ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.270.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 270/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce „Svazek vodovodů a kanalizací“ měst a obcí , IČ: 49468952, se sídlem v Boskovicích, 17. listopadu 14, zastoupeného Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 36, proti žalovanému městu Kunštát , IČ: 00280470, se sídlem v Kunštátě, nám. Krále Jiřího 106, zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 107/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2012, č. j. 37 Co 207/2011-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2012, č. j. 37 Co 207/2011-154, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 27. ledna 2011, č.j. 4 C 107/2009-120, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 1. 2011, č.j. 4 C 107/2009-120, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem jiné stavby bez čp/če (vodojem a přepad z vodojemu) na pozemku st. p. č. 40 katastrálního území T., dále jen – „vodojem“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že do 31. 12. 1949 byla vlastnicí předmětného vodojemu obec T. K 24. 5. 1991 vlastnila vodojem Česká republika. Národnímu výboru, jehož práva a závazky posléze přešly na žalovaného právo hospodaření s vodojemem nesvědčilo. Žalovaný je právním nástupcem historického vlastníka vodojemu, obce T. Pozemek, na němž se vodojem nachází, je a ke dni 24. 5. 1991 byl ve vlastnictví fyzických osob. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že přechodu vlastnického práva k vodojemu na žalované město, jakožto právního nástupce jeho historického vlastníka, bránila okolnost, že vlastníkem pozemku, na němž je vodojem vybudován, nebyla ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – zák. č. 172/1991 Sb.“), tj. k 24. 5. 1991, Česká republika, ale jiné osoby (§2 odst. 1 písm. c/ zák. č. 172/1991 Sb.). Dle závěrů odvolacího soudu přitom přechod vlastnického práva ve smyslu citovaného ustanovení vylučovala též skutečnost, že vodojem netvoří s pozemkem, na němž je vybudován, jeden funkční celek. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že předmětný vodojem, jenž ze státního majetku nepřešel do vlastnictví žalovaného města, byl Českou republikou v rámci privatizace státního majetku podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, následně platně převeden na žalobce. Žalobě o určení vlastnického práva žalobce k tomuto vodojemu proto vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“). Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že na něj vlastnické právo k předmětnému vodojemu přešlo podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991. Je totiž právním nástupcem historického vlastníka, jenž vlastnil vodojem ke dni 31. 12. 1949 (obec T). Vyjadřoval názor, že předpokladem přechodu vlastnického práva ke stavbě nebyla okolnost, že pozemky tvořící s ní jeden funkční celek byly ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky a přecházely tak společně se stavbou do vlastnictví oprávněné obce. Pokud tyto pozemky k uvedenému okamžiku vlastnictvím České republiky nebyly, přecházely do obecního vlastnictví za zákonem stanovených podmínek pouze stavby. Odkázal přitom na znění důvodové zprávy k zákonu č. 172/1991 Sb., judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 403/2003 a sp. zn. 22 Cdo 4370/2009) a smysl a účel citovaného zákona, jímž je náprava majetkových křivd způsobených konfiskací historického obecního majetku. Z okolnosti, že předmětný vodojem byl od 24. 5. 1991 součástí jeho obecního majetku, dovolatel dovozoval, že žalobce nemohl vlastnické právo k němu nabýt v rámci privatizace státního majetku k 1. 1. 1995. Vysvětloval rovněž, že k převodu vlastnického práva k vodojemu ze žalované obce na žalobce nedošlo ani v důsledku založení žalujícího svazku obcí či vyhotovení „Zápisu o předání majetku“ ze dne 18. 5. 1994. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud zákonné podmínky přechodu vlastnického práva ke stavbě na obec ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb. posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §2 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí
a) nezastavěné pozemky,
b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob,
c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek,
d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5,
které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Ze znění §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb. (za splnění zákonných podmínek přecházejí stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek) vyplývá, že předmětem restituce podle tohoto ustanovení jsou veškeré stavby tvořící součást historického majetku obce, jež byly ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky a nepřešly do vlastnictví obce podle §1 citovaného zákona. Teprve tehdy tvoří-li pozemky ve vlastnictví České republiky se stavbou, která dle citovaného ustanovení přechází do obecního vlastnictví, jeden funkční celek, jsou předmětem restituce též tyto pozemky. Okolnost, že pozemek tvořící se stavbou jeden funkční celek (např. stavební pozemek nebo zahrada) z důvodu nedostatku vlastnického práva na straně České republiky restituci nepodléhá, tudíž přechodu stavby do obecního vlastnictví ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb. nebrání. Ke stejným závěrům přitom dospěla i soudní praxe. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 403/2003 (ústavní stížnost směřující proti citovanému usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 325/03) dovodil, že přechodu vlastnického práva ke stavbě vlastněné k 24. 5. 1991 Českou republikou a tvořící součást historického majetku obce ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb. nebrání okolnost, že se stavba zčásti nachází na pozemcích, které historickým majetkem obce nebyly a které na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešly. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012, pod R 107/2012, pak rovněž vyplývá, že stavby, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud byly ve vlastnictví České republiky a nepřecházely do vlastnictví obcí podle §1 citovaného zákona, přešly ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí bez ohledu na to, zda pozemek, na němž byly vybudovány, splňoval kritéria pro přechod do obecního vlastnictví. Je proto z hlediska naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva ke stavbě na obec ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb. zcela lhostejno, zda pozemek, na němž je vybudována, se stavbou tvoří jeden funkční celek, či jaké jsou jeho vlastnické poměry.
Nejvyšší soud tudíž v projednávané věci závěr odvolacího soudu, dle nějž přechodu vlastnického práva k předmětnému vodojemu na žalované město bránila okolnost, že pozemek, na kterém je uvedená stavba zbudována, ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) nebyl ve vlastnictví České republiky a stavba s dotčeným pozemkem netvoří jeden funkční celek, správným neshledal. V důsledku toho neobstojí ani úvahy odvolacího soudu o tom, že byl předmětný vodojem, jakožto vlastnictví České republiky, následně v rámci privatizace státního majetku platně převeden na žalobce.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu