být účastníkem občanského soudního řízení.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243e odst. 1 občanského soudního řádu ke zrušení usnesení odvolacího soudu a k vrácení věci k dalšímu řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení (v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), přikročí již soud prvního stupně k projednání žaloby žalobce ve věci samé (t. j. žaloby o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem stavby) na podkladě dovolacím soudem vyřešené předběžné otázky způsobilosti žalobce být účastníkem tohoto občanského soudního řízení a mít způsobilost k přiznání procesních práv a povinností, které občanský soudní řád účastníkům řízení přiznává. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud (ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 věta druhá, občanského soudního řádu) v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení dovolacího soudu (viz §243f odst. 1 občanského soudního řádu), jímž bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrácena k dalšímu řízení), není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. listopadu 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu