ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2196.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2196/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem, 792 01 Bruntál, Opletalova 30/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 11Co 45/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8C 364/2005 (žalobce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem, 792 01 Bruntál, Opletalova 30/6, proti žalované ČR - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, územnímu pracovišti Bruntál, 792 01 Bruntál, Partyzánská 7, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o bezúplatném převodu pozemků, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 11Co 45/2011, se zrušuje.
III. Rovněž se zrušuj e rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 9. 2010, č. j. 8C 364/2005-204.
IV. Věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 21. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 9. 2010, č. j. 8C 364/2005-204. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 2445/1, parc. č. 2094/1, parc. č. 2113 a parc. č. 2114 v katastrálním území H. B. (k vypořádání dosud neuspokojených nároků ve výši 491.225,06 Kč). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2011, sp. zn. 11Co 45/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 9. 2010, č. j. 8C 364/2005-304, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212 odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2009, srov. bod 2 článku 2 zákona č. 7/2009 Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání odvolatele není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to , že žalobce v tomto řízení uplatňoval nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu, když se stal nositelem nároku na základě smluv o postoupení pohledávek, kterými byly na něj převedeny (v průběhu roku 2005) nároky původních oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Žalobce sám není oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., ani dědicem oprávněných osob . O nárocích žalobce bylo již s poukazem na ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. (který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dne 31. 12. 2005) rozhodnuto v této právní věci zamítnutím žaloby žalobce rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 8. 2007, č. j. 8C 304/2005-115, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 11Co 214/2008. Tato rozhodnutí byla však zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, 28 Cdo 101/2009 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení se soud prvního stupně zabýval ve smyslu závěrů dovolacího soudu tím, jakou zemědělskou činnost žalobce vykonává, aby bylo možné posoudit, zda újma spojená se zánikem žalobcova práva na převod náhradního pozemku je nepoměrnou a zda pouze finanční náhrada za nevydané pozemky je pro žalobce újmou neúměrnou ztrátě majetku spočívající v nároku na náhradní pozemek. Podle zjištění soudu prvního stupně žalobce není zemědělcem, který by pěstoval zemědělské plodiny pro obživu obyvatelstva, případně by na pozemcích choval dobytek poskytující obživu obyvatelstvu ve formě mléka či masa . Žalobce pracuje ve firmě svého otce a pouze jeden z předmětných pozemků, o něž jde v tomto řízení, hodlají v rámci uvedené společnosti s ručením omezeným využívat na pěstování plodin, ovšem jako biopalivo; tato firma připravuje totiž výrobu kotlů pro spalování biomasy; dále by na předmětných pozemcích měl být vybudován park. Bylo tedy v tomto soudním řízení prokázáno, že žalobce nevykonává žádnu zemědělskou činnost. Nešlo tu tedy na straně žalobce o výjimečné podmínky pro prolomení zásady tzv. restituční tečky, dovozoval i odvolací soud v daném případě shodně se soudem prvního stupně.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku tohoto rozsudku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 30. 3. 2011 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 30. 5. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel má především za to, že soudy obou stupňů v daném případě neposoudily správně „případné meze a hranice účelu zákona o půdě a na druhé straně hranice žalobcova legitimního očekávání“ se zřetelem k závěrům rozsudku dovolacího soudu, vydaného v této právní věci, na něž přitom soud prvního stupně i odvolací soud samy ve svých požadavcích poukazovaly.
Dovolatel má dále za to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůrazňuje tzv. alimentační význam zemědělské výroby v souvislosti s tím, k jakým účelům žalobce hodlal využít zemědělské pozemky, k nimž v tomto řízení uplatňoval své nároky. Dovolatel naproti tomu má za to, že je třeba mít na zřeteli, že při zemědělské výrobě jsou pěstovány i jiné než alimentační rostliny, tedy rostliny, které mají svůj jiný význam (např. jako rostliny průmyslové, např. len, nebo rostliny bioenergetické směřující k zachování rázu krajiny). Dovolatel ostatně hodlá použít jím uváděné rostliny hlavně v rámci budovaného rodinného podniku, a nesleduje získáním pozemků spekulativní záměry.
Pokud odvolací soud měl za to, že „žalobce nemohl své legitimní očekávání naplnit kvůli tzv. „restituční tečce“, dovolatel uváděl, že se řídil důvodovou zprávou k zákonu č. 253/2003 Sb. a měl za to, že účelem tohoto zákona bylo hlavně „umožnit v dohledné době dokončení procesu vypořádání restitučních nároků“.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. §243c odst. 1 o. s. ř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Ve vyjádření žalované ČR – Státního pozemkového úřadu - k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť žalobce získal restituční nároky postoupením a postupní smlouvy uzavřel až po uplynutí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., takže tu „nelze dovodit legitimní očekávání postupníka co do uspokojení nároku poskytnutím naturálního plnění“.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2011 bylo tu třeba posoudit (vzhledem k novelizovanému ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícímu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud v daném případě posuzoval nárok žalobce zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů l půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se toto ustanovení týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě bylo v rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2011 (sp. zn. 11Co 45/2011 Krajského soudu v Ostravě) uvedenou (v souladu s tím, co uváděl sám žalobce v tomto sporu), že u něho šlo o postupníka, který své uplatněné nároky získal postupní smlouvou ve smyslu ustanovení §524 občanského zákoníku od původních oprávněných osob.
Soudy obou stupňů braly zřejmě do úvahy rovněž souvislost s ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05 vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Tímto nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05, bylo vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.), a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).
Lze tu poukázat i na rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž bylo dále i vyloženo, že i právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
Pro posouzení správnosti právního posouzení v této konkrétní věci nelze ovšem opomenout obsah závazného pokynu dovolacího soudu vyjádřeného ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, 28 Cdo 101/2009, jímž věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedený právní závěr dovolacího soudu poukazoval na možnost výjimečného posouzení postavení postupníka, který právo na vydání pozemků získal, aniž tím sledoval spekulativní úmysl a jednal tak v zájmu zachování, případně rozšíření zemědělské výroby v souladu s účelem zákona o půdě.
Senát dovolacího soudu příslušný k rozhodování této věci o nyní podaném dovolání nemá předně důvod odchýlit se od závaznosti svých pokynů uvedených v předchozím rozhodnutí. Nemohl rovněž pominout závěry plynoucí z další, dnes již ustálené, rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3353/2011, byl podán zásadní výklad k povaze pojmu podílení se na hospodaření jiných subjektů provozujících zemědělskou výrobu, dokonce ve vztahu k preambuli zákona č. 229/191 Sb., o půdě., jakož i k výkladu pojmu zájmů hospodářského rozvoje venkova v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životní prostředí. V uvedeném rozhodnutí pak bylo opakovaně zdůrazněno, že posuzování restitučních nároků musí být charakterizováno s přihlédnutím k požadavku individuální spravedlnosti v konkrétní věci. K posledně zmíněnému požadavku se dovolací soud opakovaně přihlásil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 1944/2009 (obsahující odkaz na celou řadu dalších rozhodnutí tohoto druhu), shodně jako v předchozím rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 921/2007 ze dne 28. května 2008 a rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1283/2008 ze dne 30. září 2008, na něž se pro stručnost odkazuje . ( Všechna rozhodnutí jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)
V této věci potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, podle něhož žalobce nesplňuje podmínky mimořádnosti z hlediska výkladové praxe zaujaté v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. K odůvodnění tohoto závěru akcentoval odvolací soud okolnost, že žalobce neprovozuje a nemíní provozovat zemědělskou výrobu v pravém slova smyslu, ježto není zemědělcem, který by pěstoval zemědělské plodiny pro obživu obyvatelstva, případně by na pozemcích choval dobytek poskytující obživu obyvatelstvu ve formě mléka či masa.
Odvolacímu soudu nelze upřít poctivou snahu o nalezení vyváženého přístupu ke skutkovým zjištěním, shromážděným soudem prvního stupně, a to za účelem náležitého právního posouzení (pro odvolací soud zásadní) otázky, zda činnost žalobce lze vůbec podřadit pod pojem zemědělské výroby, sloužící primárně pro výživu obyvatelstva.
Uváží-li se, že odvolací soud převzal zcela skutková zjištění soudu prvního stupně a shledal je správnými, pak ovšem součástí úvah odvolacího soudu je, vnitřně poněkud rozporné, zjištění, které na jedné straně kladně oceňuje okolnost, že žalobce vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, fakultu národohospodářskou, svou diplomovou práci zpracoval na téma „Analýza ekonomických problémů využití biomasy pro výrobu tepla v ČR“ a od roku 2002 působí ve firmě svého otce, který je jediným jednatelem a společníkem. Žalobce zde zastává funkci obchodního ředitele. Přitom cílem společnosti je nejen výroba kotlů na spalování biomasy, ale i pěstování plodin na pozemcích žalobce a jeho otce, které budou vhodné jako palivo do těchto kotlů. Pozemek parc č. 2094/1 v k. ú. H. B. o rozloze přibližně 40.000 m2 přiléhá bezprostředně k pozemku, na nichž se nachází výrobní haly společnosti otce žalobce a vzhledem k charakteru pozemku s ním žalobce uvažuje jako o prostoru na zbudování ochranného valu, bioplynové stanice a skládky digestát z provozu této stanice, jako i park. Obdobné závěry učinil soud prvního stupně (a byly převzaty soudem odvolacím) i o pozemku p. č. 2445/1 v k. ú. H. B. o rozloze asi 17.000 m2, který je vklíněn mezi pozemky, které vlastní žalobce a částečně jeho otec, jakož i k dalším, v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeným, pozemkům. Žalobce tak budoucnost podnikatelské aktivity vidí v rozšíření a završení dostatečného zemědělského půdního fondu pro samotný předmět podnikatelské činnosti v oboru využití biomasy.
Pak ovšem hodnocení odvolacího soudu, uvedené v závěru jeho odůvodnění, není v souladu s náležitým posouzením z pohledu aplikace v úvahu přicházejících ustanovení.
Dovolací soud už na tomto místě je nucen konstatovat, že restriktivní přístup při výkladu splnění podmínek požadavku provozování zemědělské výroby, zaujatý odvolacím soudem, je v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 229/1991 Sb. Odkazuje v tomto směru na podrobné odůvodnění obsažené v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3353/2011 a dodává pro úplnost dále uvedené důvody.
Zemědělství v České republice je v současnosti chápáno jako jedno z kulturních i průmyslových odvětví. Díky přírodním podmínkám řada podniků i jednotlivců hospodaří vhodným kombinováním živočišné a rostlinné výroby, najdou se však i hospodáři specializující se výhradně na produkci rostlinnou.
K pojmu zemědělské výroby je třeba poukázat na notoricky známou, historickým vývojem doloženou, skutečnost, že ani v dřívějších podmínkách nesloužila zemědělská produkce čistě k zajištění výživy obyvatelstva. tento rámec byl daleko překračován v případech pěstování technických plodin (typicky lnu a bavlny – v jiných klimatických podmínkách), sekundárně pak i v podmínkách středoevropských pěstitelských oblastí byly v tak typické oblasti jako je obilnářství, využíváno obilí nejen pro zrno, ale kupř. pro zpracování slámy v příslušných – tehdy rukodělných – zpracovatelských oborech. Totéž lze konstatovat v případě zemědělské výroby představované živočišnou výrobku, tedy chovem dobytka či drůbeže, ať už jde o zpracování vlny z ovcí, peří z chovu drůbeže, kůží z jatečných zvířat pro potřeby koželužství a obuvnické výroby apod.
Nadzemní část se silážuje (kukuřice setá), zpracovává jako sláma (pšenice, ječmen) nebo se z ní vyrábějí rohože, košíky, kartáče (čirok). Bez toho, že by dovolací soud překračoval meze únosného rozsahu odůvodnění svého rozhodnutí a jeho srozumitelnost, jen poukazuje na údaj z odborné literatury, podle níž celosvětově z produkce obilnin připadá 16 % na průmyslové využití (např. výroba biopaliv).
Právo nemůže nereflektovat ani vývoj, který zaznamenává zejména v současné době zemědělská výroba, jejímž důsledkem je využití výstupů ze zemědělské prvovýroby i v tak (původně vzdálených) souvislostech, jako je dnešní technologie spalování biomasy za účelem uspokojování potřeby tepla.
K otázce hodnocení osoby žalobce, ohledně něhož odvolací soud konstatoval jen velmi vzdálené, či spíše neexistující vztahy k předmětu zemědělské výroby, odkazuje dovolací soud na závěry svého již shora zmíněného rozsudku ze dne 12. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3353/2011. Z hlediska výkladu tohoto pojmu nerozhoduje prvek bezprostřední, manuální, realizace úkonů nezbytných k provozování, zajištění a rozvíjení zemědělské výroby. V podmínkách smluvní autonomie, kterou nese svoboda podnikání, zaručována i v ústavněprávní rovině, může pak konkrétní subjekt realizovat takové zapojení buďto přímým podílem na zemědělské výrobě, nebo i zapojením, které mu platné právo přiznává. Tento závěr vztahuje dovolací soud jak k možnostem podnikání v podobě právnické osoby, ať už založené jedinou osobou (typicky s.r.o.), nebo v jiné, zákonem přípustné formě. Zaměstnanecký poměr vůči výrobní firmě, které lze přiznat postavení producenta v oblasti zemědělské výroby, tak závěr o účasti resp. výkonu zemědělské výroby na straně oprávněné osoby nevylučuje.
Opačný závěr by byl výrazem neodůvodněného restriktivního výkladu. K požadavku, aby výklad těchto předpokladů nebyl výrazem restriktivního přístupu k posuzování cíle zákona o půdě a zohlednění oprávněných zájmů oprávněných osob z toho plynoucích a na podporu své interpretace připomíná dovolací soud závěry nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 9. 1996, II.ÚS 186/96 (uveřejněném pod č. 83 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), podle nichž „ otázku možnosti zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění křivd a o princip kontinuity s původním vlastnictvím, ale i proto, že samotná vázanost se zemědělskou výrobou je zásahem do práva restituenta, který, nebýt křivdy (odnětí majetku), mohl na svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost“.
Tento závěr je hodný připomenutí ve vztahu k odlišné interpretaci zaujaté odvolacím soudem, která snahu o kompletaci firmy otce žalobce zahrnující i zřízení biostanice, ochranného valu, deponie digestátu a zřízení parku právě k ochraně životního prostředí, hodnotí jako aktivitu, která nemá se zemědělské výrobou nic společného. S tímto hodnocením se dovolací soud nemůže ztotožnit. Požadavek realizace zemědělské výroby v integrálním souladu se zachováním a rozvojem krajiny a životního prostředí plyne výslovně z ustanovení preambule zákona č. 229/199 Sb., je jej třeba považovat za zcela legitimní a oceněníhodný. Samotný záměr sledující vytvoření uzavřeného výrobního celku pak odpovídá i zásadě svobody rozhodování vlastníka, který při realizaci svých záměrů podnikání na svých pozemcích (přirozeně s přihlédnutím k omezením plynoucím z veřejnoprávních předpisů přicházejících do úvahy) zásadně není ničím vázán.
Dovolací soud tak nemohl spolehlivě dospět k závěru o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jak se to stalo v dovoláním napadeném rozsudku. Přistoupil proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu