ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.510.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 510/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele B. K., L., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem, 377 01 Jindřichův Hradec, Sládkova 351/II, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. října 2012, sp. zn. 36 Co 305/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 151/2009 (žalobce B. K., L., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem, 377 01 Jindřichův Hradec, Sládkova č. 351/II, proti žalovaným: 1. Z. S., D. VII, K. 254, 2. K. S., D. VII, Kosova 254, a 3. Mgr. Z. S., D. VII, K. 254, zastoupeným JUDr. Pavlem Rejmanem, advokátem, Děčín I, tř. Čsl. armády 1050/22, o uložení povinnosti vydat, vyklidit a odevzdat nemovitosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 4. března 1992, bylo rozhodnuto posléze rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. ledna 2012, č. j. 21 C 151/2009-187. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby byla žalovaným uložena povinnost vydat mu, vyklidit a vyklizené předat pozemek parc. č. 620 (o výměře 126 m2) – zastavěnou plochu a nádvoří s domem čp. 254, jakož i parcelu č. 619 (o výměře 668 m2) v katastrálním území Ch., zapsané na listu vlastnictví pro toto katastrální území. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným náklady řízení částkou 35.272,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo rovněž uloženo zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Děčíně 3.066,40 Kč na úhradu jím placených nákladů řízení, s tím, že „žalobce není již povinen tuto částku hradit“.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. října 2012, č. j. 36 Co 305/2012-292. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 13. ledna 2012, č.j. 21 C 151/2009-187, potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovaným na úhradu nákladů odvolacího řízení 36.372,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a shledal, že soud prvního stupně provedl veškeré navržené důkazy, které také řádně zhodnotil; odvolací soud proto neshledal odvolání žalobce důvodným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud konstatoval, že již ve svém předchozím rozhodnutí v této právní věci ze dne 17. února 2006, sp. zn. 36 Co 406/2005, dospěl k závěru, že na straně žalovaného Z. S. nebylo shledáno protiprávní zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; podle názoru odvolacího soudu tu nedošlo k rozporu s právními předpisy v důsledku nesprávného ocenění nemovitostí, nabyté uvedeným žalovaným, a nedošlo také k rozporu s právními předpisy při aplikaci předpisů o správě národního majetku“. Odvolací soud je přesvědčen, že výsledky provedeného dokazování „neprokazují závěr, že by politická angažovanost žalovaného Z. S. a jeho známost s tehdejším vedoucím bytového odboru v Děčíně (M. H.) hrála při výběru uchazečů o získání uvedených nemovitostí (které propadly státu v důsledku opuštění republiky vlastníkem nemovitostí)“; odvolací soud poukazoval zejména na skutečnost, že žalovaný Z. S. „posledních sedm let před zahájením činnosti výběrové komise pobýval v cizině a ani nebylo, podle názoru odvolacího soudu, v řízení prokázáno výrazně aktivní členství uvedeného žalovaného v tehdejší Komunistické straně Československa a ani v tehdejších Lidových milicích“.
Odvolací soud je toho názoru, že uvedený skutkový stav, zjištěný v předchozím řízení u soudů obou stupňů, nedoznal změn, takže má za to, že „důvody, pro které Ústavní soud ČR zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, se neprokázaly“. Proto odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 26. listopadu 2012 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 19. prosince 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. října 2012 (sp. zn. 36 Co 305/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci) i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. ledna 2012, č. j. 21 C 151/2009-187 Okresního soudu v Děčíně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že v jeho dovoláním napadeném rozhodnutí jde o nesprávné posouzení aplikace ustanovení §1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ a jde tu o rozhodnutí soudu, které má po právní stránce zásadní význam, zejména co do posouzení otázky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatelů při nabývání nemovitostí od státu v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990).
Dovolatel poukazoval především na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 2214/08, týkající se této právní věci; dovolatel má za to, že v článku III. tohoto nálezu „Ústavní soud ČR ohodnotil nálezem zrušené rozsudky obecných soudů tak, že došly k excesivnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a ke zjevné nespravedlnosti u žalobce“. Podle názoru dovolatele měla proto být v této právní věci „zhodnocena politická angažovanost nabyvatele ve spojitosti se získáním majetku od státu jinak, než učinily soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích a stejně tak má být zhodnocena protiprávnost zvýhodnění nabyvatelů při prodeji nemovitosti státem v daném případě“.
Dovolatel konstatoval, že po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR došlo sice v soudním řízení k doplnění dokazování výslechem tří svědků, ale „tito svědci jsou nevěrohodní a jejich výpovědi jsou v příkrém rozporu s důkazy listinnými“, které nemohou být těmito výpověďmi zpochybněny. V tomto dalším průběhu řízení u soudu měly být bezpečně osvědčeny skutečnosti, týkající se tehdejší politické angažovanosti žalovaného Z. S., jakož i okolnosti, že ve věci prodeje domu od státu v daném případě nejednala a nerozhodovala zvláštní komise MNV Děčín pro přidělování propadlého a opuštěného majetku z vlastnictví státu, ale ani jiná komise MNV, ale že dům K. byl dne 31. ledna 1984 prodán bez tohoto příslušného projednání a souhlasu; „šlo tu o akt funkcionářů bytového odboru MNV Děčín a o porušení výběrového řízení“; v daném případě „příslušnost uvedeného žalovaného k bývalé Státní bezpečnosti odůvodňovala rozhodnutí příslušných místních orgánů“. Dovolatel je přesvědčen, že již rozhodnutím o přidělení pozemku, na němž stojí dům čp. 254 v Ch., na základě žádosti Z. S. ze dne 9. prosince 1982 o přidělení pozemku do užívání, bylo bez dalšího „rozhodnuto“ o převodu domu čp. 254/13 z vlastnictví MNV Děčín do vlastnictví žalovaných Z. S. a K. S.; tito žalovaní již 12. prosince 1984 (tedy před prodejem domu z 31. ledna 1984) získali povolení ke stavebním úpravám nemovitostí. Takto bylo při prodeji uvedeného domu postupováno proto, že žalovaný Z. S. byl v době koupi domu (v roce 1984) politicky angažován v KSČ a v Lidových milicích, což těmto žalovaným dopomohlo k tomu, aby se stali vlastníky domu, který ovšem zbudoval a dříve vlastnil žalobce B. K“. Dovolatel trvá na tom, že „po rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 18. srpna 2009 k žádnému posunu důkazů v jeho neprospěch nedošlo“, ale naopak došlo k potvrzení dříve provedeného dokazování v jeho prospěch“.
Ve vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Dovolatelem zdůrazňovaný zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí tu není dán, neboť zejména otázka protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatelů při nabývání nemovitostí od státu ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. tu nebyla ani po doplnění dokazování doložena. Nešlo tu tedy o posuzování a řešení otázky hmotného nebo procesního práva soudem. I v tomto pokračujícím soudním řízení šlo pouze o zjišťování objektivní podstaty věci, tj. zda v roce 1984 převedené nemovitosti nebyly při prodeji ze strany státu podceněny, zda nebyly prodány žalovaným za nižší cenu než za cenu odhadní a zda při převodu nemovitostí nedošlo k porušení tehdy platné vyhlášky o správě národního majetku. Tyto žalobcem tvrzené okolnosti nebyly ani po provedení dokazování doloženy. Z doplňujících svědeckých výpovědí vyplynulo, podle názoru žalovaných, že se komise, která rozhodovala o tom, kdo bude doporučen k tomu, aby mu nemovitosti byly prodány, především řídila tou skutečností, že žalovaný Z. S. byl schopen zaplatit kupní cenu za nemovitosti v hotovosti, a že také nabídl k dispozici jím uvolňovaný družstevní byt; nebylo prokázáno, že by žalovaný Z. S. byl pro svou tehdejší politickou aktivitu a činnost neoprávněně zvýhodněn při nabytí předmětné nemovitosti; další kupující K. S. pak byla zaměstnána jako učitelka a nikdy se politicky neangažovala.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. října 2012 bylo tu třeba (ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) posoudit podle dříve platných (do 31.12.2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu bylo dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy i v případech, kdy občan zdržující se v cizině věc nechal na území republiky - §6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.), a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věci buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Ve svém dovolání ze dne 19. prosince 2012 dovolatel uváděl, že v daném případě při posuzování projednávané právní věci podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. měla být vyjádřena a zhodnocena především tehdejší politická angažovanost nabyvatele nemovitostí Z. S. od státu jinak, než učinily obecné soudy, a že stejně tak mělo být jinak zhodnoceno protiprávní zvýhodnění nabyvatele při prodeji nemovitostí státem, a to vzhledem k dovolatelovým výtkám „k důkaznímu stavu řízení“.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. II. ÚS 83/96 (uveřejněném pod č. 100 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že „fyzická osoba, nabyla-li věc od státu, je povinnou osobou nikoli bez dalších podmínek, ale jen byla-li věc získána buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění“.
Vzhledem k uvedené výtce dovolatele, označené jako výtka „ k důkaznímu stavu řízení“ bylo třeba mít na zřeteli i výklad obsažený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z něhož vyplývá: Neúplná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů jmenovitě uvedených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
S poukazem na uvedené ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i na citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že u dovolání dovolatele jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu totiž v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vůbec řešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nešlo tu ani o odchýlení se odvolacího soudu při řešení otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to nyní zdůrazňuje pro další období novelizované ustanovení §237 občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 (účinného do 31. 12. 2012, srov. novelizované ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalovaným nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu