ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.507.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 507/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) nezl. M. V. K. , a b) nezl. P. K., O. – D., zastoupených zákonnými zástupci Ing. P. K. O. – M. O., a Mgr. Y. R., bytem O. – D., právně zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova 6, proti žalovaným 1. J. P., O. – M. O., a 2. J. P., S., zastoupeným Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 2, o zaplacení částky 71.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 94/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2012, č. j. 11 Co 385/2012-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaných domáhali společného a nerozdílného zaplacení částky 72.823,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jsou podílovými (rovnodílnými) spoluvlastníky domu, v němž žalovaní užívali byt na základě nájemní smlouvy, přičemž nájemní poměr skončil ke dni 30. 6. 2007. Žalovaní od 1. 7. 2007 do 15. 7. 2007 v bytě realizovali právo bydlení, a žalobci po nich za toto období žádají částku 1.323,- Kč s příslušenstvím. Od 16. 7. 2007 do 31. 12. 2007 pak žalovaní užívali byt bez právního důvodu, a žalobci po nich za tuto dobu žádají částku 71.500,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. dubna 2011, č. j. 57 C 94/2010-77, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1.323,- Kč (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 24. srpna 2012, č. j. 11 Co 385/2012-123, potvrdil v napadené zamítavé a nákladové části (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání nebyla napadena část jeho výroku I., jíž bylo rozhodnuto o nároku na příslušenství se soudem prvního stupně přisouzené částky 1.323,- Kč) podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení, přičemž nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenována v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku pak srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura sešit 5, ročník 2002, č. 88).
Proti výroku I. rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v napadené zamítavé části ohledně částky 71.500,- Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však ještě před tím, než počal zkoumat, zda je rozhodnutí po právní stránce zásadně významné, posuzoval přípustnost dovolaní s ohledem na podmínky zakotvené v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
V projednávané věci žalobci tedy napadli výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba co do částky 71.500,- Kč s příslušenstvím zamítnuta (část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně). Jelikož žalobou uplatněný nárok (dovoláním napadený výrok) není na straně žalobců solidárního charakteru, z petitu žaloby nevyplývá, v jakém poměru má být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, a jde o dělitelné plnění, může každý z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl (tj. jednu polovinu - srov. §512 odst. 1, dále pak §§511 a 513 obč. zák.) pohledávky. Požadavek žalobců na solidární plnění se totiž upínal toliko k povinnosti žalovaných, kteří tak měli být zavázáni plnit rukou společnou a nerozdílnou (každý ze žalovaných plní celou částku žalobcům dle jejich podílů). Dílčí nároky žalobců při požadavku na zaplacení celkové částky 71.500,- Kč s příslušenstvím (s ohledem na rovnodílnost jejich podílů) přitom nepřesahují částku 50.000,- Kč (71.500,- Kč : 2 = 35.750,- Kč), a proto je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť přípustnost dovolání (z hlediska posledně citovaného ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 111/2009).
S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaným, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu