ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.473.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 473/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. M. J. , zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., 276 01 Mělník, Jiráskova 236, a 2. R. K. , zastoupeného JUDr. Alenou Jírovcovou, advokátkou, 506 01 Jičín, Šafaříkova 161, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Co 295/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 127/99 (žalobců M. J., zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., 276 01 Mělník, Šafaříkova 161, a R. K., zastoupeného JUDr. Alenou Jírovcovou, advokátkou, 506 01 Jičín, Jiráskova 236, proti žalovaným: a) Městu Hořice , 508 19 Hořice, Jungmannova 342 (Městský úřad), zastoupenému JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou, 506 01 Jičín, Fortna 40, b) Královéhradeckému kraji , 500 00 Hradec Králové, Wonkova 1142 (Krajský úřad) a c) REWENTĚ Fond 6, s. r. o., IČO 6106 4165, Jirny 353, zastoupené Mgr. Marcelou Bernardovou, advokátkou, Praha 17 – Řepy, Slánská 1678, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 21. 6. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 12. 2011, č. j. 7 C 127/99 (ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2012, č. j. 7 C 127/99-1030). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že F. K. a R. K., byli ke dni 16. 1. 1971 spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) pozemků, které byly v pozemkové knize pro katastrální území H. zapsány pod č. PK 414, č. PK 415/1 a č. PK 415/2 (s uvedením údaje o tom, jak jsou tyto pozemky zapsány nyní v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj (katastrální pracoviště Jičín). Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 56.842,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; také bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni M. J. na náklady řízení další částku 29.207,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2012, č. j. 25 Co 295/2012-1132. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 12. 2011, č. j. 7 C 127/99-1024 (ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2012, č. j. 7 C 127/99-1030) změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu a žalobu žalobců zamítl, když dospěl k závěru, že „žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neboť svou žalobou obcházejí restituční předpisy, dále, že co do určení vlastnického práva R. K. žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení z důvodu dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli R. K. a také z toho důvodu, že žalobci uváděná kupní smlouva ze dne 18. 12. 1958 (jejíž platnost zdůrazňují zejména žalovaní) není neplatná“; odvolací soud dospěl i k závěru, že „v tomto řízení nebylo dáno oprávnění přezkoumávat správnost postupu katastrálního úřadu, jakož i k závěru, že pro rozhodnutí v této právní věci nebylo podstatné, od které doby jsou žalovaní zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci sporných pozemků.“ Měl tedy odvolací soud za to, že odvolání žalovaných není opodstatněné.
Odvolací soud uváděl, že se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s hodnocením jím provedeného dokazování, avšak právní závěry soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud za správné.
Odvolací soud vycházel (na rozdíl od soudu prvního stupně) z právního závěru, že pokud se žalobce nebo jejich právní předchůdci mohli domáhat vydání věcí v restitučním řízení, nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva svého předchůdce (který pozbyl věcí za podmínek uvedených v restitučních předpisech) ke dni jeho úmrtí.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že žalobci se nesprávně domáhají určení, že jejich právní předchůdci byli vlastníky předmětných nemovitostí ke dni 16. 1. 1971, tedy ke dni úmrtí F. K. (matky R. K.). Odvolací soud dovozoval, že „vyhovění žalobě v této části by ovšem bez dalšího nemohlo vést k závěru, že R. K. daný majetek vlastnil ke dni svého úmrtí a rozsudek by proto v této části nemohl vést k závěru, že je zde nový, v dědickém řízení dosud neprojednaný majetek zůstavitele R. K.“. Žalobci požadované určení tedy nemohlo založit právně významný následek v řízení o dědictví po uvedeném zůstaviteli.
Pokud šlo o pasivní legitimaci žalovaných, kterou žalovaní v uplatňované námitce zpochybňovali, byl však odvolací soud toho názoru, že žalovaní jsou v tomto řízení pasivně legitimováni, když v průběhu celého řízení měli za to, že tu není dáno vlastnické právo právních předchůdců žalobců.
Odvolací soud byl i toho názoru, že v této právní věci nemohla obstát námitka žalované Rewenty Fond 6, s. r. o., o dobré víře na straně této žalované společnosti, když totiž žalobci v této právní věci se domáhají určení vlastnického práva ke sporným pozemkům ve prospěch svých právních předchůdců, a to k okamžiku, který předcházel touto žalovanou uváděnému nabytí vlastnického práva v dobré víře.
Za základní okolnost v této právní věci pokládal odvolací soud to, že byly-li předmětné nemovitosti odňaty právním předchůdcům žalobců v roce 1958, stalo se tak způsobem a v období, na které se restituční předpisy zjevně vztahují, a pak nárok na obnovení vlastnického práva je tu možné uplatnit pouze podle restitučních předpisů; odvolací soud dovozoval, že tu není přípustné smysl a účel restitučního zákonodárství obcházet postupem podle obecných předpisů občanskoprávních (např. na základě doloženého tvrzení, že tu vlastnické právo nezaniklo a ve skutečnosti trvá).
Pokud šlo o tvrzení žalobců, že kupní smlouva ze dne 18. 12. 1958 (od níž odvíjejí své právo žalovaní) údajně vůbec nebyla uzavřena, případně, že je neplatná, odvolací soud uváděl, že sdílí názor soudu prvního stupně, že uvedená kupní smlouva uzavřena byla, ale závěry soudu prvního stupně o neplatnosti této kupní smlouvy nepovažuje odvolací soud za správné. Existence tísně na straně prodávajících, pro niž právní předchůdci žalobců podepsali kupní smlouvu pod hrozbou vyvlastnění, jak měl za to soud prvního stupně, byla tu posouzena soudem prvního stupně bez přihlížení k tomu, že i v rozhodování dovolacího soudu je ustálen právní závěr, že upozornění na možnost reálního využití právního nástroje vyvlastnění (tedy možnost přiznávaná přímo právním předpisem), případě zdůrazňováním možnosti vyvlastnění, není způsobilá vyvolat tíseň u účastníků uzavírané smlouvy (odvolací soud tu poukazoval např. na právní závěr zaujatý v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 667/96 Nejvyššího soudu). Nebylo tu na místě, podle názoru odvolacího soudu, poukazovat na nedostatek schválení uvedené kupní smlouvy tehdejším okresním národním výborem, když ustanovení §2 tehdy platného zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy „uvádělo neplatnost souhlasu okresního národního výboru u převodů nemovitostí do tehdejšího státního socialistického vlastnictví.
Z uvedených důvodů tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určovací žalobu žalobců zamítl.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, ale i na ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 24. 9. 2012 advokátu, který žalobkyni M. J. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u soudu prvního stupně dne 23. 11. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka poukazovala co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelka M. J. poukazovala především na to, že v daném případě žalovaní, ani jejich právní předchůdci, neměli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, ve své detenci, nehospodařili s nimi, nijak s nimi nenakládali, neusilovali o realizaci vlastnického práva zápisem do katastru nemovitostí a vlastnické právo k těmto nemovitostem ani jinak neuplatňovali; nebyli tedy, podle názoru dovolatelky, pasivně legitimováni k tomu, aby čelili restitučnímu nároku, týkajícímu se předmětných nemovitostí. Také právní předchůdkyně žalobkyně M. J. nebyla, podle názoru dovolatelky, aktivně legitimována k uplatnění restitučního nároku, neboť v rozhodném období podle zákona č. 87/199 Sb. (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) tu nevznikl žádný z restitučních titulů pro vydání majetku podle ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.; nebyla tedy žalobkyně M. J. oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka M. J. dále nesouhlasí se skutkovým a právním závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát na základě listiny ze dne 18. 12. 1958, označované žalovanými jako kupní smlouva. Dovolatelka zdůrazňovala, že tu „písemná smlouva nebyla uzavřena vzhledem k absenci relevantního projevu vůle prodávajících (jejich podpisu)“. Podle názoru dovolatelky z předložené smlouvy ze dne 18. 12. 1958 neplyne, že by došlo k jejímu podpisu prodávajícími a podpis smlouvy nelze dovodit ani z jiných důkazů provedených v tomto řízení. Má proto uvedená dovolatelka za to, že „absence podpisu smlouvy je tu důvodem její absolutní neplatnosti“. Smlouva ze dne 18. 12. 1958 také nebyla schválena (v rozporu s ujednáními účastníků smlouvy) Okresním národním výborem v Hořicích.
Dovolatelka M. J. nesouhlasí ani se skutkovým a právním závěrem odvolacího soudu (který nemá oporu v provedeném dokazování), že „předmětné nemovitosti tu přešly na stát faktickým převzetím bez právního důvodu.“ V řízení v této právní věci nebylo prokázáno (a dokonce ani náležitě tvrzeno), že by stát převzal nemovitosti jejich fyzickou okupací (srov. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) určitým konkrétním způsobem, naopak stát se držby předmětných nemovitostí neujal, uváděla dovolatelka.
Dovolatelka M. J. pokládá za nesprávný i právní závěr odvolacího soudu (který podle jejího názoru nemá oporu v provedeném dokazování), že podáním žaloby žalobců v daném případě (ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 127/99) došlo ze strany právních předchůdců žalobců k obcházení restitučních předpisů; dovolatelka „zejména považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v rozhodném období tu došlo k převzetí věcí státem a proto právní předchůdkyně žalobkyně M. J. „nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti. Také M. J. „nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, o něž jde v tomto řízení“. Podle názoru dovolatelky za situace, kdy právní předchůdci žalobců byli evidováni v pozemkových knihách a následně i v katastru nemovitostí jako vlastníci, jejich vlastnictví nikdo nezpochybňoval právně relevantním způsobem, neusiloval o faktický výkon práv k pozemkům, výkonu práv k pozemkům ze strany právních předchůdců žalobců nikdo nebránil, takže právní předchůdkyně žalobkyně M. J. neměla objektivní důvod považovat své vlastnictví za právně nejisté. Podle názoru dovolatelky M. J. se žalobci v této právní věci brání zásahu do pokojného stavu vlastnických práv z roku 1997 (tedy po uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků); je zde tedy zachován preventivní charakter podané určovací žaloby žalobců.
Rozsudek odvolacího soudu byl také doručen dne 29. 9. 2012 zmocněnci žalobce R. K. Dovolání ze strany tohoto žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 29. 11. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Co do přípustnosti dovolání poukazoval uvedený dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel R. K. vytýkal jako vadu řízení odvolacímu soudu zejména to, že se odklonil od svého dřívějšího pokynu uděleného soudu prvního stupně a dále věc posuzoval po právní stránce jinak, včetně odlišného posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobců, aniž by při jednání dne 22. 8. 2012 po poučení vyzval účastníky řízení k tomu, aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností.
Uvedený dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu nesprávné posouzení důvodnosti žaloby o určení vlastnictví, když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k názoru, že předmětné zahrady byly vydány oprávněné osobě na základě dohody uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb., vlastnictví právních předchůdců F. a R. K. bylo zapsáno v pozemkové knize, v evidenci nemovitostí a následně i v katastru nemovitostí až do 9. 12. 1997; nebyl tu důvod domáhat se vydání předmětných parcel, protože oprávněná osoba je měla ve své právní i faktické dispozici a žádný z dalších subjektů pozemky neužíval“. Podle názoru dovolatele se tu nejedná o obcházení restitučních předpisů. Žalobci se svými žalobami bránili odnětí pozemků, k němuž došlo v roce 1997 a proti souvisejícímu úkonu města Hořice. Pokud jde o dobu předchozí, dovolatel uváděl, že různé osoby se v době nesvobody opravdu zmocnily daných pozemků tím, ,,že je využívaly k živelnému skládkování, ukládání stavebních materiálů a k parkování“. Od roku 1991 se popsaná závadná činnost již neopakovala. Dovolatel R. K. tedy trvá na tom, že „k protiprávnímu odcizení pozemků nedošlo ani v době od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989, ani ve lhůtě pro podání žaloby podle restitučních předpisů; došlo k tomu až v roce1997“. V daném případě „soud prvního stupně poskytl co do pozemků, o něž jde v tomto řízení, ochranu právu žalobců na tyto pozemky, zatímco odvolací soud nesprávně legitimizoval protiprávní jednání z roku 1997“.
Dovolatel R. K. tedy, shodně s dovolatelkou M. J., se svým dovoláním domáhal, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Co 295/2012, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření žalovaného Města Hořice k dovolání obou žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo především zdůrazněno, že „právní předchůdkyni žalobců V. K. nesvědčil restituční nárok, který by mohla uplatnit dle restitučních předpisů a nebyla k němu ani aktivně legitimována“. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly právním předchůdcům žalobců odňaty v roce 1958, jak to uvedl odvolací soud ve svém rozsudku. Kupní smlouva ze dne 18. 12. 1958, která se sporných pozemků týkala, byla uzavřena platně, přičemž tato smlouva není neplatná z důvodu tísně na straně prodávajících, ani z důvodu neschválení smlouvy tehdejším okresním národním výborem. Nutno také poukázat na to, že právní předchůdkyně žalobců V. K. se snažila ujmout vlastnictví pozemků, když např. v roce 1991 vyzývala subjekty, které pozemky užívali, aby je vyklidili. Stěžejní otázka tohoto sporu (tj. neuplatnění návrhu na vydání pozemků podle restitučních předpisů) byla odvolacím soudem posouzena správně a žaloba žalobců, uplatněná podle obecných předpisů, tedy nemůže obstát.
Ve vyjádření žalovaného Královéhradeckého kraje k dovolání žalobců bylo pouze uvedeno, že tento žalovaný se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2012 (sp. zn. 25 Co 295/2012 Krajského soudu v Hradci Králové).
Ve vyjádření žalované REWENTY Fond 6, s. r. o., k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by těmto dovoláním nemělo být vyhověno, neboť odvolací soud se ve svém zamítajícím výroku vypořádal se všemi argumenty žalobců, a to zejména v tom, že tu nejsou dány důvody neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 12. 1958 z důvodu neplatnosti právního úkonu, učiněného prodávajícími při tvrzení tísně či nápadně nevýhodných podmínek na jejich straně při uzavírání této smlouvy ani z důvodu nedostatku schválení kupní smlouvy ze strany okresního národního výboru. Nemůže tu obstát tvrzení žalobců, že stát v daném případě se vůbec neujal držby nemovitostí, o něž jde v tomto případě a pokládat za správný (a doložený) závěr žalobců, že jejich předchůdci pozemky od roku 1958 až do roku 1997 užívali, že se po celou dobu chovali jako vlastníci pozemků a že údajně do jejich vlastnického práva nebylo nijak zasahováno.
Přípustnost dovolání dovolatelů, podaných v roce 2012, proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2012 (sp. zn. 25 Co 295/2012 Krajského soudu v Hradci Králové) je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012, srov. §243f odst. 1 nynějšího znění občanského soudního řádu), podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svých dovolání uplatňovali jako dovolací důvody, jež byly stanoveny v občanském soudním řádu (v jeho znění účinném do 31. 12. 2012) v §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a v odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolací soud tu musel mít na zřeteli novelizované ustanovení §2443f odst. 1 občanského soudního řádu, a to při posuzování důvodnosti uvedených dovolání, když v §243f odst. 1 o. s. ř. je nyní stanoveno, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
V ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu bylo stanoveno, že dovolání lze podat z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K tomuto ustanovení bylo v rozhodnutích uveřejněných pod č. 49/1998 a pod č. 268/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se vadný postup soudu v řízení projevil v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a zejména tehdy, měl-li tento nesprávný postup v řízení za následek odnětí možnosti účastníku řízení (zejména dovolateli) jednat před soudem. Podle názoru dovolacího soudu z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 7 C 127/94 Okresního soudu v Jičíně) nebylo možné konkrétně odvodit, že v tomto řízení došlo k dovolateli tvrzené vadě řízení, jež by měla za následek odnětí možnosti účastníkům řízení (zejména dovolateli) jednat před soudem.
Podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu bylo možné dovolání podat (šlo-li o dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) také z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty k uvedené problematice aplikace ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo tehdy jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolací soud ve smyslu těchto výkladových závěrů nemohl v daném případě přesvědčivě dospět k závěru, že by právní závěr odvolacího soudu, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát kupní smlouvou v roce 1958, když tu nejde o skutečnost (právně významnou), kterou by odvolací soud pokládal za zjištěnou na podkladě něčeho, co vůbec ve spise není, anebo na základě zcela vadných zjištění či vadného hodnocení důkazů.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) bylo možno podat dovolání také z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §1 odst. 1, §4 a §6 odst. 1 písm. k) a písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v souvislosti s ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu (o určení právního vztahu či práva).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že oprávněnou osobou podle tohoto zákona je státní občan České republiky, jehož půda, budovy a stavby přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, způsobem uvedený v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; zemřela-li oprávněná osoba, jsou pak oprávněnými osobami fyzické osoby (pokud jsou státními občany ČR) v pořadí: dědic ze závěti, děti a manžel zemřelé oprávněné osoby, rodiče zemřelé oprávněné osoby a sourozenci zemřelé oprávněné osoby.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám (§4 zákona č. 229/1991 Sb.) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni i v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu.
Vzhledem k uvedeným okolnostem, vyplývajících z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláními dovolatelů, i z obsahu dovolání dovolatelů, jakož i vyjádření žalovaných k dovolání žalobce, musely v této právní věci se soudy obou stupňů zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanského právního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního hospodářství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Vzhledem k uváděným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě (v němž i odvolací soud měl na zřeteli uvedené právní předpisy a citované právní závěry z publikované judikatury) bylo na místě posoudit přípustné dovolání dovolatelů i jako dovolání důvodná. Nelze tu přesvědčivě mít za to, že by v tomto soudním řízení byly doloženy dovolateli uplatňované dovolací důvody (tj. postižení řízení vadou, která mohla mít za následek, ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vycházení odvolacího soudu v jeho rozhodnutí ze skutkových zjištění, které by podle obsahu spisu neměly oporu v provedeném dokazování, a ani spočívání rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci). Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláními, je nesprávné tak, že by bylo na místě toto rozhodnutí zrušit.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu (podle nichž dovolací soud věc posuzoval ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř.) k zamítnutí dovolání dovolatelů, která byla sice dovoláními přípustnými, ale nebyla shledána důvodnými.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanými Městem Hořice, Královéhradeckým krajem a REWENTOU Fond 6, s. r. o., na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku a náhradu uvedených nákladů, vynaložených jimi v řízení o dovolání, nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k tomu, že v těchto vyjádřeních byly uváděny okolnosti, které již byly v podstatě uplatněny v řízení u soudů obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu