ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3624.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3624/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele České republiky – Státního pozemkového úřadu , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 24. 3. 2011, sp. zn. 35 Co 329/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 208/2005 (žalobců: 1) Prof. Ing. L. P., Dr.Sc., P. – B., zastoupeného JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem, 373 72 Lišov, Náměstí Míru 140, 2) M. P., R. n. J., zastoupené Prof. Ing. Ladislavem Pejšou, Dr.Sc., 3) E. B., P. – S., zastoupené JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem, 373 72 Lišov, Náměstí Míru 140, 4) P. B., P. – S., zastoupeného Prof. Ing. Ladislavem Pejšou, Dr.Sc., a 5) O. S., Č. L.– M., zastoupené Prof. Ing. Ladislavem Pejšou, Dr.Sc., proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, nyní České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 45797072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem se sídlem 140 00 Praha 4, Na Pankráci 1683/1237, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se zamítá .
III. Žalovaný je povinen uhradit na nákladech dovolacího řízení prof. Ing. L. P., DrSc.a E. B. částku Kč 16.945.-Kč k rukám advokáta JUDr. Rudolfa Hrubého , nám. Míru 140, 3373 72 Lišov, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Ve vztahu mezi žalovaným a zbývajícími žalobci nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 208/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu z 28. 4. 2009, č. j. 10 C 208/2005-408. Tímto rozsudkem prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajích se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR byla uložena povinnost uzavřít se žalobci smlouvu podle zákona č. 229/1991 Sb. o převodu pozemků (včetně trvalých porostů) parc. č. 243/1, 249, 254, 256, 257/1, 266/1, 267, 269/1, 271, 272, 276, 277, 278 a 279 v katastrálním území V. J. (obec Ž.), vedených u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj (pracoviště Česká Lípa), do podílového spoluvlastnictví žalobců, eventuálně uzavřít se žalobci smlouvu o převodu jiných pozemků (včetně trvalých porostů) podle zákona č. 229/1991 Sb. do podílového spoluvlastnictví žalobců (v souladu s výši jejich restitučních nároků). Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náhradu nákladů řízení 2.109,- Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 24. 3. 2011, sp. zn. 35 Co 329/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě z 28. 4. 2009, č. j. 10 C 208/2005-408, a to tak, že žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemků (včetně trvalých porostů) do jejich podílového spoluvlastnictví (o velikosti ideálních 402845/805373 u Prof. Ing. L. P., Dr.Sc., o velikosti ideálních 7290/805373 u M. P., o velikosti ideálních 367978/805373 u E. B., o velikosti udeálních 25741/805373 u P. B. a o velikosti ideálních 1519/805373 u O. S.), a to pozemků parc. č. 405/1, 559, 300/1, 337/4, 1764, 2298/1, 1775/1, 1755/1, 1364/1, 1585/1 v katastrálním území D. R., dále pozemků parc. č. 1292/1, 1296/1, 1303/2, 1326/7, 1942/3, 3309/2, 3309/6, 3309/9, 182/2, 182/3, 194, 1309/3, 1311/2, 1311/5, 1942/8, 1955/2, 3309/8, 1946/4, 1955/4, 3309/3, 3309/10, 240/1, 240/2, 2022/4, 3309/7, 2153/2, 1942/7, 1955/3, 1942/5, 1942/4 a 1946/1 v katastrálním území H. R. n. J., také pozemku parc. č. 587/1 v katastrálním území B., dále pozemků parc. č. 224/1, 231/1, 231/2, 458, 389, 390 a 443/12 v katastrálním území F. v K., jakož i pozemku parc. č. 482/2 v katastrálním území D. P. Zamítnuta byla žaloba žalobců, pokud se jí domáhali převodu pozemků parc. č. 1238/1, 1237/1, 1858/4 a 1945/4 v katastrálním území H. R. n. J. a také pozemku parc. č. 257/1 v katastrálním území V. J. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně, a to žalobci Prof. Ing. J. P., Dr.Sc., částkou 7.550,- Kč, žalobkyni E. B. částkou 18.954,- Kč. Také bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo nahradit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení částkou 9.236,- Kč, společně a nerozdílně, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také uloženo žalovanému Pozemkovému fondu ČR nahradit žalobcům M. P., E. B., P. B. a O. S. náklady dřívějšího dovolacího řízení, každému z nich částkou 3.928,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu k žalobci P. P., E. B. a O. S. a žalovaným Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo ještě uloženo zaplatit Krajskému soudu v Ústí nad Labem jím zálohově placené náklady tohoto řízení ze státních prostředků částkou 16.793,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním žalobců napadený rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem přezkoumán (jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo) a po doplnění dokazování co do důkazů, které již byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru o změně rozsudku napadeného dovolání, a to tak, jako to bylo vyjádřeno výrokem rozsudku odvolacího soudu z 24. 3. 2011 (sp. zn. 35 Co 329/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec).
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně již v této právní věci rozhodoval dříve rozsudkem z 5. 9. 2006 (č. j. 10 C 208/2005-239 Okresního soudu v České Lípě) a žalobu žalobců zamítl s odůvodněním, že žalobci uplatnili právo na vydání náhradních pozemků podle §11, §11a odst. 10 zákona č. 229/1991 Sb., které na ně přešlo na základě postupních smluv, když nejde o jejich původní restituční nároky. Soud prvního stupně tu argumentoval tím, že tyto nároky se opírají o rozhodnutí pozemkových úřadů, která nabyla právní moci před 6. 8. 2003, tedy před účinností novely zákona o půdě zákonem č. 253/2003 Sb., takže tyto nároky zanikly podle článku VI. přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 12. 12. 2007, sp. zn. 35 Co 1242/2006, potvrzen ve vztahu k žalobcům M. P., E. B., P. B. a O. S., ale ve vztahu k žalobci Prof. Ing. L. P., Dr.Sc., byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť u žalobce Prof. Ing. P., Dr.Sc. nešlo jen o vydání náhradních pozemků, opírající se o rozhodnutí pozemkových úřadů, která nabyla právní moci před 6. 8. 2003, týkající se postoupených nároků; žalobce Prof. Ing. P., Dr.Sc uplatnil totiž i přímý restituční nárok v hodnotě 15.850,- Kč, vyplývající z dohody o náhradách živého a mrtvého inventáře mezi ním a Státním statkem Cvikov dne 7. 2. 1994 (s dodatkem z 26. 10. 1994) a žalovaný Pozemkový fond převzal závazek povinné osoby – Státního statku Cvikov na poskytnutí náhrad oprávněné osobě. Rozsudek odvolacího soudu z 12. 12. 2007 byl však zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 1. 8. 2008, 28 Cdo 1608/2008, a věc byla vrácena (po zrušení i rozsudku soudu prvního stupně) k dalšímu řízení u soudu prvního stupně.
Odvolací soud nyní zdůrazňoval závěr ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu, který měl mít soud prvního stupně na zřeteli v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, že totiž po nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05 (vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb.) je tu „rovnost oprávněných osob, jimž nemohly být vydány jejich původní pozemky a osob spadajících do druhé skupiny postupníků, pokud jde o pozemky a osob spadajících do druhé skupiny postupníků, pokud jde o pozemky pro zemědělské hospodaření“.
Z dalšího průběhu řízení pokládal odvolací soud za zjištěno, že žalobce Prof. Ing. P., Dr.Sc., má nárok na náhradní pozemky ve výši 402.845,- Kč a žalobkyně M. P. má nárok na náhradní pozemky ve výši 7.290,- Kč. U žalobkyně E. B. měl odvolací soud za to, že jí přísluší nárok ve výši 367.978,- Kč. U žalobců P. B. „ze shodného tvrzení účastníků řízení soud prvního stupně zjistil výši jeho nároku 25.741,- Kč celkem“, konstatoval odvolací soud. U žalobkyně O. S. soud prvního stupně „zjistil ze shodného tvrzení účastníků výši nároku 1.519,- Kč“, konstatoval rovněž odvolací soud.
Odvolací soud pokládal za potřebné poukázat i na zjištění, že žalobci Prof. Ing. P., Dr.Sc., E. B. a O. S. získali restituční nároky postupními smlouvami „za účelem vybudování rekondičního a národopisného areálu osady Havraní na Českolipsku, přičemž pro tento záměr mají k dispozici již i 86 ha pozemků v katastrálním území D. P. a V. J. Celý areál má sloužit jednak jako kulturní dědictví, jednak pro národopisné pobyty a jednak jako medicínské a rehabilitační středisko. Odvolací soud dovozoval, že „žalobci nenabyli restituční nároky z důvodů spekulativních za účelem prodeje pozemků, ale pro účely uvedených projektů“.
Odvolací soud posléze dospěl k právnímu názoru, že v daném případě zde „nelze aplikovat ustanovení §13 odst. 6 a 7 čl. VI přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. a tudíž nárok žalobců na převod pozemků dnem 31. 12. 2005 nezanikl“.
Odvolací soud dále konstatoval, že „ v daném případě nebyl nárok žalobců ze strany žalovaného Pozemkového fondu ČR dlouhodobě uspokojován, takže tu docházelo k liknavosti, ale i libovůli při vypořádání restitučních nároků žalobců, jako oprávněných osob podle zákona o půdě“.
Odvolací soud byl i toho názoru, že v tomto případě je na místě připustit, aby restituční nárok oprávněných osob podle zákona o půdě byl uspokojen i bez získávání pozemků ve veřejném nabídkovém řízení.
Odvolací soud dovozoval, že činí-li restituční nárok žalobců v součtu 805.373,- Kč, vystačí na pokrytí ceny pozemků požadovaných žalobci konkrétně uváděné, jejichž cena činí 809.362,- Kč, a ještě další pozemek parc. č. 1946/1 v katastrálním území H. R. n. J. v hodnotě 1.317,- Kč. Ostatní žalobci uváděné pozemky v katastrálním území H. R. n. J. a V. J. již svojí hodnotou přesahují zbytek restitučních nároků žalobců.
S ohledem na tyto okolnosti odvolací soud pak postupoval podle §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost uzavřít se všemi žalobci smlouvu o převodu pozemků, včetně trvalých porostů, do jejich podílového spoluvlastnictví podílem žalobce Prof. Ing. L. P., Dr.Sc., o velikosti ideálních 402845/805373, žalobkyně M. P. o velikosti ideálních 7290/805373, žalobkyně E. B. o velikosti ideálních 367978/805373, žalobce P. B. o velikosti ideálních 25741/805373 a žalobkyně O. S. o velikosti ideálních 1519/805373, a to k pozemkům parc. č. 405/1, 559, 300/1, 337/4, 1764, 2298/1, 1775/1, 1755/1, 1364/1 a 1585/1 v katastrálním území D. R., dále k pozemkům parc. č. 1292/1, 1296/2, 1303/2, 1326/7, 1942/3, 3309/2, 3309/6, 3309/9, 240/1, 240/2, 2022/4, 3309/5, 3309/7, 2152/2, 1942/7, 1955/3, 1942/5, 1942/4, 1946/1 v katastrálním území H. R. n. J., také k pozemku parc. č. 587/1 v katastrálním území B., dále k pozemkům parc. č. 224/1, 231/1, 231/2, 458, 389, 390, 443/12 v katastrálním území F. v K. a k pozemku parc. č. 482/2 v katastrálním území D. P. Protože žalobci žalobou projevili vůli nabýt na základě uvedené dohody pozemky do podílového spoluvlastnictví (čemuž podle názoru odvolacího soudu žádný právní předpis nebrání) určil odvolací soud výši podílů žalobců podle poměru výše restitučního nároku každého ze žalobců k součtu nároků všech žalobců. Dále pak odvolací soud žalobu žalobců zamítl, pokud se žalobci domáhali převodu pozemků parc. č. 238/1, 1237/1, 1858/4, 19858/5 a 1945/4 v katastrálním území H. R. n. J. a pozemku parc. č. 257/1 v katastrálním území V. J.
Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i předcházejícího dovolacího řízení v této právní věci.
O nákladech tohoto odvolacího řízení bylo pak odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 26. 4. 2011 doručen advokátu, který žalovaný Pozemkový fond ČR v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 22. 6. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v České Lípě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. §243c odst. 1 o.sř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované/žalobkyně s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel připomínal, že z obsahu rozsudku dovolacího soudu z 1. 8. 2008 (28 Cdo 1608/2008 Nejvyššího soudu), vydaného v této právní věci, vyplývalo, že v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu se soudy musí zabývat „rozlišením skupiny postupníků na skupinu, který sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska a na skupinu osob, které sledovaly získáním náhradních pozemků rozšíření svého zemědělského hospodaření a u nichž by újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek se jevila jako nepoměrná ztráta majetku, přičemž pouze na prvního skupinu postupníků lze aplikovat úvahy Ústavního soudu ČR. obsažené v jeho nálezu z 13. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05“.
Uvedený dovolatel dále poukazoval na to, že na rozdíl od soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že aplikací ustanovení §13 odst. 7 zákona o půdě a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. „v případě žalobců by nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ukončení restitučního procesu a požadavkem ochrany práv jednotlivce, tedy práva žalobců na pokojné užívání jejich majetku v podobě legitimního očekávání uspokojení restitučního nároku“. Žalobci také získali nároky na převod pozemků za účelem zemědělského hospodaření nikoli za účelem provozování rizikové spekulační činnosti (nikoliv za účelem prodeje pozemků). Nárok na převod pozemků uplatnili žalobci žalobou podanou u soudu 27. 12. 2005, tedy přede dnem 31. 12. 2005, kdy nastala tzv. restituční tečka. Proto, dovozoval odvolací soud, „tu nelze aplikovat ustanovení §13 odst. 6 a 7, čl. VI přechodných ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. a tudíž nárok žalobců na převod pozemků do 31. 12. 2005 nezanikl“. Tento dovolatelem podrobně připomínaný názor odvolacího soudu však dovolávající se Pozemkový fond ČR rozhodně nepokládá za správný z těchto důvodů:
1. Ze skutečnosti, že žalobci v daném případě uplatnili nárok na převod pozemků žalobou podanou 27. 12. 2005 nelze dovozovat, že se na ně aplikace ustanovení o tzv. restituční tečky nevztahují. Pokud totiž převod pozemků nebyl uskutečněn do 31. 12. 2005, nárok žalobců tímto dnem zanikl, neboť žalobci tu nedosáhli od nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (od 6. 8. 2003) do posledního dne lhůty pro převod pozemku (do 31. 8. 2005) uspokojení svého nároku.
2. Pokud jde i v daném případě o uplatňování nároků postupníků, nejde tu o osoby, jimž by byla v minulosti způsobena majetková křivda, ale o osoby, které převzetím nároků od oprávněných osob (podle zákona č. 229/1991 Sb.) jednaly jako jiné než oprávněné osoby, a to v rámci běžných občanskoprávních či osobních vztahů.
3. V tomto případě nešlo o výjimku z aplikace právních předpisů, jež by zohlednila konkrétní skutkový stav věci v souladu s účelem zákona o půdě. Při žalobci uváděném záměru vytvořit rekondiční a národopisný areál Havraní (včetně vybudování střediska pro národopisné pobyty, jakož i medicínské a léčebné středisko) jde o komerční plány do budoucna, které zatím jsou jen ve fázi přípravy, předpokládající řadu podnikatelských akcí; nejde tu o záměr rozšířit stávající výrobu ze strany dlouhodobě soukromě hospodařících zemědělců. Zamýšlené investiční záměry na straně žalobců sice částečně souvisí se zemědělstvím, ale jde tu především o podnikání ve smyslu obchodního zákoníku. Podle názoru žalovaného Pozemkového fondu ČR byl tu správný závěr soudu prvního stupně, že v daném případě nešlo při zamítnutí žaloby žalobců soudem prvního stupně k porušení spravedlivé rovnováhy mezi zájmem společnosti na stabilizaci majetkových poměrů a majetkovým právem občana na ochranu jeho vlastnictví, jak se mylně domnívá odvolací soud.
Žalobci sub 1) a 3) ve svém vyjádření poukazovali na zjištění, že na prvního žalobce platí závěry o tom, že tento je přímým restituentem a od něj odvozeně i na zbývající žalobce jako na členy jeho rodiny se primární účel zákona o půdě do značné míry vztahuje. Žalobci měli právo označit konkrétní pozemky, které navazují na zemědělské pozemky v jejich vlastnictví a které převážně představují proluky mezi pozemky v jejich vlastnictví, takže jejich vydání umožní žalobcům realizaci jejich rodinného zemědělského podniku . Žalobci vložili sami do získání zemědělských pozemků od soukromých osob či od žalovaného v režimu zákona č. 956/1999 Sb. významné prostředky získaných z příjmů ze svého civilního zaměstnání, žalobci jako rodinní příslušníci prvního žalobce v jeho aktivitě podporují a činí nezbytné kroky k realizaci rodinného zemědělského podniku. Postoj žalobce jako státem zřízené účelové organizace zřízené k napravování v minulosti způsobených majetkových škod, je tak v rozporu s dobrými mravy. Obsahově jde o nepřípustné dovolávání se důsledků protiprávního jednání státu, který nejenže v minulosti rodinný zemědělský statek zabavil, vrátil je ve stavu vyžadujícím komplexní znovuobnovení, přirozeně již na vlastní náklady rodiny žalobců. Poukazovali dále na povahu svých obchodních aktivit dle výpisu z obchodního rejstříku, jakož i na zapojení, případně uvažované zapojení mladších příslušníků rodiny prvního žalobce a tedy reálnou perspektivu jejich uplatnění právě v oblasti zemědělské výroby. Zdůrazňovali povahu projektu areálů „Havraní“ a „Rokytnice“, která je realizována pouze na pozemcích rodina prvního žalobce již vlastní a je přitom projektováno pro zemědělskou prvovýrobu a doplňkovou činnost. Ztotožnili se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum .
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudí-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé., nebylo však shledáno důvodným.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu z 24. 3. 2011 (sp. zn. 35 Co 2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec), proti němuž směřuje jeho dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13(45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Z porovnání obsahu dovolání žalovaného a jeho procesních postojů zaujímaných dosud v tomto řízení je zřejmé, že dovolatel v dovolání pouze opakovaně vznáší námitky, které byly soudy obou stupňů projednány a na něž bylo náležitě reagováno. Obsahově tak opakuje polemiku s právním názorem vyjádřeným dovolacím soudem ve shora zmíněném zrušovacím rozsudku v této věci. Dovolací soud ještě dodává, že předmětem dovolacího přezkumu (s ohledem na uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 1 písm. b) o.s.ř.) nemohou být ani případné otázky neúplného skutkového zjištění. Je tomu tak proto, že do skutkového základu věci dovolací soud nemůže zasáhnout. Ten není soudem nalézacím, ale soudem mimořádného přezkumu a je vázán skutkovými zjištěními nižších instancí (viz §243a o. s. ř. a výklad k němu in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1954).
Dovolací soud proto předně poukazuje na důsledky vázanosti soudů nižších stupňů předchozím zrušovacím rozsudkem dovolacího soudu, jak bylo shora rekapitulováno.
Odvolací soud se v souladu s touto vázaností námitkami žalovaného již zabýval, jak je to patrno z podrobného a přesvědčivého odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Pro stručnost proto dovolací soud na příslušné části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poukazuje.
Senát dovolacího soudu příslušný k rozhodování této věci o nyní podaném dovolání nemá předně důvod odchýlit se od závaznosti svých pokynů uvedených v předchozím rozhodnutí. Nemohl rovněž pominout závěry plynoucí z další, dnes již ustálené, rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3353/2011, byl podán zásadní výklad k povaze pojmu podílení se na hospodaření jiných subjektů provozujících zemědělskou výrobu, dokonce ve vztahu k preambuli zákona č. 229/191 Sb., o půdě., jakož i k výkladu pojmu zájmů hospodářského rozvoje venkova v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životní prostředí. V uvedeném rozhodnutí pak bylo opakovaně zdůrazněno, že posuzování restitučních nároků musí být charakterizováno s přihlédnutím k požadavku individuální spravedlnosti v konkrétní věci. K posledně zmíněnému požadavku se dovolací soud opakovaně přihlásil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 1944/2009 (obsahující odkaz na celou řadu dalších rozhodnutí tohoto druhu), shodně jako v předchozím rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 921/2007 ze dne 28. května 2008 a rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1283/2008 ze dne 30. září 2008, na něž se pro stručnost odkazuje . ( Všechna rozhodnutí jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)
Stejně tak považuje dovolací soud za vhodné poukázat na závěry platné pro posuzování statusu žadatele ve vztahu k předmětu zemědělské výroby , jak se podávají z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3353/2011. Z hlediska výkladu tohoto pojmu nerozhoduje prvek bezprostřední, manuální, realizace úkonů nezbytných k provozování, zajištění a rozvíjení zemědělské výroby. V podmínkách smluvní autonomie, kterou nese svoboda podnikání, zaručována i v ústavněprávní rovině, může pak konkrétní subjekt realizovat takové zapojení buďto přímým podílem na zemědělské výrobě, nebo i zapojením, které mu platné právo přiznává. Tento závěr vztahuje dovolací soud jak k možnostem podnikání v podobě právnické osoby, ať už založené jedinou osobou (typicky s.r.o.), nebo v jiné, zákonem přípustné formě. Zaměstnanecký poměr vůči výrobní firmě, které lze přiznat postavení producenta v oblasti zemědělské výroby, tak závěr o účasti resp. výkonu zemědělské výroby na straně oprávněné osoby nevylučuje.
Opačný závěr by byl výrazem neodůvodněného restriktivního výkladu. K požadavku, aby výklad těchto předpokladů nebyl výrazem restriktivního přístupu k posuzování cíle zákona o půdě a zohlednění oprávněných zájmů oprávněných osob z toho plynoucích a na podporu své interpretace připomíná dovolací soud závěry nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 9. 1996, II.ÚS 186/96 (uveřejněném pod č. 83 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), podle nichž „ otázku možnosti zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění křivd a o princip kontinuity s původním vlastnictvím, ale i proto, že samotná vázanost se zemědělskou výrobou je zásahem do práva restituenta, který, nebýt křivdy (odnětí majetku), mohl na svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost“.
K posledně uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil opakovaně nejnověji ve svém rozsudku ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2196/2011. Dodává se, že v něm byl vysloven (v obdobné skutkové situaci) další závěr, podle něhož „Požadavek realizace zemědělské výroby v integrálním souladu se zachováním a rozvojem krajiny a životního prostředí plyne výslovně z ustanovení preambule zákona č. 229/199 Sb., je jej třeba považovat za zcela legitimní a oceněníhodný. Samotný záměr sledující vytvoření uzavřeného výrobního celku pak odpovídá i zásadě svobody rozhodování vlastníka, který při realizaci svých záměrů podnikání na svých pozemcích (přirozeně s přihlédnutím k omezením plynoucím z veřejnoprávních předpisů přicházejících do úvahy) zásadně není ničím vázán“
Z toho, co bylo shora uvedeno, vyplývá, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
V řízení o dovolání nebyl žalovaný úspěšný. Žalobcům sub 1) a3) přitom vznikly náklady na právním zastoupení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.
Podle vyhlášky č. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání), vypočtenou podle tarifní hodnoty věci (770.8124,- Kč, kterou je souhrn nároků žalobců 1. a 3) , čemuž odpovídá podle §7 advokátního tarifu částka 11.420,- Kč. S přihlédnutím k ustanovení §12 odst. 4 téhož předpisu při zastupování více osob náleží zvýšení této částky o 20%, jde tedy o částku 13.704,- Kč. S připočtením režijního paušálu podle §13 odst. 3 v částce 300,- Kč jde o částku 14.004 Kč. Včetně částky DPH ve výši 21% je pak výsledná odměna představována částkou 16.945,- Kč nákladů dovolacího řízení.
K úhradě těchto nákladů byl žalovaný zavázán podle ustanovení §243c odst. 1, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. zaplatit uvedeným žalobcům v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Ve vztahu mezi zbývajícími žalobci a žalovaným postupoval soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a ostatním žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu