ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1920.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1920/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky E. V., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, Praha 1, Vodičkova 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 64 Co 127/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 257/2008 (žalobkyně E. V. , zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, 110 00 Praha 1, Vodičkova 30, proti žalované 1. J. T. , a 2. JUDr. L. K., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 257/2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2010, č. j. 38 C 257/2008-91. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení, že žalobkyně i původní žalovaná O. N. jsou spoluvlastnicemi (každá v podílu 1/9) pozemků parc. č. 1423/2 (o výměře 5.059 m2) a parc. č. 1423/5 (o výměře 639 m2) v katastrální území Š. (obec Hlavní město Praha), zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha) na listu vlastnictví č. 974 pro katastrální území Š. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 65.400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 64 Co 127/2011-128. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2010, č. j. 38 C 257/2008-91, potvrzen ve výroku o věci samé, zatím co ve výroku o nákladech řízení byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu těchto nákladů 20.900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek (včetně jemu předcházejícího řízení) podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu, doplnil částečně dokazování, ale dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci podala žalobkyně žalobu o určení vlastnického práva k podílům na sporných nemovitostech poté, když Pozemkový úřad Praha rozhodl záporně o restitučním nároku žalobkyně a původní žalované O. N. a odkázal žalobkyni E. V. na občanské soudní řízení s tím, že v žalobě žalobkyně uváděné dvě devítiny sporných pozemků byly vydány žalované O. N. na základě dohody o vydání věci, která byla uzavřena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a žalovaná O. N. byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník tohoto podílu (2/9) na nemovitostech uváděných v žalobě žalobkyně. Žalobkyně E. V. svou žalobou nenapadla rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha žalobním návrhem ve smyslu ustanovení §246 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž „jako jedna z oprávněných osob se domáhala uspokojení svého nároku vůči žalované O. N., jíž byly věci podle restitučního předpisu vydány“. Žalobkyně v řízení netvrdila, uváděl odvolací soud, že by tu došlo k pravomocnému rozhodnutí správního orgánu v její prospěch ani také netvrdila, že by s ní byla uzavřena dohoda o vydání věcí (podílů na nemovitostech). Odvolací soud však zároveň poukázal na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo pod sp. zn. 24 C 165/2008 napadeno žalobou podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu totéž rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha, přičemž účastníkem tohoto soudního řízení byla i E. V. (jak to vyplývá i z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2010, sp. zn. 24 Co 251/2010, jež bylo v tomto řízení vydáno), takže nynější žalobkyně E. V. tu měla možnost dosáhnout uspokojení svého restitučního nároku, dovozoval odvolací soud.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl správně za to, že žalobkyní požadované určení vlastnického práva „není podloženo žádným vlastnickým titulem“, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2010, č. j. 38 C 257/2008-91 Obvodního soudu pro Prahu 4, potvrzen ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 12. 2011 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 21. 2. 2012 na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelka nejprve poukazovala na to, že původní žalovaná O. N. zemřela, tedy po vydání a doručení původního rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 12. 2012 (sp. zn. 64 Co 127/2011 Městského soudu v Praze).
Dovolatelka E. V. ve svém dovolání především vytýkala, že podle jejího názoru odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2011 přehlédl, že v této právní věci byl předcházejícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 64 Co 429/2009, změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 5. 2009, č. j. 38 Co 257/2008-38, a věc byla soudu prvního stupně vrácena s pokynem, jak dále ve věci postupovat, a byl odvolacím soudem vysloven k tomu závazný právní názor, takže tu šlo o případ, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2010, kterým tento soud rozhodl ve věci jinak než v předchozím rozsudku ze dne 25. 5. 2009, č. j. 38 C 257/2008-38, takže dovolání je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a nejde tu o případ, který má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jak to uvedl odvolací soud v poučení v závěru svého rozsudku ze dne 10. 11. 2011.
Uvedená dovolatelka poukazovala na to, že v tomto řízení již dne 24. 6. 2010 podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na připuštění změny žaloby podle ustanovení §95 občanského soudního řádu (a to tak, aby žalované O. N. byla uložena povinnost vydat žalobkyni E. V. spoluvlastnický podíl, o velikosti jedné devítiny, pozemku parc. č. 1423/5, o výměře 639 m2, v katastrální území Š. Soud prvního stupně však usnesením z 25. 11. 2010 zamítl uvedený návrh na připuštění změny žaloby; v tomto postupu soudu prvního stupně (který nebyl napraven ani odvolacím soudem) spatřuje žalobkyně vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Soud tu totiž pak vlastně rozhodoval o jiném návrhu, než jaký žalobkyně uplatňovala, přičemž „výsledky dosavadního řízení byly plně použitelné pro rozhodnutí o změněném návrhu, žalobkyně nenavrhovala jiné důkazy a netvrdila jiné nové skutečnosti“.
Dovolatelka dále vytýkala, že v tomto řízení mělo být nejprve vyjasněno, zda žaloba, kterou podle žalobkyně E. V., neměla být považována za žalobu podle páté části občanského soudního řádu, zvláště za situace, kdy z textu žaloby bylo patrno, že je podána v reakci na rozhodnutí pozemkového úřadu, respektive soudy měly žalobkyni vyzvat, aby odstranila vady svého podání, které bránily projednání její žaloby ve smyslu páté části občanského soudního řádu; to však soudy neučinily a věc posuzovaly podle právní úpravy obsažené v třetí části občanského soudního řádu bez vyjasnění toto otázky; v tom spatřuje dovolatelka další vadu tohoto řízení.
V usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2013, č. j. 38 C 257/2008-131 (které nabylo právní moci dne 25. 5. 2013) bylo rozhodnuto, že „v řízení se pokračuje s právními nástupci dosavadní žalované O. N., zemřelé, naposledy bytem v P., V., a těmito právními nástupci zemřelé původní žalované jsou její dědici: 1. J. T., P., Z., a 2. JUDr. L. K., P., S.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatelky E. V. bylo tu třeba (vzhledem k dříve vydanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 5. 2009, č. j. 38 C 257/2008-38, dále ke zrušujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 64 Co 429/2009, a vzhledem k potom vydanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2010, č. j. 38 C 257/2008-91) posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (srov. nyní novelizované ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř.) podle něhož bylo dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Dovolání dovolatelky bylo tedy přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §4 odst. 1 a §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (o oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, a o oprávnění pozemkového úřadu odkázat oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud) i v souvislosti s ustanovení §95 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, podle nichž soud v občanském soudním řízení nepřipustí změnu návrhu, jestliže výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení o nepřipuštění změny návrhu).
V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy, zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, a s ustanoveními zákona č. 87/19991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo /22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č.477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným“.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam v katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku zejména v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) bez přihlížení i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že její přípustné dovolání je také dovoláním důvodným a že by rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 11. 2011 (sp. zn. 64 Co 127/2011 Městského soudu v Praze) byl nesprávný tak, že by bylo na místě jej zrušit.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu (platných do 31. 12. 2012 a použitelných tu ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelky, které bylo sice přípustné, ale nebylo možné jej přesvědčivě shledat i dovoláním důvodným.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu