ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.268.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 268/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně D. M., bytem V., P., zastoupené JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 3/3, proti žalovanému P. K., bytem V. 93, o vyklizení pozemků a zaplacení částky 150.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 169/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. října 2011, č. j. 29 Co 100/2011-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vyklizení v žalobě specifikovaných pozemků a zaplacení částky 150.000,- Kč, která má představovat jednak bezdůvodné obohacení žalovaného, jenž bez právního důvodu užíval části pozemků v jejím vlastnictví, a jednak náhradu škody, kterou jí měl žalovaný způsobit tím, že poškodil porosty a oplocení na těchto pozemcích.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 8 C 169/2007-169, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném vyklizení pozemků parc. St. 89, parc. 669/1, parc. 669/2, parc. 675/2, parc. 667/1, parc. 667/2, parc. 671/4 a části parc. 88, vše v k. ú. V., i zaplacení částky 150.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 8. června 2011, č. j. 8 C 169/2007-206, pak tentýž soud zamítl žádost žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném vyklizení pozemků parc. 674/1 a parc. 674/2 v k. ú. V. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně toliko za prokázané, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 667/1, č. 667/2, č. St. 459 a objektu bydlení č. p. 92 na parc. č. St. 459, vše v k. ú. V. Dále měl za zjištěné, že jako vlastník domu č. p. 93 na parc. č. St. 89 a pozemků parc. č. 669/1, č. 669/2 a č. St. 89, vše v k. ú. V., je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, zatímco vlastníkem pozemků parc. č. 674/1 a č. 674/2 (rovněž v k. ú. V.) je obec Valkeřice.
Poté, co soud žalobkyni při prvním jednání konaném dne 23. října 2009 poučil i vyzval podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností a k označení důkazů, poskytl jí lhůtu jednoho měsíce a následně ji poučil i podle §118b odst. 1 o. s. ř., avšak žalobkyně ve lhůtě jí stanovené svá tvrzení a důkazy nijak nedoplnila, uzavřel, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že je vlastníkem pozemků, u nichž není v katastru nemovitostí zapsána jako jejich vlastník, tj. pozemků parc. č. St. 89, č. 669/1, č. 669/2, č. 675/2, č. 671/4, č. 674/1, č. 674/2 a části parc. č. 88, vše v k. ú. V. Není-li žalobkyně vlastníkem citovaných pozemků, nemůže být ani úspěšná se svým požadavkem na jejich vyklizení, neboť pro podání takové žaloby postrádá aktivní věcnou legitimaci, jež má toliko vlastník. Pokud pak jde o tu část žaloby, v níž se žalobkyně domáhala vyklizení pozemků parc. č. 667/1 a č. 667/2 (ohledně nichž aktivní věcnou legitimaci nepostrádá, neboť je jejich vlastníkem), soud žalobě nemohl vyhovět z toho důvodu, že žalobkyně svá žalobní tvrzení nedoplnila o to, v jakém rozsahu je žalovaný neoprávněně užívá. Konečně ani nároky na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, které musí být podepřeny prokázáním vlastnického práva k pozemkům, žalobkyně blíže nezdůvodnila a ničím nedoložila. Žalobkyně tedy neunesla své povinnosti tvrzení a důkazní, ač k tomu byla vyzvána a řádně poučena.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 29 Co 100/2011-219, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. ledna 2010, č. j. 8 C 169/2007-169, potvrdil, odvolání směřující proti doplňujícímu rozsudku téhož soudu ze dne 8. června 2011, č. j. 8 C 169/2007-206, jako opožděně podané odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně přes řádné poučení prokázala toliko své vlastnické právo k pozemkům parc. č. 667/1 a č. 667/2, avšak ve vztahu k nim nedostála své povinnosti tvrzení a v důsledku toho ani povinnosti důkazní, neboť neupřesnila, jakou část těchto pozemků žalovaný neoprávněně užívá, a řádně neosvětlila ani jí uplatněný nárok na zaplacení částky 150.000,- Kč. Přitakal i závěru soudu prvního stupně, dle nějž domáhá-li se žalobkyně vyklizení ostatních pozemků, není k podání takovéto žaloby aktivně věcně legitimována, neboť neprokázala jejich vlastnictví. K tvrzením, že vlastnictví rodičů žalobkyně k přídělu č. 15 vyplynulo ze soudu předložené identifikace parcel a dovolatelka tento celý příděl dědila „po otci u Státního notářství v Jičíně pod sp. zn. D 5000/69“, nemohl odvolací soud přihlédnout (§205a o. s. ř.), jelikož účastníci byli před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně poučeni podle §119a o. s. ř. a takováto tvrzení jsou nepřípustnými „novotami“, které žalobkyně uplatnila až v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o novosti jejích tvrzení v odvolacím řízení, dle nichž vlastnictví jejích rodičů k přídělu č. 115 vyplynulo ze soudu předložené identifikace parcel a tento příděl dědila po otci u Státního notářství v Jičíně pod sp. zn. D 500/69. Namítá, že tato tvrzení byla uvedena již v jejím původním žalobním návrhu a doložena identifikací parcel z dědického spisu i výpisem z katastru nemovitostí, avšak soud prvního stupně k těmto tvrzením nepřihlédl a navržené důkazy neprovedl. Je proto přesvědčena, že pokud odvolací soud zmíněná tvrzení označil za nová a neprovedl k nim dokazování, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K prokázání svých tvrzení navrhla provedení (v dovolání uvedených) důkazů. S ohledem na shora uvedené proto požádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu podání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaného ten s napadeným rozhodnutím souhlasí a považuje je za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) i ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že žalobkyně odvolacímu soudu vytýká vadu řízení spočívající v nedostatcích při zjišťování skutkového stavu věci, konkrétně nesprávnou aplikaci ustanovení §205a o. s. ř., tedy jinou vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
K tomu je však třeba uvést, že tato výtka žalobkyně (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jež spočívá v tom, že odvolací soud nepřisvědčil odvolacímu důvodu podle §205a o. s. ř., resp. neprovedl dokazování s odůvodněním, že jde o tzv. nepřípustnou novotu uplatněnou v rozporu s §205a o. s. ř. poté, co soud prvního stupně účastníky při jednání konaném dne 27. ledna 2010 poučil podle §119a o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemůže. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází do úvahy toliko v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, sešit 7/2008, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo jeho nález ze dne 18. března 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, případně též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala. Navíc dovolatelka přehlíží, že v dané věci došlo ke koncentraci řízení ve smyslu §118b o. s. ř. již před soudem prvního stupně, žalobkyně nevyhověla výzvě podle naposled citovaného ustanovení ve lhůtě poskytnuté soudem (jak je podrobně osvětleno v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů) a odvolací soud při posuzování aplikovatelnosti §205a o. s. ř. z této procesní situace vycházel. S ohledem na shora uvedené pak toto výtka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro úplnost je vhodné dodat, že pokud dovolání směřuje též proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo odmítnuto odvolání proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. června 2011, č. j. 8 C 169/2007-206, jako opožděně podané, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod č. 61, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 1997, pod č. 88). Přípustnost dovolání nezakládají ani ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože usnesení (svou povahou), kterým bylo odmítnuto odvolání pro opožděnost podle §218a o. s. ř., v jejich taxativních výčtech není vyjmenováno (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003, pod č. 41).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jež by mělo po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu