ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3467.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3467/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Hrušem, advokátem se sídlem v Roztokách u Prahy, Nad Vltavou 2161, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 3.403.231,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 413/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011, č. j. 30 Co 511/2010-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 413/2009 se žalobce domáhal náhrady škody spočívající v ušlém zisku ve výši 3.403.231,- Kč spolu s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že o tuto částku přišel, když byl nucen pod hrozbou daňové exekuce na základě pravomocných platebních výměrů přerušit svou podnikatelskou činnost v období od 8. 7. 2004 do 9. 7. 2008. Tyto platební výměry byly (spolu s rozhodnutími o opravných prostředcích, jichž žalobce využil) zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 15 Ca 164/2006 pro nezákonnost. Tím byla podle žalobce založena odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 7. 2010, č. j. 17 C 413/2009-33, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi tvrzenou škodou a žalobcem uvedenými nezákonnými rozhodnutími finančního úřadu nebyla příčinná souvislost. Přestože byly proti žalobci vedeny daňové exekuce na základě jiných rozhodnutí, žalobce svou podnikatelskou činnost v této souvislosti nepřerušil. Nešlo tedy shledat příčinu přerušení jeho podnikání v platebních výměrech, na jejichž základě exekuce vůbec vedena nebyla. Navíc měl žalobce kladný hospodářský výsledek v roce 2003 i v roce 2004, kdy svou podnikatelskou činnost přerušil, nebyl tak důvod se domnívat, že by případně nařízená exekuce měla na něj likvidační vliv. Z těchto důvodů soud rozhodl ve prospěch žalované a žalobu zamítl v plném rozsahu.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, č. j. 30 Co 511/2010-58, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v tom, že již ze samotných tvrzení žalobce bylo třeba uzavřít, že zde nebyla dána příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou škodou a v žalobě specifikovanými nezákonnými rozhodnutími. Skutkové i právní závěry obvodního soudu označil odvolací soud za správné. Měl za prokázané, že podnikatelská činnost žalobce byla utlumována na základě nařízené daňové exekuce z roku 2003, přičemž již v této době žalobce uvažoval o ukončení podnikání a činil k tomu patřičné kroky (např. prodej vlastního majetku určeného k podnikání). Přitom žalobci dle odvolacího soudu s ohledem na změnu taktiky prodeje po exekuci z roku 2003 v dalším podnikání nic nebránilo. Od roku 2004 však již žalobce fakticky nepodnikal, tedy dříve, než byla vydána předmětná rozhodnutí. Příčinná souvislost s rozhodnutími vydanými v průběhu let 2004 až 2006 tak není dána, jiná dřívější nezákonná rozhodnutí žalobce předmětem žaloby neučinil, takže se jimi soudy nemohly zabývat. Sám žalobce označil za důvod útlumu své podnikatelské činnosti dřívější exekuce. V žalobě zmíněná nezákonná rozhodnutí mohla k ukončení podnikání žalobce přispět, podstatnou příčinou tohoto ukončení však jednoznačně nebyla. Tvrzení žalobce, že by podnikání ukončil, i kdyby této předchozí exekuce nebylo, označil odvolací soud za čistě hypotetické a neprokazatelné. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost pak dovozuje z ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje otázce souběhu spolupůsobení dvou nezákonných rozhodnutí v čase jako dvou příčin vzniku škody. Nesouhlasí s názorem, že pokud přerušil své podnikání, pak pouze první z mnoha vydaných rozhodnutí, na jejichž základě byla vedena finanční exekuce, bylo příčinou vzniku škody ve formě ušlého zisku na jeho straně bez ohledu na další vydávaná a vymahatelná rozhodnutí. Dovolatel cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, a konstatuje, že si jej odvolací soud chybně vyložil, a to tak, že když existuje příčina sama o sobě způsobilá přivodit nepříznivý následek, ostatní v úvahu přicházející příčiny nemohou být podstatnými příčinami škodlivého následku. S tímto názorem dovolatel nesouhlasí, neboť se domnívá, že vedle sebe může existovat více podstatných společně působících příčin. Okolnost, že na základě předmětných rozhodnutí nebyla exekuce provedena, nic nemění na tom, že ovlivnila jednání dovolatele. Soudy obou stupňů ignorují skutečnost, že jimi uváděná příčina útlumu podnikání – daňová exekuce z roku 2003, resp. rozhodnutí, na jejichž základě byla exekuce nařízena, později odpadla a dovolatel pak jednal již pouze pod vlivem předmětných nezákonných rozhodnutí. Nebýt existence těchto rozhodnutí a jejich možného nuceného výkonu, mohl své podnikání kdykoliv obnovit. I škodu vzniklou v této době však soudy odůvodňují prvotní, již neexistující příčinou, což dovolatel považuje za absurdní. Na základě výše uvedených teoretických úvah soudy neprovedly jím navržené důkazy ohledně příčinné souvislosti, a nemohly tak ani správně zjistit skutkový stav. Dovolatel tedy požaduje, aby se soudy obou stupňů zabývaly otázkou, zda předmětná rozhodnutí byla podstatnou příčinou vzniku škody, a provedly k této skutečnosti dokazování. Závěrem navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k novému řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Protože odvolací soud v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci potvrdil, může být dovolání přípustné jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by mělo rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom ve smyslu citovaného ustanovení po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání však v této věci přípustné není.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že otázka existence příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, sešit 14/2002). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně v určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Pouze nesprávné právní posouzení pak může být dovolacím důvodem a předmětem dovolacího přezkumu u dovolání přípustných podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Okolností způsobilou v daném případě příčinnou souvislost mezi předmětnými nezákonnými rozhodnutími a ukončením podnikání dovolatele (resp. vznikem škody ve formě ušlého zisku) vyloučit může být skutečnost, že dovolatel ukončil svou podnikatelskou činnost dříve, než byla vydána předmětná nezákonná rozhodnutí. Odvolací soud měl za prokázané, že vůči dovolateli probíhala daňová exekuce již v roce 2003 a od tohoto roku dovolatel utlumoval svou podnikatelskou činnost, přičemž v roce 2004 již fakticky nepodnikal. Předmětná nezákonná rozhodnutí vydávaná od června 2004 do roku 2006 tedy nemohla být podstatnou příčinou ukončení podnikání dovolatele, jež bylo fakticky přerušeno ještě před jejich vydáním.
Lze souhlasit s tím, že dřívější rozhodnutí, na jejichž základě byla v roce 2003 nařízena exekuce, byla později zrušena pro nezákonnost a na jednání dovolatele neměla nadále vliv. Soudy podle dovolatele opomenuly skutečnost, že po zrušení těchto rozhodnutí na něj působila již jen předmětná nezákonná rozhodnutí a že z důvodu hrozby jejich exekuce svou podnikatelskou činnost neobnovil. Soudy obou stupňů se však k dovolatelově možnosti pokračovat v podnikání vyjádřily a příčinnou souvislost mezi předmětnými rozhodnutími a neobnovením dovolatelovy podnikatelské činnosti neshledaly z několika důvodů (kladný hospodářský výsledek podnikání dovolatele, na kterého by případná exekuce neměla likvidační vliv; změna obchodních praktik, kdy peníze od zákazníků přijímal hotově, aby nemohly být postiženy exekucí na jeho účtu; skutečnost, že mu byly ponechány výrobní prostředky; okolnost, že finanční orgány nemusely k daňové exekuci nikdy přistoupit vzhledem k tomu, že dovolatel rozhodnutí napadl opravnými prostředky). Z odůvodnění dosavadních rozsudků v dané věci je zřejmé, že soudy obou stupňů nepovažovaly nezákonná rozhodnutí za podstatnou příčinu neobnovení dovolatelova podnikání.
Považuje-li dovolatel za pochybení, že soudy neprovedly veškeré jím navržené důkazy, přehlíží, že dle ust. §120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ust. §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést. Této povinnosti přitom soudy obou stupňů dostály.
Z výše uvedených důvodů je dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu nepřípustné, Nejvyšší soud je proto v souladu s ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel nespecifikoval výrok rozsudku odvolacího soudu, který dovoláním napadá, a napadl celý rozsudek, tedy i výrok o nákladech řízení. Dovolání proti tomuto výroku je však také nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v souladu s ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla na jejich náhradu právo, v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu