ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3263.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3263/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců 1. Ing. T. K. , 2. Ing. H. G. , obou zastoupených JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Příbram, Pražská 140, proti žalovaným 1. M. B. , 2. R. B. , oběma zastoupeným Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o zaplacení 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 114 C 124/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2013, č.j. 17 Co 113/2013 – 99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.142,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Samka, zastupujícího žalobce.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou domáhali zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění uvedli, že dne 9. 6. 2008 uzavřeli jako kupující se žalovanými kupní smlouvu, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/22 (= 15/330) na jednotce – garáži, umístěné v domě, postaveném na parcele č. 267 v k.ú. V., P. a související spoluvlastnický podíl na společných částech domu a na pozemku. Převáděný spoluvlastnický podíl měl představovat užívání jednoho garážového stání, za které zaplatili žalovaným částku 350.000,- Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 12. 2010, č.j. 22 C 234/2009 – 132, však bylo určeno, že každý ze žalobců vlastní spoluvlastnický podíl na výše uvedené jednotce – garáži, o velikosti 2/165 (= 4/330), tedy že žalobci vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti 4/165 (= 8/330) a nikoliv podíl o velikosti 1/22 (= 15/330). Uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 se zakládalo na zjištění, že žalovaní nebyli v době převodu spoluvlastnického podílu na jednotce – garáži vlastníky spoluvlastnického podílu o velikosti 1/22 (= 15/330), ale toliko podílu o velikosti 4/165 (= 8/330). Z uvedeného důvodu je kupní smlouva ze dne 9. 6. 2008 neplatná, neboť vlastnictví menšího než zamýšleného spoluvlastnického podílu nemá pro žalobce význam, zváží-li se, že neodpovídá ani jednomu celému parkovacímu místu v garáži. Neplatnost celé kupní smlouvy uplatnili žalobci dopisem ze dne 9. 3. 2011 z důvodu omylu v předmětu kupní smlouvy ve smyslu §49a obč. zák. Z důvodu celkové neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 proto žalobci požadují vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby, když uvedli, že celou situaci zavinil jejich právní předchůdce, společnost Moravská bytová s.r.o., která na žalované převedla menší spoluvlastnický podíl na předmětné jednotce – garáži, než tomu mělo být podle kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a Moravskou bytovou s.r.o., a proto by za případné škody měla nést odpovědnost tato společnost. Jde-li o neplatnost kupní smlouvy mezi žalovanými a žalobci, domnívají se žalovaní, že tato může být neplatná pouze částečně a to v té části, jíž se převádí víc práv, než kolik žalovaným náleželo. Žalobcům proto náleží vydání bezdůvodného obohacení nanejvýš ve výši části kupní ceny odpovídající neplatné části kupní smlouvy, nikoliv ve výši celé kupní ceny.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č.j. 114 C 124/2011 - 54, žalobě v celém rozsahu vyhověl. Uvedl, že žalovaní byli v čase uzavření kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 vlastníky spoluvlastnického podílu na předmětné jednotce – garáži pouze o velikosti 4/165 (= 8/330), a proto byl na žalobce kupní smlouvou ze dne 9. 6. 2008 převeden podíl o velikosti 4/165 (= 8/330) a nikoliv podíl o velikosti 1/22 (= 15/330). Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva ze dne 9. 6. 2008 je ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. v části, jíž byl převeden spoluvlastnický podíl na předmětné jednotce – garáži o velikosti 7/330, který však žalovaní nevlastnili, neplatná pro počáteční nemožnost plnění. Dále soud prvního stupně věc posuzoval z pohledu §41 obč. zák., podle něhož je v případě částečně neplatného právního úkonu neplatná jen tato část, pokud z povahy právního úkonu, jeho obsahu nebo z okolností za nichž k němu došlo nevyplývá, že tuto část od ostatního obsahu nelze oddělit. V tomto směru dospěl Okresní soud v Ústí nad Orlicí k závěru, že úmyslem žalobců bylo získat garážové stání v předmětné jednotce – garáži, čehož však z důvodu částečné neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 nedosáhli, a proto je ve smyslu §41 obč. zák. neplatná kupní smlouva jako celek. Vzhledem k neplatnosti celé kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení ve výši 350.000,- Kč, které jsou povinni vydat žalobcům včetně příslušenství.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č.j. 17 Co 113/2013 – 99, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že z kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 vyplývá vůle účastníků převést spoluvlastnický podíl odpovídající jednomu garážovému stání. Za situace, kdy jednomu garážovému stání odpovídá spoluvlastnický podíl o velikosti 15/330, nemá nabytí menšího spoluvlastnického podílu o velikosti 8/330 na předmětné jednotce – garáži pro žalobce smysl a část kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 je neplatná pro počáteční nemožnost plnění. Protože uvedenou část s ohledem na účel, který žalobci uzavřením kupní smlouvy sledovali, a kterým byla možnost parkování na přesně vyznačeném parkovacím místě, nelze od zbytku smlouvy ve smyslu §41 obč. zák. oddělit je kupní smlouva neplatná jako celek.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2013, č.j. 17 Co 113/2013 – 99, podali žalování dovolání, v němž namítali nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle něhož neplatnost části předmětné kupní smlouvy nelze oddělit od zbývajícího obsahu této smlouvy z důvodu, že částečnou neplatností předmětné smlouvy nedošlo k dosažení účelu smlouvy, který strany sledovaly, a proto je kupní smlouva neplatná jako celek. Žalovaní jsou naopak toho názoru, že část smlouvy postižená neplatností je od zbytku smlouvy oddělitelná, protože žalobcům se nepodařilo prokázat, že neplatnost části předmětné smlouvy sama o sobě neumožňuje splnit účel smlouvy, kterým bylo zajištění jejich parkování. Závěrem dovolatelé odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1816/2011, z něhož analogicky dovozují oddělitelnost neplatné části kupní smlouvy od zbylého obsahu smlouvy.
K doplnění dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 5. 12. 2013 dovolací soud v souladu s §240 odst. 1 o.s.ř. a §240 odst. 2 o.s.ř. nemohl přihlížet, neboť bylo podáno opožděně.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné a poukázali na to, že k zabezpečení jejich parkování nestačí spoluvlastnický podíl 8/330, který by získali, pokud by byla kupní smlouva posouzena jenom jako částečně neplatná. V opačném případě by žalobci neměli důvod usilovat o koupi spoluvlastnického podílu o velikosti 15/330. Závěrem žalobci dodali, že odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1816/2011, považují v souzené věci za nepřiléhavý.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Přípustnost a důvodnost dovolání staví žalovaní na tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení právní otázky, zda neplatnost převodu části spoluvlastnického podílu na nemovitosti způsobuje neplatnost kupní smlouvy v celém rozsahu.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od zbylé části právního úkonu za použití interpretačních zásad dle §35 odst. 2 obč. zák. rozhodná nikoliv reálná, nýbrž obsahová oddělitelnost, kterou je třeba dovodit výkladem z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1305/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1989/2008).
Dovolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci soudy obou stupňů postupovaly v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu, neboť poté, co zjistily, že žalobci měli zájem na získání garážového stání, které jim měl zabezpečit spoluvlastnický podíl ve výši 1/22 (= 15/330) na předmětné jednotce – garáži, dále zjišťovaly, zda byl naplněn účel uzavřené kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 a vůle stran, pokud jí došlo k převodu spoluvlastnického podílu pouze o velikosti 8/330 a následně uzavřely, že za situace, kdy ze smlouvy plyne, že vůle žalobců směřovala k převodu garážového stání a účelem smlouvy byla možnost parkování na přesně uvedeném parkovacím místě, nelze od sebe oddělit neplatnou část smlouvy týkající se podílu o velikosti 7/330 od platné části týkající se podílu o velikosti 8/330.
Dovolací soud pro úplnost uvádí, že ve prospěch závěru soudu obou stupňů o neoddělitelnosti neplatné části kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 od zbytku smlouvy nepřímo svědčí i bod č. 9.2 smlouvy ve spojení s bodem č. 5.1, z nichž vyplývá právo žalobců (kupujících) od předmětné smlouvy odstoupit v případě jakékoliv právní vady předmětu kupní smlouvy, což jinými slovy dokládá úmysl žalobců nabýt spoluvlastnický podíl na garáži právě o velikosti 1/22 (= 15/330), jak je uvedeno v čl. I a čl. II smlouvy.
Pokud jde o dovolací námitku týkající se tvrzení, že žalobci neunesli důkazní břemeno, neboť neprokázali, že platná část kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 neumožňuje splnit účel smlouvy, dovolací soud konstatuje, že žalobci uvedenou skutečnost prokazovat nemuseli. V souzené věci soudy obou stupňů zkoumaly, zda je kupní smlouva ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §41 obč. zák. absolutně neplatná částečně, anebo jako celek. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom platí, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti, pokud důvod neplatnosti vyjde v řízení najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4043/2011). Protože nutnost posouzení otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 9. 6. 2008 vyšla najevo ze skutkových zjištění a ze žaloby, z níž bylo zřejmé, že žalobci nemají zájem o nabytí spoluvlastnického podílu o velikosti 8/330, zabývaly se soudy obou stupňů z úřední povinnosti otázkou naplnění podmínek oddělitelnosti neplatné části právního úkonu dle §41 obč. zák. Za této situace je irelevantní námitka žalovaných, že žalobci neprokázali nemožnost dosažení účelu kupní smlouvy z pohledu její platné části. Jinými slovy, soudy obou stupňů se námitkou, zda platná část umožňuje splnit účel smlouvy, zabývaly z úřední povinnosti v rámci zjišťování, zda lze neplatnou část kupní smlouvy oddělit od zbylého obsahu kupní smlouvy.
K odkazu dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1816/2011, dovolací soud uvádí, že v namítaném rozhodnutí se dovolací soud zabýval případem, kdy se bývalý akcionář společnosti domáhal vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře, když tvrdil, že ačkoliv svých 136 kusů akcií prodal, zůstal akcionářem společnosti proto, že se dovolal částečné neplatnosti kupní smlouvy ohledně jedné akcie. Soud prvního stupně i odvolací soud v této věci dospěly k závěru, že předmětem převodu byl celý „balík“ 136 akcií a část předmětu smlouvy tedy nelze od zbytku ve smyslu §41 obč. zák. oddělit. Proto také nemůže mít dovolání se neplatnosti smlouvy ohledně jedné akcie za následek částečnou ani celkovou neplatnost kupní smlouvy. Dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, protože neoddělitelnost části smlouvy soudy nižších stupňů dovodily pouze z toho, že ve smlouvě nebyla stanovena cena za jednu akcii, aniž se zabývaly tím, zda bylo úmyslem prodávajícího prodat všechny své akcie a úmyslem kupujícího všechny akcie koupit, přičemž na uzavření smlouvy v menším rozsahu, konkrétně na uzavření smlouvy o prodeji 135 akcií, neměly strany zájem. Uvedené rozhodnutí tedy toliko potvrzuje judikaturu, o níž se opírá rozhodnutí v souzené věci, dle které závěr o obsahové oddělitelnosti části právního úkonu je potřeba dovodit výkladem z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo a to za použití interpretačních zásad, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaných je nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř.).
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobcům účelně vynaložené náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě 350.000,- Kč, sestávají z odměny advokáta ve výši 9.700,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), kterou je potřeba navýšit o 60% (§12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) na 15.520,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 3322,- Kč; celkem tedy činí 19.142,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní- li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu