ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2304.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2304/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Dipl. Ing. G. S., P., b) Dipl. Ing. Z. B., P., obou zastoupených JUDr. Martinem Jílkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 22, proti žalovanému Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů, IČ: 00469483, se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 1800/2, zastoupenému Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 1281/30, o zaplacení 97.912,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 84/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2013, č. j. 68 Co 66/2013-349, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům, každému rovným dílem, k rukám JUDr. Martina Jílka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 10.444,70 Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 1. 2013, č. j. 19 C 84/2010-319, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 1. 2013, č. j. 19 C 84/2010-328, ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobcům zaplatil 97.912,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a v nákladových výrocích III., kterým bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, IV., jímž bylo žalobcům uloženo, aby nahradili náklady státu ve výši 4.239,50 Kč a V., kterým bylo uloženo žalovanému, aby nahradil náklady státu rovněž ve výši 4.239,50 Kč (výrok I.). Současně žalovanému uložil, aby žalobcům nahradil náklady odvolacího řízení ve výši 36.045,90 Kč (výrok II.). Vyhověl tak zčásti žalobě, jíž se žalobci, jakožto podíloví spoluvlastníci každý jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 64/1 katastrálního území Č. H. v K., domáhali vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným v důsledku bezesmluvního užívání dotčeného pozemku v období od 1. 6. 2008 do 31. 12. 2008 (pravomocným výrokem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2011, č. j. 19 C 84/2010-266, byla žaloba co do částky 45.692,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítnuta).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Napadal jím rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Aniž vymezil konkrétní okolnosti, v nichž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, uvedl, že je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“). Dovolatel měl za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně namítal, že předmětný pozemek v rozhodném období neužíval (obhospodařoval jej o vlastní vůli toliko nájemce hotelu vybudovaného na tomto pozemku a vlastněného žalovaným). Uváděl přitom, že udržování pozemku nepředstavuje jeho užívání. Navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřuje-li dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému uloženo, aby žalobcům zaplatil 97.912,50 Kč s příslušenstvím, nelze přehlédnout, že nárok přiznaný tímto výrokem není solidárního charakteru (z petitu žaloby ani rozsudečného výroku nevyplývá, že by nárok byl uplatněn jako solidární, ani v jakém poměru má být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen). Jde tedy o dělitelné plnění. Každý z věřitelů (žalobců) tudíž může požadovat jen svůj díl (srov. §512 odst. 1 obč. zák.) pohledávky. Dílčí nároky žalobců při požadavku na zaplacení celkové částky 97.912,50 Kč s příslušenstvím (s ohledem na velikost jejich spoluvlastnických podílů, jež odpovídá u každého z nich jedné ideální polovině) přitom nepřesahují částku 50.000,- Kč (97.912,50 Kč: 2 = 48.956,25 Kč). Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod C 6867), je přípustnost dovolání proti uvedenému výroku objektivně vyloučena (§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.).
Brojí-li dovolatel proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (před soudem prvního stupně), je při stanovení výše peněžitého plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným výrokem, třeba vyjít z výše nákladů účtované za dotčenou fázi řízení dovolatelem, eventuálně, nebyla-li náhrada nákladů dovolatelem účtována, z výše nákladů podávajících se z obsahu spisu. Posuzovaným výrokem bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně předcházejícího vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2011, č. j. 19 C 84/2010-266, nákladech odvolacího řízení předcházejícího vydání kasačního usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2012, č. j. 68 Co 249/2012-294, a nákladech řízení před soudem prvního stupně předcházejícího vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 1. 2013, č. j. 19 C 84/2010-319. Podáním ze dne 23. 1. 2012 (č. l. 245) dovolatel za řízení předcházející vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2011, č. j. 19 C 84/2010-266, účtoval náklady v celkové výši 55.342,50 Kč (sestávající z odměny advokáta dle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 40.320,- Kč, paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 3.000,- Kč, náhrady za ztrátu promeškaného času ve výši 800,- Kč, cestovného ve výši 1.998,72 Kč a daně z přidané hodnoty). Při jednání konaném dne 10. 1. 2013 (protokol o jednání č. l. 316) pak dovolatel za odvolací řízení předcházející vydání kasačního usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2012, č.j. 68 Co 249/2012-294, a za řízení před soudem prvního stupně předcházející vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 1. 2013, č. j. 19 C 84/2010-319, účtoval za každý stupeň (bez bližší specifikace) odměnu advokáta dle vyhl. č. 484/2000 Sb., paušální náhradu hotových výdajů advokáta vždy za 1 úkon právní služby a daň z přidané hodnoty. Dle obsahu spisu přitom dovolateli za odvolací řízení předcházející vydání kasačního usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2012, č. j. 68 Co 249/2012-294, jehož předmětem bylo zaplacení částky 97.912,50 Kč s příslušenstvím, vznikly náklady ve výši 19.389,90 Kč (sestávající ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 4.900,- Kč a nákladů právního zastoupení tvořených odměnou advokáta dle §3 odst. 1, bod 4, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012, ve výši 11.972,60 Kč, paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč a 21% daní z přidané hodnoty). Za řízení před soudem prvního stupně předcházející vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 1. 2013, č. j. 19 C 84/2010-319, jehož předmětem bylo rovněž zaplacení částky 97.912,50 Kč s příslušenstvím, dovolateli dle obsahu spisu vznikly náklady ve výši 13.942,40 Kč (sestávající z odměny advokáta dle §3 odst. 1 bod 7, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2012, ve výši 11.222,60 Kč, paušální náhrady hotových výdajů advokáta dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč a 21% daně z přidané hodnoty). Posuzovaným výrokem tak bylo rozhodnuto o právu dovolatele na náhradu nákladů řízení v celkové výši 89.034,80 Kč (55.342,50 Kč + 19.389,90 Kč + 13.942,40 Kč). Uvedenému právu by přitom (v případě dovolatelova úspěchu) na opačné procesní straně neodpovídala solidární povinnost žalobců k náhradě nákladů řízení. Žalobní nárok byl totiž uplatněn jako dělitelný, jak vysvětleno shora, přičemž solidární povinnost žalobců k náhradě nákladů řízení by ve světle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 41/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1990) nemohly založit ani případné důsledky spojené s neúspěchem společné žaloby (podané několika účastníky řízení). Ve vztahu ke každému z žalobců tak napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o právu dovolatele na náhradu nákladů řízení ve výši 44.517,40 Kč (89.034,80 Kč: 2), tj. ve výši nepřevyšující 50.000,- Kč. Se zřetelem k výše vysvětlené zásadě, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč, je tudíž přípustnost dovolání proti posuzovanému nákladovému výroku rovněž objektivně vyloučena (§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.).
Z důvodu, že napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je vyloučena též přípustnost dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému uloženo nahradit státu náklady řízení ve výši 4.239,50 Kč, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo žalovanému uloženo nahradit žalobcům (rovnodílně) náklady odvolacího řízení ve výši 36.045,90 Kč (§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.). K podání dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobcům uloženo nahradit státu náklady řízení ve výši 4.239,50 Kč, žalovaný není subjektivně legitimován, neboť mu uvedeným výrokem nebyla způsobena újma (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28).
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první ve spojení s §243f odst. 3 věty první o. s. ř.).
Podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodnění nákladového výroku odpadá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu