ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3517.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3517/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce M. H., bytem T. – M., zastoupen JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 4, Michelská 81, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 221/1, zastoupené pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním, o zaplacení částky 1.345.719,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 332/2009, o dovolání žalobce a žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 15 Co 25/2012 – 44, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 15 Co 25/2012-44, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2011, č. j. 7 C 332/2009-22, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se svým návrhem domáhal zaplacení částky 1.345.719,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v období od 30. 8. 1972 do 31. 1. 1993 odsloužil celkem 20 let, 5 měsíců a 1 den jako voják z povolání. Po ukončení služebního poměru na vlastní žádost mu byl Vojenským úřadem sociálního zabezpečení (dále též jen „VÚSZ“) rozhodnutím o přiznání příspěvku ze dne 3. 3. 1993 přiznán výsluhový příspěvek ve výši 3.339,- Kč, který měl být vyplácen od 1. 2. 1993 do 11. 1. 2013 a pravidelně valorizován. Příspěvek byl vyměřen na základě doby činné služby. Rozhodnutím VÚSZ ze dne 25. 7. 1995, které bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva obrany ze dne 11. 9. 1995, byla s účinností od 1. 4. 1995 zastavená výplata výsluhového příspěvku žalobci s odůvodněním, že podle nové zákonné úpravy se za účelem výpočtu výsluhového příspěvku do doby činné služby nezapočítává doba zařazení vojáka z povolání v určitých funkcích. V případě žalobce tak doba činné služby za účelem vyměření příspěvku činila nově přibližně 17 let, následkem čehož byl žalobce oprávněn k výsluhovému příspěvku jen v období od 1. 2. 1993 do 31. 3. 1995. Žalobce však trvá na nároku z titulu rozhodnutí VÚSZ ze dne 3. 3. 1993 a požaduje doplacení všech výsluhových příspěvků od 1. 4. 1995, které mu byly VÚSZ přiznány po odchodu ze služebního poměru. Právně kvalifikuje výsluhový příspěvek jako částečný invalidní důchod podle zákona 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a poukazuje na to, že částečný invalidní důchod je nepromlčitelným nárokem, který nezaniká uplynutím času, přičemž zdůrazňuje i ústavní zakotvení uvedeného nároku v čl. 30 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod. Dále poukazuje na skutečnost, že dne 16. 4. 2009 byl VÚSZ doručen jeho dopis, jímž se domáhal „ zahájení řízení o změně poskytování dávky důchodového pojištění podle §81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb .“. V dopise ředitele Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 11. 5. 2009 (ve spisu mezi přílohami žalobce), kterým reaguje na výše uvedené podání žalobce, se uvádí, že o výsluhovém příspěvku žalobce již „ bylo pravomocně rozhodnuto a není žádný právní důvod zahajovat nebo obnovovat v této věci jakékoli řízení .“.
Žalovaná uvedla, že pro rozhodnutí o nároku žalobce na doplacení a vyplácení výsluhového příspěvku není dána pravomoc soudů a navrhla, aby soud řízení zastavil. K věci samé uvedla, že výsluhový příspěvek nelze považovat za dávku důchodového pojištění a navrhla zamítnutí žaloby.
Podáním ze dne 16. 8. 2010 žalobce doplnil svůj návrh. Uvedl, že za bod VIII. žaloby doplňuje bod IX., v němž již tvrdí vznik škody v důsledku nesprávného postupu VÚSZ a která spočívá v nevyplacených částkách výsluhového příspěvku. Současně uvedl, že „ ruší svůj původní žalobní petit a žádá “ vydání rozhodnutí, kterým se žalované uloží povinnost zaplatit mu částku 1.345.719,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 11. 2011, č. j. 7 C 332/2009-22, řízení zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl o postoupení věci Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany. Uvedl, že příslušným orgánem k rozhodování v otázkách výsluhového příspěvku je Vojenský úřad sociálního zabezpečení Ministerstva obrany.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 13. 3. 2012, č. j. 15 Co 25/2012-44, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. a změnil ve výroku o postoupení věci tak, že rozhodl o postoupení věci ministru obrany. Uvedl, že pravomoc Vojenského úřadu sociálního zabezpečení byla v souzené věci dána §33c zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, který však byl zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání zrušen. Příslušný k určení, který ze služebních orgánů v rámci organizační struktury ozbrojených sil České republiky věc v dalším řízení projedná a rozhodne je tak ministr obrany.
B. Dovolání
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.
Žalobce přípustnost svého dovolání spatřuje v §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání je podle něj založena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně namítl:
a) pokud by ve věci rozhodoval ministr obrany, došlo by k porušení zákona o ochraně osobních údajů, protože s údaji z dávkového spisu důchodového pojištění se smí seznámit pouze VÚSZ a jeho pověření zaměstnanci.
b) důchod nelze snížit, změnit, pozastavit, odejmout nebo zkonfiskovat. Protože žalovaná nevyplácí nárok žalobce na dávku, neplní právní povinnost vyplývající z rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku.
c) předmětem řízení je vzniklá škoda, což vyplývá ze žalobního návrhu, kterým žalobce nežádá zrušení žádného správního rozhodnutí, protože ve správním řízení orgánu sociálního zabezpečení MO – VÚSZ bylo s konečnou platností rozhodnuto o přiznání výsluhového příspěvku.
d) soudy nenařídily jednání k podané žalobě. Navíc přehlížely skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu. Soudy tak zasáhly do žalobcova práva na spravedlivý proces.
Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda měl soud rozhodnout o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit anebo podle §104b odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že věc náleží do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Namítá, že pokud odvolací soud zastavil řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., dopustil se nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a je tak dána i důvodnost dovolání.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno přede dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že obě dovolání jsou včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňují formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání jsou přípustná podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
D. Důvodnost
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení, které předcházelo rozhodnutím soudů obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce se původně domáhal, aby soud uložil žalované povinnost doplatit mu a nadále vyplácet výsluhový příspěvek, který mu byl přiznán rozhodnutím VÚSZ ze dne 3. 3. 1993 po ukončení jeho služebního poměru jako vojáka z povolání. V žalobě pod body I. až VIII. vylíčil skutkové okolnosti případu, přičemž z obsahu jeho podání vyplývalo, že se domáhá přezkumu rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 11. 9. 1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí VÚSZ ze dne 25. 7. 1995 o zastavení výplaty výsluhového příspěvku žalobci.
Zároveň se však z obsahu žaloby (bod VII. žaloby na č. l. 4) podává, že se žalobce dovolává i ochrany proti nečinnosti orgánu, který rozhoduje o právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy. Žalobce totiž argumentuje, že výsluhový příspěvek je důchodem podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Tvrdí, že svým podáním doručeným VÚSZ dne 16. 4. 2009 zahájil řízení o změně poskytování nebo výše již přiznané dávky důchodového pojištění podle §81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Protože na žalobcovo podání VÚSZ reagoval konstatováním neexistence důvodu k zahájení nebo obnovení řízení ve věci výsluhového příspěvku žalobce, domnívá se žalobce, že „ žalovaná odmítá vydat rozhodnutí ve věci “ (č. l. 4).
Jak již bylo uvedeno výše, podáním ze dne 16. 8. 2010 (č. l. 16 – 21) žalobce doplnil svůj návrh a uvedl, že se domáhá vydání rozhodnutí, kterým se žalované uloží povinnost zaplatit mu částku 1.345.719,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem.
Jinými slovy, původně se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované doplatit mu výsluhový příspěvek od 1. 4. 1995 a uložení povinnosti žalované vyplácet mu příspěvek i do budoucna, zatímco ve svém podání ze dne 16. 8. 2010 se domáhá náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Podání ze dne 16. 8. 2010 je proto nutno posoudit jako změnu žaloby ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř. Protože ve věci nebylo nařízeno jednání, měl soud prvního stupně změněný návrh doručit žalované do vlastních rukou (srov. §95 odst. 1 o. s. ř.). Následně měl o připuštění změny žaloby rozhodnout. Jelikož tak neučinil a pokračoval v řízení, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dokud totiž soud nerozhodne o uplatněné změně návrhu, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu. Nápravu neprovedl ani odvolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005). Na uvedenou vadu nepřímo poukazuje žalobce, když nesouhlasí s předmětem řízení vytyčeným soudy obou stupňů (námitka žalobce sub c/).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že i v případě, že by žaloba nebyla doplněna podáním žalobce ze dne 16. 8. 2010, by usnesení obou stupňů nemohla obstát z důvodu nesprávného právního posouzení věci. V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že služební poměr vojáka z povolání je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a že spory vyplývající z tohoto poměru nespadají do pravomoci soudů v občanském soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 569/2009). Protože se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí správních orgánů (Ministerstva obrany, resp. VÚSZ), náleží souzená věc věc do pravomoci soudů ve správním soudnictví podle §7 odst. 4 o. s. ř. a §4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. V ustanovení §104b odst. 1 o. s. ř. se stanoví, že náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. V případě, že se navrhovatel domáhá mimo jiné ochrany proti nečinnosti orgánu, který rozhoduje o právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy, soud vysloví svou věcnou nepříslušnost a rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví, přičemž zůstávají zachovány účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení (srov. §104b odst. 2 o. s. ř.). Protože se žalobce domáhal i ochrany před nečinností orgánu veřejné moci (bod VII. žaloby na č. l. 4), měly soudy podle §104b odst. 2 vyslovit svou věcnou nepříslušnost a rozhodnout o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví.
Protože bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezabýval se dovolací soud ostatními dovolacími námitkami pro nadbytečnost.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud ČR jej proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu