ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3132.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3132/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla a o dovolání dovolatele Města Lokte , IČO 00254 9489, Loket, Náměstí T. G. Masaryka č. 1, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou 360 66 Karlovy Vary, Vítězná 10, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2013, sp. zn. 10 Co 273/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 366/2003 (žalobce Palivového kombinátu Ústí, státního podniku , IČ 0000 7536, Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Hradčanské náměstí č. 12, proti žalovanému Městu Loket, IČ 0025 9489, Loket, Náměstí T. G. Masaryka č. 1, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, 360 66 Karlovy Vary, Vítězná č. 10, o určení práva hospodaření s pozemky), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce podané u soudu 12. 7. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2012, č. j. 15 C 366/2003-1423. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že „žalobce má právo hospodaření k pozemkům v K., které jsou v katastru nemovitostí evidovány v katastrálním území K. jako pozemkové parcely č. 680/2, 680/3, 715/8 a 715/9, a k pozemkům v N., které jsou v katastru nemovitostí evidovány v katastrálním území N. jako pozemkové parcely č. 1098/2, 1098/6, 1133/17 a 1133/19, vše v okrese Sokolov. Dále byla uvedeným rozsudkem zamítnuta žaloba žalobce ze dne 12. 7. 1995, kterou se žalobce domáhal určení, že má právo hospodaření k pozemku v N., v rozsahu původní pozemkové parcely č. 882/1 podle pozemkové knihy, která je v současné době evidována jako součást pozemkových parcel 1234/9 a 2334/28.
O odvolání žalobce i žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 10 Co 273/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 2. 2012, č. j. 15 C 366/2003-1423, potvrzen ve výroku označeném I. Ve výroku označeném II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že žalobce má právo hospodaření k pozemku v katastrálním území N. v rozsahu původní pozemkové parcely č. 882/1 podle pozemkové knihy, která je v současné době evidována jako součást pozemkových parcel č. 1234/9 a 1234/28.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce do zamítavé části výroku odvoláním napadeného rozsudku je důvodné a odvolání žalovaného do výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, bylo neopodstatněné.
Odvolací soud především uváděl, že s ohledem na velký rozsah předmětu tohoto řízení (zahrnujícímu velký počet pozemků v katastrálních územích L., K. P., L., N., D. a V., identifikovaných jejich přesným označením v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), dospěl k závěru, že „je účelné, aby se nyní zabýval věcně i procesně pouze částí předmětu řízení“, jak tento postup shledal účelný i soud prvního stupně, s čímž se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud dále uváděl, že „v intencích rozhodnutí dovolacího soudu (33 Cdo 1507/1998 Nejvyššího soudu), které se zabývalo vymezením majetku podléhajícímu znárodnění v roce 1948, se soustředil na rozsah znárodnění těch podniků, které byly převedeny do Falknovských hnědouhelných dolů, národního podniku, ve smyslu vyhlášky č. 823/1946 a jaké majetkové podstaty tvořily později ve svém souhrnu Hnědouhelné doly a briketárny, n. p.“. Odvolací soud konstatoval, že v této souvislosti se tento spor soustředil na pozemky, které byly zahrnuty do hospodaření právního předchůdce žalujícího kombinátu a žalobce ani v současné době hospodaření na těchto pozemcích neukončil . Odvolací soud dovozoval, že „významnou skutečností pro posouzení důvodnosti žaloby je skutečnost, zda žalované Město Loket bylo k 31. 12. 1949 vlastníkem všech pozemků, které jsou předmětem tohoto soudního řízení; bylo tu tedy nutné posouzení vývoje vlastnických vztahů k pozemkům na území Loketska a města Lokte“.
Odvolací soud poukazoval na znalecký posudek Ústavu právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze 1, Náměstí Curieových 7, zpracovaný k pojmu „državy královského města Lokte“. Jak z tohoto znaleckého posudku vyplývá, termín država znamenal jak držbu, tak i vlastnictví; držba se do pozemkových knih nezapisovala; existoval však i právní institut knihovní držby, který označoval skutečnost zápisu určitého práva pro konkrétní osobu do pozemkové knihy. Pojem država nebyl vždy označením věcného práva, ale tímto pojmem bývala nazývána také státní, respektive mocenská suverenita nad určitým územím; držebnost byla ztotožňována s právním pojmem nemovitosti. Do pozemkových knih se zapisovaly všechny nemovitosti v soukromoprávním vlastnictvím s výjimkami danými v ustanovení §2 zákona o zakládání nových pozemkových knih (kupř. nemovitosti zapisované do železničních knih a nemovitosti zapisované v horních knihách). V citovaném posudku se uvádělo, že zkoumaný pojem „državy Královského města Lokte“ se v pozemkové knize vyskytoval u vložky pozemkové knihy Loket č. 1032.
Uvedený znalecký posudek Ústavu právních dějin Právnické fakulty v Praze, poukazoval dále odvolací soud, se zabýval také pojmy „veřejný statek“ a „obecní statek“; veřejný statek ve smyslu nových pozemkových knih nebyl do pozemkových knih zapisován. Ustanovení §287 a §288 dříve platného (do 1. 1. 1951) obecného zákoníku občanského rozdělovala věci na volné a na veřejný statek, na státní majetek, na obecní statek a na obecné jmění. Z uváděného znaleckého posudku vyplývalo, podle názoru odvolacího soudu, že pozemky, které jsou zahrnuty ve vložce pozemkové knihy Loket č. 1032 město Loket hospodářsky využívalo, ale vlastníkem těchto pozemků nebylo. Odvolací soud tedy dovozoval, že seznam v knihovní vložce č. 1032 „nesvědčí o tom, že by Město Loket bylo vlastníkem sporných pozemků, o něž jde v tomto řízení.“
Odvolací soud dále poukazoval na to, že podle §147 a §149 Ústavy z roku 1948 (zákona č. 150/1948 Sb./) se veřejný statek stal majetkem národním a zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, stanovil, že se k národnímu majetku (ve státním vlastnictví), svěřenému národním výborům do správy, přepojuje i národní majetek, tedy veřejný statek, který byl dříve vlastnictvím komunálním. Právo správy bylo později označováno jako právo hospodaření. V posuzované věci, měl za to odvolací soud na základě již uvedeného znaleckého posudku, se jednalo o tzv. veřejný statek, který se stal majetkem státním a správcem byl vždy příslušný obecní úřad.
Odvolací soud byl posléze toho názoru, že v mezidobí od ústavního zákona č. 150/1948 Sb. do účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí) však došlo k tomu, že pozemky, které jsou předmětem tohoto sporu, byly přídělovou listinou, označenou jako upřesnění přídělového výměru, přiděleny v roce 1972 k hospodaření právního předchůdce žalobce . Žalobce tedy nemůže své právo odvozovat podle zákona č.172/1991 Sb., neboť pozemky, o něž jde v tomto řízení, nepředstavovaly tzv. historické vlastnictví obce a zapsání těchto pozemků po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. do katastru nemovitostí jako vlastnictví města Lokte nebylo důvodné; tyto pozemky, dovozoval odvolací soud, tedy ve vlastnictví obce-města Lokte nikdy nebyly.
Proto odvolací soud „v rozsahu specifikovaných pozemků, které tu tvoří předmět tohoto řízení, měl za to, že důvodné žalobě žalobce o určení práva hospodaření k pozemkům je třeba hovět, a to tak, že žalobě vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně byl potvrzen a výrok II. tohoto rozsudku, kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, byl změněn tak, že bylo i do této části přiznáno právo hospodaření žalobci k pozemku uvedenému ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
V závěru odůvodnění svého rozsudku odvolací soud posléze dovozoval, že „pokud se jedná o další pozemky, které jsou předmětem žaloby žalobce, je na soudu prvního stupně, aby zkoumal dále v řízení, zda se jedná o pozemky, které byly evidovány jako veřejný statek, a zda lze ohledně nich postupovat stejným režimem jako u pozemků specifikovaných ve výrocích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované město v řízení zastupovala, dne 27. 6. 2013 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 16. 8. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí změnil ve výroku I. odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba se zamítá, a ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Uvedený dovolatel co do přípustností dovolání namítal, že a) odvolací soud dospěl ke zcela jinému zjištění skutkového stavu, aniž sám provedl dokazování, b) odvolací soud převzal závěry znaleckého posudku, aniž sám provedl právní posouzení věci, c) odvolací soud neprovedl důkaz listinou – znaleckým posudkem a pouze poukázal na některé závěry posudku, aniž přihlédl k tomu, že znalecký posudek obsahuje různé právní závěry, a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec důkaz znaleckým posudkem hodnocen, a d) žalobce v tomto řízení pouze tvrdil vlastnictví pozemků a dovozoval jejich znárodnění, aniž toto tvrzení prokázal, přičemž odvolací soud vyzval žalobce, aby předložil znárodňovací výměr.
Uvedený dovolatel dále co do důvodnosti svého dovolání namítal, že odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 24. 3. 2013 (sp. zn. 10 Co 273/2012 Krajského soudu v Plzni) dospěl k nesprávnému výkladu pojmu „veřejný statek“ i ve výkladu znárodnění podle Ústavy 9. května (ústavního zákona č. 150/1948 Sb.); zejména odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že sporné pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly zapsány v seznamu I. v knihovní vložce Loket 1032 jako veřejný statek obce Loket a že tyto pozemky byly veřejným statkem, které byly prohlášeny Ústavou 9. května (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) za státní; ani nemovitosti veřejného statku však Ústavou 9. května znárodněny nebyly, dovozoval dovolatel. Uvedené závěry odvolacího soudu jsou však v rozporu se závěry posudku Ústavu právních dějin právnické fakulty Univerzity Karlovy Vary v Praze, na který odvolací soud jinak v celém svém rozsudku poukazuje. V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 1. 2. 2006, I. ÚS 85/05, naopak je jednoznačně uvedeno, uvádělo se v dovolání dovolatele Města Loket, že úprava obsažena v Ústavě 9. května (v ústavním zákoně č. 150/1948 Sb.) neznamenala později uplatněný přímý přechod výrobních prostředků do rukou státu. Odvolací soud se tedy, podle názoru dovolatele, při řešení otázky vlastnictví pozemků u žalovaného v době do 31. 12. 1949 ve vztahu k Ústavě 9. května (k zákonu č. 150/1948 Sb.) odchýlil od závěrů Ústavního soudu ČR i od rozhodování dovolacího soudu (srov. např. 28 Cdo 1706/2004 Nejvyššího soudu), uváděl dovolatel.
Dovolávající se Město Loket zdůrazňovalo ve svém dovolání, že v tomto soudním řízení po celé toto řízení namítalo, že zápis v katastru nemovitostí svědčí žalovanému Městu Loket s presumpcí správnosti a že žalobce neprokázal znárodnění předmětného majetku dekretem č. 100/1945 Sb. (ve znění zákona č. 114/1948 Sb.); žalobce doložil v řízení pouze to, že v 70. letech minulého století došlo k administrativnímu svěření pozemků do správy národního podniku. Dovolatel v této souvislosti pokládá za potřebné zdůraznit, že dekretem č. 100/1945 Sb. (ve znění zákona č. 114/1948 Sb.), o znárodnění dolů a některých podniků průmyslových, „se znárodnila pouze báňská oprávnění, nikoli pozemky, v nichž se nacházela ložiska a naleziště vybraných nerostů“, takže tu nedošlo ke znárodnění pozemků, v nichž se tato ložiska nacházela; vždy se tu jednalo o umožněné užívání (zpravidla časově omezené), aniž do ní podnikatel nabyl vlastnické právo k pozemku; „znárodněny byly podniky, ložiska a naleziště surovin, movitosti a práva sloužící k provozu znárodněného podniku“; rozsah znárodnění bylo možné stanovit pouze formou výměru Ministerstva průmyslu, vydaného podle §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb. (ve znění zákona č. 114/1948 Sb.). Dovolatel jen uvedl, že žalobce předložil rozhodnutí ministra průmyslu o znárodnění podniku Doly Starck, v němž však rozsah znárodněného majetku třetích osob uveden není“. Dovolatel ve svém dovolání ještě dovozoval, že rozhodně nebylo úmyslem dekretu č. 100/1945 Sb. znárodnit pozemkový majetek obcí ani zasáhnout do úpravy horního práva podle horního zákona. Žalovaný ve svém dovolání posléze i dodával, že ke znárodnění předmětných pozemků došlo až dne 1. 1. 1950 na základě ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 279/1949 Sb.
Ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobce připomínal především, že ve vztahu k celkovému obsahu jeho žaloby, podané žalobcem 12. 7. 1995 (s pozdějšími doplněními a změnami žaloby), jedná se u rozhodnutí odvolacího soudu z 24. 3. 2013 (sp. zn. 10 Co 273/2012 Krajského soudu v Plzni) o rozsudek částečný, jímž bylo rozhodováno pouze o části žalovaných pozemků. Žalobce považuje uvedený rozsudek odvolacího soudu po věcné a právní stránce ze správný. Odvolací soud přihlédl ve svém rozhodnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení; námitky dovolatele co do provedeného dokazování v tomto řízení jsou proto neopodstatněné a nedůvodné. Žalobce připomínal, že se svou žalobou nedomáhal určení svého vlastnického práva k uvedeným pozemkům (specifikovaným v žalobě), ale práva hospodaření s nimi; žalobce na nich hospodařil již dávno před rokem 1945 (respektive tu hospodařil právní předchůdce žalobce). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nedovozuje ve svém rozhodnutí existenci vlastnictví pozemků ze strany žalobce a tím méně nic ohledně přímé účinnosti Ústava 9. května (ústavního zákona č. 1560/1948 Sb.); v souladu se znaleckým posudkem Ústavu právních dějin Právnické fakulty v Praze soud uznal právo hospodaření žalobce na předmětných pozemcích, které byly přídělovými výměry přidělovány s právem hospodaření právnímu předchůdci žalobce. K postupu žalovaného při předkládání podkladů a důkazů dovolacímu soudu, má žalobce za to, že tu jde o stejné podklady, které již byly nejméně jednou předloženy v tomto řízení před soudem prvního stupně či před odvolacím soudem; podle názoru žalobce jde o postup, který je nepřípustný pro rozpor s ustanovením §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013., a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě odvolací soud vydal svým rozsudkem ze dne 24. 3. 2013 nejdříve jen o části projednávané právní věci (o některých z řady pozemků, jichž se týkal žalobní návrh žalobce).
Částí projednávané věci může být jednak některý z více samostatných nároků, uplatněných v téže žalobě, jednak část nároku, který je předmětem řízení, ale také nárok proti jednomu ze žalovaných v téže věci. Podmínkou tu není, aby šlo o nárok se samostatným skutkovým základem. Částečný rozsudek musí v odůvodnění vyjádřit, že jím nebylo rozhodnuto o celé projednávané věci (srov. R V /1968, str. 42, Sbírky rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 15 C 366/2003 Okresního soudu v Chebu) nevyplývalo, že by dovolací soud už vydal rozhodnutí související s řešením právní otázky vydání částečného rozhodnutí odvolacího soudu, jako tomu je v daném případě.
Odvolací soud posoudil v tomto případě projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu s přihlížením i k ustanovením zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Soudy obou stupňů v daném případě vycházely zejména ze znaleckého posudku, vypracovaného Ústavem právních dějin Právnické fakulty univerzity Karlovy v Praze, kterým byla zevrubně vysvětlena i objasněna otázka historického vývoje osudu tzv. „držav královského města Lokte“ od minulosti až do roku 1972, kdy došlo na základě rozhodnutí státního orgánu o doplnění přídělů (k němuž mohlo dojít jen u majetku ve vlastnictví státu). Žalovanému městu se v tomto řízení nepodařilo prokázat, že by žalované město bylo k datu 31. 12. 1949 vlastníkem předmětných pozemků, o něž šlo v tomto řízení, a nedoložilo v celém tomto dlouhodobém řízení žádný dokument, podle něhož by mu takové právo svědčilo. Odvolací soud dospěl posléze k závěru, že v době do účinností zákona č. 172/1991 Sb. byly pozemky, které byly zapsány v seznamu I. v knihovní vložce 1032 jako veřejný statek obce Loket, byly přídělovou listinou, označenou jako upřesnění přídělového výměru, přiděleny v roce 1972 k hospodaření právního předchůdce žalujícího palivového kombinátu. Žalovaný tedy nemůže své právo k pozemkům, o něž jde v tomto řízení odvozovat od zákona č. 172/1991 Sb., když tyto pozemky nepředstavovaly tzv. historický majetek obce a nebylo možné, že by tyto pozemky mohly být po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. zapsány do katastru nemovitostí jako vlastnictví města Loket.
Právní závěry odvolacího soudu, vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 24. 5. 2013 a vycházející zejména z již uvedeného znaleckého posudku Ústavu právních dějin Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze a pak z rozhodnutí státního orgánu o doplnění přídělů pozemků z roku 1972, nebyly v řízení o této právní věci vyvráceny žádným listinným dokladem ze strany žalovaného města. Proto výrok I. odvoláním napadeného výroku rozsudku soudu prvního stupně určující, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům v tomto výroku uvedených, který byl odvolacím soudem potvrzen, a výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba žalobce zčásti zamítnuta, byl změněn tak, že bylo i do této části přiznáno právo hospodaření žalobce k pozemku označenému ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Tyto výsledné závěry odvolacího soudu v jeho částečném rozsudku nebyly žádnými předloženými doklady přesvědčivě vyvráceny.
Dovolací soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1, §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Dovolávající se Město Loket nebylo v řízení úspěšné a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaného, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto vynaložených nákladů žalobci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem vyjádřené a uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu