ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2710.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2710/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 128 00 Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 20 Co 113/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17C 147/2011 (žalobce F. H. S., L. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, 110 00 Praha 1, Petrská 12, proti žalovaným: 1. Hlavnímu městu Praze, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 128 00 Praha 2, Na Slupi 15, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 370/42, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 27. 7. 2011, bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2013, č. j. 17C 147/2011-143. Tímto usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o žalobě žalobce, domáhajícího se určení, že žalované Hlavní město Praha není vlastníkem budovy a stavební parcely č. 2111 (o výměře 677 m2) v katastrálním území N. M. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 1271 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). Soud prvního stupně tu řízení zastavil „z důvodu překážky řízení spočívající v překážce věci rozsouzené“, a to s poukazem na pravomocné rozhodnutí v právní věci sp. zn. 28C 149/2008 Obvodního soudu pro Prahu 1, v níž bylo mezi týmiž účastníky řízení rozhodnuto o shodném nároku žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2010, č. j. 28C 149/2008-98, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 64 Co 488/2010 (dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, 28 Cdo 2356/2011). O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že žalovanému Hlavnímu městu Praha nebylo vůči žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a dále že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou ČR – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci byla vrácena část uhrazeného soudního poplatku za podanou žalobu, a to částku 5.000,- Kč.
O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 20Co 113/2013. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2013, č. j. 17C 147/2011-43 změněno tak, že se řízení nezastavuje a žalobci se soudní poplatek nevrací.
V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně (bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení §214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu) a shledal odvolání opodstatněným.
Odvolací soud byl toho názoru, že totožnost právních věcí (sp. zn. 28 C 149/2008 a sp. zn. 17C 147/2011 Obvodního soudu pro Prahu 1) je tu nutno „poměřovat nejen totožností předmětu řízení a jeho účastníků, ale také skutkovými okolnostmi, z nichž žalobní nárok vychází“. Odvolací soud měl za to, že „ oproti předchozímu řízení (sp. zn. 28C 194/2008 Obvodního soudu pro Prahu 1) nastal tu jiný skutkový stav, když katastrální úřad v mezidobí zamítl návrh žalobce na vklad vlastnického práva podle restituční dohody , kterou žalobce uzavřel s Bytovým podnikem Prahy 1, státním podnikem. Ve zmíněném předchozím soudním řízení (sp. zn. 28C 149/2008 Obvodního soudu pro Prahu 1) soudy při zamítnutí žaloby o určení vlastnictví k týmž žalobcem uváděným nemovitostem pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem vycházely z předpokladu, že otázka, kdo byl oprávněn disponovat s nemovitostí na žalované Hlavní město Prahu podle zákona č. 172/1991 Sb., posoudí sám katastrální úřad v rámci rozhodování o návrhu na vklad vlastnického práva žalobce. Z obsahu pak vydaného rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 30. 6. 2011, č. j. V – 25934/2000-101-KA, vyplývá, že katastrální úřad uvedenou otázku vůbec neposuzoval , když rozhodné skutečnosti pro rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva zkoumal jen ke dni podání návrhu na vklad; k tomuto dni bylo v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastník nemovitostí (uváděných navrhovatelem F. H. S.) Hlavní město Praha a proto katastrální úřad návrh na vklad zamítl. Za těchto okolností se žalobce nedomohl vkladu svého vlastnického práva na podkladě restituční dohody o vydání nemovitostí ze dne 18. 9. 2000, uzavřené s Bytovým podnikem Prahy 1, pokud nebude soudem určeno, že vlastníkem nemovitostí je tu Česká republika.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu došlo ke změně skutkového stavu , že tu překážka věci pravomocně rozhodnutí ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu tu není dána a není proto dán důvod pro zastavení řízení pro nedostatek jeho podmínky podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud tedy změnou usnesení soudu prvního stupně (srov. §221a občanského soudního řádu) rozhodl tak, že se řízení nezastavuje. Tímto rozhodnutím bylo zároveň, podle názoru odvolacího soudu, odklizeno i rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky řízení. Odvolací soud také rozhodl, že se žalobci nevrací soudní poplatek.
Usnesení odvolacího soudu bylo dne 24. 4. 2013 doručeno advokátu, který v řízení zastupoval žalované Hlavní město Prahu. Dovolání tohoto žalovaného bylo podáno u soudu prvního stupně dne 4. 6. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby odvolací soud změnil usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 4. 2013 (vzhledem k ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu), a to tak, že se řízení zastavuje, eventuálně, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatel především zdůrazňoval otázku absence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, když žalobce „nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná Česká republika, aniž by se přednostně domáhal splnění povinnosti z restituční dohody uzavřené dne 18. 9. 2008 s Bytovým podnikem Prahy 1, a to žalobu na plnění podle ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolatel má však zároveň za to, že „i v případě, že by žalobce se domáhal vydání jím uváděných nemovitostí žalobu podle ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu, bránilo by projednání této žaloby rovněž překážka věci rozhodnuté, a to proto, že zmíněná restituční dohoda, uzavřená mezi žalobcem a Bytovým podnikem Prahy 1 byla uzavřena již 17. 9. 1991 (nikoli až 18. 9. 2000), jak to vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1994 a z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 1995, Na 258/95), přičemž rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 1992, č. j. RE 234/91-14 byl zamítnut návrh žalobce na registraci této dohody pro její rozpor s ustanovením §20 zákona č. 403/1990 Sb.; toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1994, sp. zn. 33Ca 53/94.
Ve vyjádření žalobce k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť u tohoto dovolání „nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu“. V dovolání dovolatele není vymezen dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání. Žalobcem uplatněný nárok se jednoznačně opírá o jiné právně významné skutečnosti než o ty, které v předmětném sporu existovaly již v době předchozího řízení, neboť k jejich vzniku došlo až následně (zejména až 12. 7. 2011 bylo žalobci doručeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 30. 6. 2011, č. j. V – 25934/2000-101/KA, kterým katastrální úřad rozhodl o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, podaného ve prospěch žalobce dne 21. 9. 2000 k budově a k parcele č. 2111 v katastrálním území N. M. (obec P.). Podanou žalobu a celý její obsah je tu nutné, podle názoru žalobce, přezkoumat znovu a na základě jiných skutkových tvrzení a okolností, nastalých až po skončení předchozího řízení soudního.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě odvolací soud posoudil otázku zastavení či nezastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 a §159a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu soud zastaví řízení, jde-li o takový nedostatek řízení, který nelze odstranit.
Podle ustanovení §159 odst. 1 občanského soudního řádu nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle ustanovení §159 odst. 5 občanského soudního řádu jakmile bylo o věci rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby projednávána znovu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: „Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky řízení, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později “.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo zdůrazněno, že při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté je třeba přihlížet k tomu, zda uplatnění nároku vychází z jiných (dalších) skutečností, které nastaly až po původním pravomocném rozhodnutí.
Žalobce v dovolacím řízení poukazoval ještě i na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 21. 4. 2005 (32 Odo 151/2005 Nejvyššího soudu), v němž byl zaujat právní závěr, že „překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později“.
Pro posouzení přípustnosti dovolání dovolatele bylo nutno ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu vycházet z toho, zda tu šlo nejen o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končilo, zda dovoláním napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení konkrétní otázky procesního práva, ale také zda při řešení této otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. §237 občanského soudního řádu).
Vzhledem k uvedeným ustanovením občanského soudního řádu i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by dovolání dovolatele bylo přípustné, když odvolací soud se ve svém rozhodnutí ze dne 4. 4. 2013 neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani nebylo v řízení shledáno, že by odvolacím soudem řešena procesní právní otázka měla být posouzena jinak (srov. §237 občanského soudního řádu). Nezbylo proto dovolacímu soudu než podle ustanovení §243c odst. 1 a odst. 4 občanského soudního řádu přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného, a to usnesením ve lhůtě podle ustanovení §243c odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobcem v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalobci nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze procesní otázky řešené v řízení v této právní věci jakož i k obsahu vyjádření žalobce k dovolání žalované, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu