ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.539.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 539/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. J. , zastoupeného Mgr. Monikou Tesařovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bohunická 517/55, proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 10, o zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 335/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 24 Co 246/2011-133, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.712,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Moniky Tesařové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 15. 3. 2011, č. j. 9 C 335/2010-87, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 295.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal uvedené částky z titulu smlouvy o úschově, na základě níž vložil danou částku na účet žalované, jež mu ji však posléze odmítla vrátit. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Pojmovým znakem úschovy je převzetí individuálně určené věci do opatrování, v případě převzetí věci k jinému účelu nebo z jiného důvodu se již nejedná o úschovu. Došlo-li v daném případě ke složení peněz – tj. zastupitelných věcí (druhově určených), je vyloučeno, aby mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úschově. Žalobci se přitom nepodařilo prokázat, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce či jakákoliv jiná smlouva. Případné právo z bezdůvodného obohacení by přitom bylo již promlčeno, neboť k převodu peněz na účet žalované došlo v období od května 2007 do listopadu 2007, žaloba byla podána dne 26. 10. 2010 a žalovaná vznesla v řízení námitku promlčení. Předestřené úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 24 Co 246/2011-133, co do zákonného úroku z prodlení z částky 270.000,- Kč za dobu od 2. 6. 2008 do 15. 10. 2010 zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), ve výroku I. ohledně částky 270.000,- Kč s úrokem z prodlení od 16. 10. 2010 do zaplacení je změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 270.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výroku blíže specifikovaným (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud nejprve přihlédl k částečnému zpětvzetí žaloby žalobcem a v daném rozsahu řízení zastavil. Zabýval se dále vzájemným vztahem mezi účastníky a na základě zopakovaného dokazování výslechem účastníků dovodil, že vztahu každý z nich přikládal jiný význam. Žalobce na rozdíl od žalované nepokládal vztah za tak vážný, aby mohl vést k trvalému společnému bydlení. Soud dále přihlédl k tomu, že žalobce již dříve půjčil žalované finanční prostředky, jež mu žalovaná vrátila. Ohledně v tomto řízení požadovaných částek dovodil, že účastníci neuzavřeli žádnou konkrétní smlouvu s jednoznačným obsahem. Vývoj vztahu mezi účastníky pak dle odvolacího soudu nasvědčuje tomu, že žalobce vnímal prosby žalované o poskytnutí finančních prostředků jako žádost o půjčení těchto prostředků, současně však není vyloučeno, že žalovaná mohla mít za to, že peníze jí byly poskytovány v souvislosti s uvažovaným společným bydlením. Výslech účastníků tedy vedl odvolací soud k závěru, že mezi nimi došlo k nedorozumění, neboť každý z nich měl jinou představu o účelu převodu finančních prostředků. Odvolací soud tudíž shledal, že pro nekonkrétnost obsahu účastníky učiněných úkonů nemohlo dojít k řádnému uzavření smlouvy o půjčce (jak tvrdil žalobce), ani jiné nepojmenované smlouvy o investování do společného bydlení (jak tvrdila žalovaná), a na věc je tedy nutno aplikovat ustanovení §451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení, neboť k převodu peněž došlo, aniž by existoval platný právní důvod. K obraně žalované námitkou promlčení soud uvedl, že počátek subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. je v daném případě třeba spojovat až s okamžikem, v němž se žalobce v průběhu tohoto řízení z vyjádření žalované dozvěděl o okolnostech odporujících jeho subjektivnímu přesvědčení. Až do té doby mohl mít za to, že uzavřel smlouvu o půjčce, která však pro nedostatek vůle žalované k uzavření smlouvy konkrétního obsahu nemohla být platnou. Subjektivní promlčecí doba tedy je zachována, stejně jako i objektivní promlčecí doba dle §107 odst. 2 obč. zák. Sporné plnění bylo poskytnuto ve dnech 26. 10. 2007, 27. 11. 2007 a 28. 11. 2007, byla-li tedy žaloba podána dne 26. 10. 2010, pak s ohledem na počítání času dle §122 odst. 2 obč. zák. nemůže být právo žalobce promlčeno. S ohledem na uvedené tedy soud odvolání vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (tj. co do částky 270.000,- Kč a zbylého příslušenství, jakož i nákladového výroku) změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost má za danou nesprávným právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a tím, že učiněná skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Zdůraznila, že od počátku odmítá, že by se jednalo o půjčku, jak původně tvrdil žalobce, jenž posléze svá tvrzení změnil a požadoval zaplacení částky z titulu smlouvy o úschově. Uvedla, že popírá pravost potvrzení, kterými žalobce prokazoval převzetí peněz a sjednaný termín zaplacení. Dovolatelka dále připomněla závěr soudu prvního stupně, dle nějž nebyla prokázána existence smlouvy o půjčce či o úschově, žalobce přitom neprokázal svou nevědomost o tom, že se o půjčku nejedná. Datum splatnosti nebylo sjednáno, žalobce o vrácení půjčky až do října 2010 nežádal. Peníze žalobce poskytnul přesto, že nebyla vrácena ani část peněz poskytnutých v roce 2007. Žalobce správně uvedl, že pokud se s dovolatelkou dohodli na půjčení peněz, vždy peníze vrátila bez jakékoliv výzvy. Ohledně žalované částky však o půjčku nešlo, žalobce při jejím poskytnutí akceptoval, že dovolatelka zakoupí nemovitost pro společné bydlení a podnikání. Pro názor odvolacího soudu, že se žalobce mohl domnívat, že peníze žalované půjčuje, nejsou žádné relevantní důkazy kromě tvrzení žalobce, jenž přitom byl obeznámen s finanční situací dovolatelky, a muselo mu být zřejmé, že pokud se s ní rozejde, nebude dovolatelka schopna danou částku vrátit. Skutečnost, že o půjčku nešlo, dokládají i zfalšovaná potvrzení, jejichž originály žalobce nebyl způsobilý předložit a dle nichž se žalovaná zavázala půjčku splatit v uvedeném termínu. Dovolatelka dále připomněla závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1213/2007, podle nichž je počátek běhu promlčecích dob třeba vztáhnout k uskutečnění plnění ze strany žalobce. Tyto závěry měly být dle jejího názoru respektovány i v projednávané věci. Již výše zmíněné okolnosti případu (opakované poskytnutí peněz žalované, aniž byly vráceny, uplynutí tří let, než se jich začal domáhat žalobou opíranou o zfalšovaná potvrzení) vylučují, aby se žalobce mohl důvodně domnívat, že žalovanou částku dovolatelce půjčil. Subjektivní promlčecí doba tedy počala běžet ode dne poskytnutí peněz a námitka promlčení byla vznesena důvodně. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil opodstatněnost námitek dovolatelky a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl nebo odmítl pro zjevnou bezdůvodnost a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Dovolatelka svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu zakládá do značné míry na zpochybnění správnosti skutkových zjištění, tedy na výtkách odpovídajících dovolacímu důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění postrádající podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1/2001).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008).
Odvolací soud se v daném případě musel vypořádat se situací, v níž ani jeden z účastníků nebyl sto náležitě důkazně doložit svou skutkovou verzi okolností provázejících poskytnutí předmětné částky žalované (o němž jako takovém nebylo sporu). Vedly-li ho za daných okolností především odlišnosti v účastnických výpovědích žalobce a žalované k závěru, že nelze bezvýhradně akceptovat ani jednu ze skutkových verzí účastníků, není důvodu v tomto spatřovat nějakou nelogičnost či nepřiměřenost tohoto závěru. Zdůrazňuje-li žalovaná svůj odmítavý postoj k pravosti žalobcem předložených potvrzení o půjčce, přehlíží, že, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku, odvolací soud své posouzení věci od těchto potvrzení neodvíjel. Samotné proběhnutí jednotlivých plateb bylo již v rámci řízení před soudem prvního stupně doloženo výpisem z účtu, uskutečnění plateb bylo ostatně mezi účastníky nesporné. Náhled účastníků na důvod plateb byl pak odvolacím soudem zjišťován především s přihlédnutím k tomu, jak jimi byl pojímán jejich vzájemný vztah a okolnosti, za nichž platby proběhly. Námitku žalované stran pravosti předložených potvrzení tedy za daných okolností nelze pokládat za způsobilou poukázat na nesprávnost posouzení odvolacího soudu.
Byť výtky dovolatelky poněkud naznačují opak, nelze ztrácet ze zřetele, že odvolací soud nedovodil, že by mezi účastníky došlo k řádnému sjednání smlouvy o půjčce či jiného smluvního typu, jenž by byl titulem pro poskytnutí žalované částky, shledal pouze, že žalobce mohl být o jejím uzavření přesvědčen. V souladu s výše předestřenými mezemi dovolacího přezkumu správnosti skutkových zjištění pak není na dovolacím soudu, aby v tomto přehodnocoval závěry odvolacího soudu, jenž měl na základě provedeného dokazování, zejména pak výslechu účastníků, za zjištěné subjektivní přesvědčení žalobce (jež označil za věrohodné) o uzavření smlouvy o půjčce, jež přetrvalo až do okamžiku, v němž byl obeznámen s vyjádřením žalované v průběhu tohoto řízení. Poukazuje-li dovolatelka na povědomí žalobce o její finanční situaci v rozhodné době dokládající, že žalobci muselo být zřejmé, že prostředky nebude schopna vrátit, jakož i na časový odstup mezi poskytnutím peněz a vznesením požadavku na jejich vrácení, domáhá se tak v podstatě odlišného hodnocení provedených důkazů - zejména věrohodnosti a pravdivosti účastnické výpovědi žalobce, jež se však vymyká výše předestřeným možnostem dovolacího přezkumu. Krom toho lze podotknout, že uplynutí doby tří let od poskytnutí částky před tím, než se jejího vrácení žalobce začal domáhat soudně, nikterak nevyvrací, že se žalobce mohl domnívat, že na vrácení částky má právo z titulu smluvního ujednání mezi účastníky. Dovolatelka tedy nepřichází s žádnými argumenty, v jejichž světle by se mohl jevit závěr odvolacího soudu o subjektivním přesvědčení žalobce o existenci smluvního ujednání nelogickým či neodpovídajícím provedenému dokazování.
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1213/2007, nelze v projednávané věci pokládat za případný. Nejvyšší soud se v uvedeném usnesení vyjadřoval k případu skutkově odlišnému, v němž žalobce vědomě za žalovanou plnil její smluvní povinnost a již od počátku mu byly známy veškeré rozhodné skutečnosti. V projednávané věci měl však odvolací soud za zjištěné, že žalobce se obeznámil se všemi rozhodnými skutečnostmi pro uplatnění svého práva na vydání bezdůvodného obohacení až v průběhu tohoto řízení. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, v němž se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, tedy subjektivní moment, v němž se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu (shodný názor zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, s. 649, k obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442). Vědomostí se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, aniž by bylo významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a dovodit, zda na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení. Za takovouto okolnost je možno považovat i existenci konsenzu ohledně důvodů účastníky činěných úkonů. Zjistil-li žalobce až po zahájení řízení, že na rozdíl od částek dříve poskytnutých žalované v tomto případě mezi nimi ke shodě ohledně důvodu pro poskytnutí peněžních prostředků nedošlo, a naopak v této otázce zjevně vyvstalo jisté nedorozumění, žalobce počínání žalované při poskytování částek zřejmě nesprávně porozuměl, pročež se za dané situace nemůže domáhat jejich vrácení na základě řádného smluvního ujednání, pak je možno přisvědčit závěru odvolacího soudu, že až od okamžiku, v němž byl žalobce obeznámen s tím, jak záležitost pojímala dovolatelka, počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba.
Na okraj je možno podotknout, že pokud by soudy byla akceptována skutková verze žalované – tj. že prostředky byly poskytnuty za účelem zajištění oběma účastníky plánovaného společného bydlení, tedy v podstatě na základě určité dohody ohledně získání nemovitosti za tímto účelem, pak by bylo na místě zvažovat, zda k obohacení žalované nedošlo až zrušením této dohody účastníky (tj. odpadnutím právního důvodu). Tomu by muselo odpovídat i posouzení běhu promlčecích dob u případného práva na vydání takto nabytého bezdůvodného obohacení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobci vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010/. Dle §7 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.380,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.712,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu