ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3875.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3875/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, proti žalované Bohemia Hotels & Restaurants s.r.o. , IČ 251 05 167, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 161/71, zastoupené JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, o zaplacení 413.011,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 74/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 54 Co 287/2010-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.438,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Václava Marka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 2. 2010, č. j. 24 C 74/2007-76, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 16.704,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 413.011,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně požadovala po žalované vydání bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo tím, že užívala nebytové prostory nacházející se v nemovitosti vlastněné žalobkyní, aniž by jí k tomu svědčil odpovídající právní důvod, a dále náhrady nákladů na vypracování znaleckého posudku, který žalobkyně nechala zpracovat za účelem stanovení nájemného obvyklého v daném místě a čase. Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně uzavřela nájemní smlouvu na předmětné prostory se společností POLYAKTIV, spol. s r. o., jíž je však s ohledem na absenci předchozího souhlasu obce vyžadovaného ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění, třeba pokládat za neplatnou. Následně došlo mezi žalovanou a společností POLYAKTIV, spol. s r. o. k uzavření smlouvy o prodeji podniku dle §476 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jejímž předmětem byl prodej vinárny zmíněnou společností provozované v prostorách žalobkyně. Jelikož však smlouva o nájmu předmětných nebytových prostor byla od počátku neplatná, nemohlo na žalovanou přejít právo nájmu k těmto prostorám. Žalobkyně ovšem užívací právo žalované nezpochybňovala, což dokládá sdělení ze dne 23. 10. 2002, jímž žalované oznámila ukončení nájmu ke dni 31. 12. 2005. Soud dále vyzdvihl skutečnost, že dne 6. 10. 2004 byla účastníky uzavřena dohoda o narovnání. Třebaže byla zmíněná dohoda za žalobkyni uzavřena osobou, která překročila své pravomoci ve smyslu §7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, především s ohledem na to, že žalovaná o tomto překročení pravomocí nemohla vědět, vznikly z této dohody účastníkům práva a povinnosti. Touto dohodou tedy byly vyřešeny sporné vztahy vyplývající z užívání nebytových prostor žalovanou i z investic žalované do těchto prostor a žalovaná na jejím základě zaplatila žalobkyni za užívání daných prostor do 31. 12. 2005. Domáhala-li se tedy žalobkyně v tomto řízení vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním prostor za období od 1. 4. 2005 do 31. 12. 2005, pak v této části nelze žalobu pokládat za důvodnou. Bylo-li dále oproti tomu prokázáno, že žalovaná užívala nebytové prostory až do jejich vyklizení dne 16. 1. 2006, aniž by za jejich užívání platila, soud shledal v této části žalobu důvodnou, přičemž výši úhrady stanovil dle čtvrtletní úplaty sjednané v dohodě o narovnání, a v tomu odpovídající částce 16.704,- Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku ji zamítl. Požadavek na náhradu nákladů vynaložených na znalecký posudek ve výši 8.925,- Kč soud shledal nedůvodným, jelikož účastníci se na výši úhrady za užívání nebytových prostor dohodli, a nebylo ji tak třeba znalecky zjišťovat. Soud dále pokládal za vhodné uvést, že i v případě, že by z dohody o narovnání nevznikly účastníkům žádná práva a povinnosti, nemohlo být žalobě v naznačeném rozsahu vyhověno již s ohledem na to, že požadavek na vydání bezdůvodného bohacení by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaná užívala nebytové prostory se souhlasem žalobkyně, která s ní jednala jako s nájemcem, na základě dohody o narovnání ji zaplatila smluvenou úhradu za užívání předmětných prostor, v tomto řízení se tedy žalobkyně v podstatě domáhala, aby jí žalovaná zaplatila podruhé, a její požadavek by tak bylo třeba pokládat za nemravný. Závěrem soud podotkl, že nemohl přihlédnout k obraně žalované spočívající v námitce započtení, neboť dle §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. je započtení proti pohledávce státu přípustné pouze na základě dohody, pročež se blíže nezabýval oprávněností nároků tvrzených žalovanou.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, č. j. 54 Co 287/2010-111, ve výroku II. potvrdil, jinak je zrušil a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a dostačujícími, jeho právní posouzení pak označil za převážně správné. Uvedl, že nebyla-li ve smlouvě o prodeji podniku výslovně uvedena pohledávka za žalobkyní z titulu zhodnocení nebytových prostor, neznamená to, že by na základě zmíněné smlouvy tato pohledávka na žalovanou nepřešla. Pokládal dále za vhodné upřesnit, že žalobkyně byla o smlouvě o prodeji podniku informována nejpozději v průběhu řízení před soudem prvního stupně (podáním doručeným dne 9. 9. 2009), od tohoto okamžiku se mohla podáním odporu domáhat určení, že přechod práv je vůči ní neúčinný, jestliže tak neučinila, nemůže již případné námitky vznášet nyní. Dohodou o narovnání pak žalobkyně vzala na vědomí, že žalovaná vstoupila do práv a povinností původního nájemce, a to jak v otázkách užívání, tak i zhodnocení těchto prostor, čemuž odpovídá i obsah dohody, pročež žalobkyně nemohla být v omylu. Obě strany sice jednaly v domnění, že smlouva o nájmu nebytových prostor je platná, avšak neplatnost nájemní smlouvy ovlivňuje pouze to, že užívání prostor žalovanou nebylo nájmem a plnění za toto užívání nebylo nájemným, ale sjednanou úhradou za užívání bez právního důvodu. Byla-li žalobkyně ochotna strpět užívání prostor žalovanou do 31. 12. 2005, nemohla se dohoda vztahovat na následné období. Odvolací soud neshledal dostatečně objasněným závěr o nedostatku oprávnění osoby jednající za žalobkyni uzavřít dohodu, nicméně uvedl, že i v případě, že by tato úvaha byla opodstatněná, bylo by třeba přitakat názoru, dle nějž o překročení oprávnění žalovaná nemohla vědět. Úvahy, na nichž založil soud prvního stupně zamítavou část svého rozhodnutí, tedy odvolací soud shledal v zásadě správnými, aniž by měl současně za to, že by řízení předcházející vydání této části rozhodnutí bylo možno pokládat za vadné, pročež přistoupil k potvrzení rozsudku v zamítavém výroku. Jelikož však současně měl dílčí výhrady vůči vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně, zrušil v této části i v nákladovém výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzující části) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost dovozuje z nesprávného právního posouzení dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že odvolací soud řešil otázku platnosti dohody o narovnání v rozporu s hmotným právem, opomněl-li na daný vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku a neprovedl-li subsumpci závazkového vztahu pod obecnou úpravu v §35 obč. zák. Je-li smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná, je dohoda o narovnání ze dne 6. 10. 2004 právním úkonem neurčitým, tj. absolutně neplatným. Z textu dohody není zjistitelný předmět a účel užívání (nájmu), doba trvání užívání (nájmu) či lhůta splatnosti plnění za užívání. Dle judikatury Nejvyššího soudu navazující na zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, je k platnosti právního úkonu týkajícího se nemovitosti třeba její nezaměnitelná identifikace, tedy ke splnění požadavku určitosti a srozumitelnosti právního úkonu je třeba označit budovu číslem popisným, uvedením parcelního čísla pozemku, názvem obce i katastrálního území, odkazem na list vlastnictví a přesnou adresu, a proto je označení „nebytové prostory v suterénu Domu armády P., Vítězné nám. 4 v P.“ nedostatečné a postrádající určení toho, jakou budovu (respektive jakou její část) je žalovaná oprávněna užívat. Dovolatelka dále zdůraznila pravidla pro výklad právních úkonů daná ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu touto problematikou se zabývající. Pokládala za vhodné vyzdvihnout zejména závěr, dle nějž v případě písemného právního úkonu je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán, aniž by mohlo být pokládáno za postačující to, že účastníkům smlouvy je jinak jasné, co je jejím předmětem. Dle dovolatelky se měl odvolací soud v souladu s §39 obč. zák. zabývat rozporem předmětné dohody se zákonem, a to zejména ustanoveními §2 odst. 1, §14 odst. 1, 3 až 5 a §27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. Jestliže dohoda stanovila měsíční nájemné za rozhodné období ve výši 31.481,88 Kč, ač se nájemné obvyklé v daném místě a čase pohybovalo okolo částky 45.075,- Kč, je třeba ji pokládat za neplatnou nejen pro její neurčitost, ale i z důvodu jejího rozporu s výše uvedenými ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb., z nichž vyplývá povinnost organizační složky v případě, že dojde k přenechání věci nepotřebné k plnění funkcí státu do nájmu jiné osoby, sjednat nájemné ve výši, která je v místě a čase obvyklá. Dovolatelka v této souvislosti pokládala za vhodné připomenout, že není rozhodné, zda účastníci o důvodu neplatnosti věděli, přičemž absolutní neplatnost působí v zásadě od počátku, od okamžiku vzniku právního úkonu a nemůže být konvalidována. Uvedla rovněž, že pokud by odvolací soud dohodu o narovnání posuzoval s přihlédnutím k předestřeným argumentům, musel by dospět k závěru, že žalovaná užívala předmětné prostory bez právního důvodu, a bezdůvodně se tak obohatila na její úkor.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytkla, že neprovedl jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jímž měla být prokázána výše nároku na vydání bezdůvodného obohacení odvislá od nájemného v místě a čase obvyklého. Provedením tohoto důkazu by bylo zjištěno, že obvyklé nájemné je takřka o 50 % vyšší, než jak bylo „sjednáno“ v dohodě o narovnání, a soud by musel konstatovat absolutní neplatnost této dohody pro její rozpor se zákonem. Dle dovolatelky dále soudy obou stupňů tím, že nedostály své poučovací povinnosti vyplývající z §118a o. s. ř. a neseznámily účastníky se svým právním názorem na platnost dohody o narovnání, ji zbavily možnosti určit, vůči kterým svým pohledávkám započte žalovanou uhrazené částky z dohody o narovnání. Souhrn svých dovolacích námitek proti rozsudku odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem na jeho zrušení v napadené části a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění argumentů žalobkyně a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě však na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze. Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch přípustnosti dovolání tím, že poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu navazující na zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), přehlíží, že tímto zákonem, jakož i rozhodovací praxí z něj vycházející, jsou řešeny otázky týkající se především vlastnického práva, popř. jiných věcných práv k nemovitostem, nikoliv však závazkové vztahy vznikající v souvislosti s užíváním nemovitosti (srov. §2 cit. zák. nastiňující rozsah problematiky řešené uvedeným zákonem). Na dohodu o narovnání, jejímž účelem je vypořádání čistě závazkových vztahů mezi vlastníkem a osobou užívající jeho nemovitost, tedy není na místě klást tytéž požadavky jako na právní úkon, jímž se zakládají právní vztahy evidované v katastru nemovitostí, a není tak důvodu pohlížet na předmětnou dohodu jako na neplatnou pro neurčitost pouze na základě toho, že nesplňuje požadavky kladené na identifikaci nemovitosti ve smyslu zákona č. 344/1992 Sb. Dovolatelka přitom nepřináší žádný argument, pod jehož zorným úhlem by se označení prostor slovy „nebytové prostory v suterénu Domu armády P., Vítězné nám. 4, v P.“, mohlo jevit jako neurčité, zvláště za situace, kdy dohodou o narovnání bylo reagováno na situaci nastolenou předchozím právním úkonem (byť stiženým neplatností, ovšem nikoliv pro neurčitost předmětu), jímž byly vymezeny prostory, jež měly být žalované přenechány k užívání, způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jejich určení již s ohledem na to, že dané prostory byly žalovanou fakticky užívány v žalobkyní akceptovaném rozsahu. Absence sjednání lhůty splatnosti plnění poskytovaného za užívání nebytových prostor pak v nejmenším nemůže mít vliv na její určitost, potažmo tedy i platnost, neboť se nejedná o podstatnou náležitost daného úkonu. Občanský zákoník ostatně v §563 poskytuje východisko pro stanovení doby splatnosti závazku, není-li doba jeho splnění dohodnuta. Mínění dovolatelky, že v dohodě o narovnání mělo být obsaženo ujednání o předmětu a účelu nájmu, přehlíží, že dohoda nesměřovala k založení nájemního vztahu, nýbrž k vypořádání již vyvstalých a zjevně problematických vztahů mezi účastnicemi, a není tak na místě ji poměřovat ustanoveními upravujícími řádné nájemní vztahy.
Vznáší-li přitom dovolatelka námitky proti konkrétním zjištěním obsahu ve smlouvě obsažených ujednání (tj. zejména ujednání, k jakému datu má skončit užívání prostor žalovanou), rozporuje tím v podstatě skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud přitom již dříve zdůraznil, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. např. rozsudek ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, či usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006). Z výše citovaných ustanovení je přitom zřejmé, že Nejvyššímu soudu není při řešení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. umožněno zabývat se přezkumem skutkových zjištění, a to ani v rozsahu, v jakém se jejich správností může zabývat v případě přípustného dovolání v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, dle nějž dohodou o narovnání smluvené užívání mělo skončit ke dni 31. 12. 2005, není zde tedy pro dovolací soud prostoru, aby toto tvrzení přezkoumával.
Připomněla-li dovolatelka judikatorní závěry vyslovené k otázce výkladu písemných právních úkonů, v dané souvislosti není s výhradou výše uvedeného zřejmé, jakým způsobem by mělo být posouzení věci odvolacím soudem dle tvrzení dovolatelky s touto judikaturou v rozporu.
K výtkám dovolatelky, dle nichž nebyl při zvažování platnosti dohody o narovnání zhodnocen dopad zákona č. 219/2000 Sb., v souladu s jehož ustanoveními má být v případě přenechání věci do nájmu právnické či fyzické osobě sjednáno nájemné ve výši v místě a čase obvyklé, je třeba uvést, že v daném případě dohoda o narovnání zjevně nesměřovala k úpravě užívacích vztahů pro futuro, ale reagovala na vzniklou situaci, v níž žalovaná užívala a opravila dané prostory na základě neplatné nájemní smlouvy, a bylo tak třeba určitým způsobem vypořádat v podstatě již vzniklé vztahy mezi účastnicemi spojené s užíváním daných prostor. Nešlo tedy o přenechání věci do nájmu, a není tak na místě za daných skutkových okolností striktně setrvávat na zákonných předpokladech uzavření nájemní smlouvy dle zákona č. 219/2000 Sb., ale respektovat snahu účastníků vypořádat se s nastalou a zjevně problematickou situací, jež našla svůj odraz v ujednáních obsažených v dohodě o narovnání, jejímž účelem je právě vypořádání sporných práv a povinností osob, mezi nimiž nejasnosti ohledně vzájemných práv a povinností vznikly, bez ohledu na to, zda mezi nimi existoval původní platně sjednaný právní vztah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006). Rovněž tato argumentace proto není způsobilá zvrátit hodnocení dohody o narovnání jako platného smluvního ujednání, a tedy ani závěr o existenci právního základu pro užívání prostor v daném období vylučujícího vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované.
S ohledem na uvedené pak rovněž neobstojí tvrzení žalobkyně o vadě spočívající v neprovedení důkazu znaleckým posudkem dokládajícím, že v rozhodné době bylo obvyklé nájemné vyšší, než částka, jíž byla žalovaná povinna poskytovat na základě dohody o narovnání. Předně je třeba podotknout, že vada řízení může založit přípustnost dovolání pouze v případě, že je spjata s problematickým či sporným výkladem procesního předpisu, a její řešení je tak vázáno na posouzení otázky, kterou lze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, Cd 3/2007), takovouto otázku však dovolatelka svými námitkami nenastiňuje. Jelikož, jak bylo uvedeno výše, pro stěžejní otázku platnosti dohody o narovnání není rozhodující výše obvyklého nájemného, nemohlo tedy neprovedení důkazu k této skutečnosti negativně ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci. Rovněž tvrzení o vadě řízení spočívající v opomenutí poučovací povinnosti uložené §118a o. s. ř. soudy obou stupňů je v dané věci značně nepřiléhavé. Dovolatelka si musela být vědoma toho, že v souladu s tvrzeními a důkazy v řízení uplatněnými se soudy budou zabývat tím, zda vztahy vzniklé při užívání nemovitosti byly vypořádány na základě dohody o narovnání, čemuž mohla uzpůsobit i svou argumentaci. Z ustanovení §118a o. s. ř. neplyne soudům bezbřehá povinnost informovat účastníky o svém právním náhledu na veškerá v řízení uplatněná tvrzení, jak v podstatě naznačuje dovolatelka. Povinnost soudu vyzvat účastníka k vylíčení rozhodujících skutečností či doplnění tvrzení a důkazů je dle §118a o. s. ř. dána pouze v určitých procesních situacích (ukáže-li se v průběhu jednání, že účastníci nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti, má-li předseda senátu za to, že věc je možné posoudit jinak než podle právního názoru účastníka, či zjistí-li předseda senátu, že účastník doposud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení), o nichž však nelze mít v daném případě za to, že nastaly, což ostatně svými tvrzeními nikterak nenaznačuje ani dovolatelka.
V posuzované věci tedy v dovolání uplatněná argumentace neposkytuje podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb. stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif (k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Dle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.980,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.438,88 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. srpna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu