ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.554.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 554/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou - Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 61/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2012, č. j. 17 Co 219/2012-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 27 C 61/2011-49, doplněným usnesením ze dne 19. 11. 2011, č. j. 27 C 61/2011-54, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. 1775/81, 1775/82, 1775/127, 1775/128, 1775/129, 1775/130, 1775/131 a 1775/132, doposud zapsaných v kat. nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu na LV č. 1104, pro kat. ú. N., obec P., je Česká republika s tím, že příslušným hospodařit s těmito pozemky je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o soudním poplatku (výrok III.). Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k uvedeným pozemkům s odůvodněním, že třebaže do katastru nemovitostí bylo na základě návrhu žalovaného ze dne 27. 5. 2008 s odkazem na splnění podmínek §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, zapsáno vlastnické právo žalovaného k těmto pozemkům, podmínka pro přechod vlastnického práva spočívající ve faktickém užívání pozemků splněna nebyla. Obvodní soud připomněl, že dle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu je pro přechod majetku České republiky do vlastnictví obcí dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. stěžejní kumulativní splnění tří podmínek: musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke konkrétnímu dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a tento předchůdce s daným majetkem také hospodařil. Přes poučení soudem žalovaný netvrdil a neprokazoval skutečnosti, jež by se týkaly hospodaření s předmětnými pozemky. Za těchto okolností tedy soud shledal žalobu podanou důvodně, neboť nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnictví ze žalobkyně na žalovaného.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 17 Co 219/2012-73, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal právním i skutkovým závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že nemá důvodu odklánět se od judikatury vycházející z nutnosti kumulativního splnění všech tří podmínek pro přechod vlastnického práva ze státu na obec. Charakter pozemků, na nichž se zčásti nachází sportovní areál a zčásti garáže, původně postavené jako dočasné stavby jednotlivými fyzickými osobami, vylučuje, že by pozemky mohly být užívány organizací, kterou by bylo možno pokládat za právní předchůdkyni žalovaného. Žalovaný přitom ani nyní netvrdí, že jeho právní předchůdce pozemky skutečně užíval, respektive na nich hospodařil. Odvolací soud tedy napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž má za to, že přípustnost podaného dovolání je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolacím soudem řešená otázka splnění podmínek pro přechod nemovitostí dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. by měla být posouzena jinak. Dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. přechází účinností tohoto zákona věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborů, jejichž závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, do vlastnictví obce, pokud obce (případně městské části) s těmito věcmi ke dni účinnosti daného zákona hospodařily. V průběhu řízení bylo poukázáno na podnět ministerstva financí, na základě nějž provedl katastrální úřad opravu chybného zápisu a následně předmětné nemovitosti zapsal v souladu s listinami založenými v archivu katastrálního úřadu na právního předchůdce hlavního města Prahy – Českou republiku s právem hospodaření s majetkem státu pro Národní výbor hl. m. Prahy. Z uvedeného je zřejmé, že k rozhodnému datu příslušelo právo hospodaření Národnímu výboru hl. m. Prahy ve smyslu §1 zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel odmítl správnost judikaturou dovozených závěrů vztahujících se k dané problematice, neboť ze zákonných ustanovení nevyplývá, že by obec musela s těmito nemovitostmi skutečně hospodařit. Připomenul, že k předmětným pozemkům nepříslušelo právo trvalého užívání ani tělovýchovné jednotě, neboť nebyly zahrnuty do hospodářské smlouvy, jíž jí jinak stát přenechal pozemky k užívání. Absence zřízení práva trvalého užívání byla prokázána i v příslušném řízení před katastrálním úřadem. Tyto argumenty jej tedy vedly k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího, případně i soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání vyslovila názor, že dovolatel nepředestřel dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu, jíž by zpochybnil správnost závěrů odvolacího soudu učiněných zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, pročež navrhla, aby bylo podané dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z námitek uplatněných v dovolání však na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu citovaných ustanovení usuzovat nelze. Dovolatel zdůrazňuje svůj nesouhlas se stávající rozhodovací praxí zaobírající se výkladem ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., aniž by však předestřel jakoukoliv argumentaci způsobilou zpochybnit správnost závěrů, k nimž ve své judikatuře opakovaně dospěl Ústavní i Nejvyšší soud. Ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. jasně stanoví jako jednu z podmínek přechodu vlastnictví skutečnost, že obce a v hlavním městě Praze též městské části ke dni účinnosti tohoto zákona s věcmi, k nimž má přejít vlastnické právo, hospodařily. Dikce zákona podmiňující přechod vlastnického práva současně i splněním podmínky týkající se určení subjektu, jemuž muselo v rozhodné době náležet právo hospodaření, zřetelně naznačuje, že tyto podmínky nelze ztotožňovat. Při výkladu pojmu „hospodaření“ pak bylo judikaturou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012) zohledněno jeho pojetí (byť nikoliv explicitní) v právních předpisech účinných v rozhodné době, konkrétně zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a vyhlášky č. 119/1988 Sb., jimiž bylo organizacím uloženo hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat, tedy s ním fakticky nakládat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření. Nebylo-li tedy v daném případě zjištěno naplnění předpokladu fakticity hospodaření, což dovolatel nikterak nerozporuje, pak není důvodu cokoliv vytýkat závěru odvolacího soudu, jenž s ohledem na tuto skutečnost přiřknul vlastnické právo žalobkyni.
Dovolatelem uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu