ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.592.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 592/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: nezletilé L. K. , a nezletilého R. K. , bytem u matky M. K., P., zastoupených opatrovníkem Městskou částí Praha 12, oddělením péče o rodinu a děti, 140 00 Praha 4 – Kamýk, Čachtická 758, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 24Co 200/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8C 127/2008 (žalobců nezletilé L. K. , a nezletilého R. K. , bytem u matky M. K., P., zastoupených Městskou částí Praha 12, oddělením péče o rodinu a děti, 140 00 Praha 4 – Kamýk, Čachtická 758, proti žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 0131 2774, 130 00 Praha 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o převodu pozemků), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané původním žalobcem Ing. M. K. (zastoupeným advokátem) u soudu dne 30. 6. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 4. 2009, č. j. 8C 127/2008-149. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti původně žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít se žalobcem dohodu o převodu pozemků parc. č. 724 (o výměře 6171 m2), parc. č. 725 (o výměře 82 m2), parc. č. 726/1 (o výměře 21257 m2), parc. č. 748/1 (o výměře 3296 m2) a parc. č. 1743/5 (o výměře 4708 m2) v katastrálním území D. v O., dále pozemků parc. č. 56 (o výměře 394 m2), parc. č. 124 (o výměře 442 m2), parc. č. 133 (o výměře 180 m2), parc. č. 103 (o výměře 171 m2), parc. č. 181 (o výměře 233 m2), parc. č. 284 (o výměře 6244 m2), parc. č. 288/1 (o výměře 254 m2), parc. č. 288/2 (o výměře 539 m2), parc. č. 290/1 (o výměře 603 m2), parc. č. 7/1 (o výměře 11728 m2), parc. č. 8/1 (o výměře 801 m2), parc. č. 198/4 (o výměře 2879 m2), parc. č. 374/2 (o výměře 1492 m2), parc. č. 375/2 (o výměře 528 m2), parc. č. 442 (o výměře 1042 m2), parc. č. 533 (o výměře 931 m2) a parc. č. 535 (o výměře 1843 m2) v katastrálním území J. v O., „přičemž na kupní cenu se započítávají dosud neuspokojené nároky žalobce vůči žalovanému na náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb.“. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 496,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 24Co 200/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 4. 2009, č. j. 8C 127/2008-149, potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení (podle §212 a §212a odst. 1 občanského soudního řádu); odvolání žalobce však nebylo shledáno opodstatněným.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce Ing. M. K. je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., nebyly mu však vydány pozemky z důvodu překážek uvedených v ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a jako oprávněné osobě mu přísluší náhrada za nevydané pozemky ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a též náhrada za znehodnocení a odstranění budovy a za živý a mrtvý inventář. Odvolací soud konstatoval, že „tyto údaje vyplývají ze seznamu restitučních náhrad a ze seznamů nevydaných pozemků, předložených žalobcem, jakož i z evidence, kterou o nevydaných pozemcích vedl původně žalovaný Pozemkový fond ČR, a které byly již i součástmi spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou i v tomto řízení (sp. zn. 8C 127/2008 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou)“. Původní žalobce Ing. M. K. (uváděl dále odvolací soud) „nesporoval tvrzení žalovaného, že si on podal žádost o vydání tří pozemků parc. č. 724, parc. č. 725 a parc. č. 726 v katastrálním území D. na základě veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR, vyhlášené dne 9. 6. 2008, pokud však tehdy měla být jeho žádost uspokojena pouze zčásti tím, že by mu byl vydán pouze pozemek parc. č. 725, pak o tento samotný pozemek neměl zájem, protože pro něj bez ostatních dvou pozemků, jejichž vydání se domáhal, neměl význam“.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem sporu mezi účastníky tohoto řízení zůstala otázka, zda nárok žalobce na vydání náhradních pozemků dává žalobci právo požadovat po žalovaném vydání náhradních pozemků dle vlastního výběru žalobce tak, jak je označil ve své žalobě. K tomu odvolací soud s poukazem na ustanovení §4 odst. 1, §11 odst. 1 a 2 a §4 a §6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. uváděl, že setrvává na svých závěrech (obsažených už v jeho předchozím rozsudku ze dne 12. 7. 2000, vydaným v této právní věci) a že „žalobce jako oprávněná osoba má pouze právo na poskytnutí náhradního pozemku, avšak nepřísluší mu vůči žalovanému nárok na výběr jakéhokoli konkrétního pozemku dle vlastního výběru“. Podle názoru odvolacího soudu „pouze ve vztahu k pozemkům parc. č. 724 a parc. č. 726/1 v katastrálním území by bylo možné uvažovat o vyhovění žalobě tak, jak byla podána, když jde o pozemky, které již byly nabídnuty k převodu ve veřejné nabídce. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 724 a parc. č. 726/1 však zde je konkurující právo jiné oprávněné osoby, která uplatňuje nárok na náhradní pozemky za nevydané pozemky ve stejném katastrálním území a tento nárok nebyl dosud uspokojen“. Odvolací soud dovozoval, že „soud tu nemůže posoudit požadavek žalobce na vydání pozemku parc. č. 724 a parc. č. 726/1, za situace, kdy sám žalobce se domáhal svou žalobou náhrady za nevydané pozemky, které se nacházejí v jiném katastrálním území, byť i v lokalitě, v níž se žalobce fakticky zdržuje. Ve vztahu k pozemku parc. č. 725 v katastrálním území D. pak sám žalobce deklaroval, že nemá zájem na uzavření dohody, kterou by mu byl vydán pouze tento jeden pozemek“.
Odvolací soud pak byl také toho názoru, že „ve vztahu ke zbývajícím pozemkům pak požadavek žalobce na uzavření dohody o převodu jím uváděných pozemků, by mohl být důvodný pouze tehdy, jestliže by žalovaný tyto pozemky zařadil do veřejného nabídkového řízení a žalobce by se o tyto konkrétní pozemky přihlásil“; teprve v případě, že by nedošlo k dohodě mezi žalobcem a žalovaným o převzetí těchto pozemků, mohl by soud, jestliže by shledal důvodnost nároku žalobce, svým rozhodnutím nahradit vůli žalovaného k uzavření dohody tak, že by mu uložil povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu těchto konkrétních pozemků.
Odvolací soud proto shledal správným, že soud prvního stupně žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 18. 2. 2010 doručen advokátu, který původního žalobce Ing. M. K. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 16. 4. 2010 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel Ing. M. K. v průběhu řízení dne 16. 8. 2010 zemřel a jeho závětním dědicům nezletilé L. K., a nezletilému R. K., byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 16. 1. 2013, č. j. OP 560/2003-168 (které nabylo právní moci dne 9. 2. 2013), ustanoven opatrovník, a to Městská část Praha 12, který po svém ustanovení opatrovníkem sdělil dovolacímu soudu, že má zájem na pokračování v dovolacím řízení ohledně dovolatele Ing. M. K. ze dne 15. 4. 2010.
V uvedeném dovolání původního žalobce bylo navrženo, aby rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 2. 2010, sp. zn. 24Co 200/2009 Krajského soudu v Hradci Králové, i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 2009, č. j. 8C 127/2008-149 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolávající se původní žalobce Ing. M. K. měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru uvedeného dovolatele se odvolací soud svými závěry odchýlil od právních závěrů zaujatých již i v konkrétních judikátech dovolacího soudu.
Podle dovolatele nesprávně bylo v rozsudku odvolacího soudu dovozováno, že oprávněná osoba nemá nárok podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. na výběr konkrétních pozemků, jež jí jako náhradní mají být převedeny, a že žalobnímu návrhu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku nelze vyhovět ohledně pozemků, které nebyly předmětem veřejné nabídky. I ohledně pozemků parc. č. 724, 725 a 726/1 v katastráním území D. v O., které byly předmětem veřejné nabídky, pak odvolací soud dospěl k závěru (podle dovolatele nesprávnému), že tu bylo třeba mít na zřeteli konkurující právo jiné oprávněné osoby na náhradu za nevydané pozemky nacházející se v témže katastrálním území (přičemž však existence těchto konkurujících nároků nebyla soudy vůbec zjišťována a ověřována). Soudy v daném případě nedisponovaly, podle názoru dovolatele, potřebnými skutkovými zjištěními, umožňujícími rozhodnout o povinnosti žalovaného pozemkového fondu poskytnout náhradní pozemek (např. nebyly soudy v daném případě obeznámeny se seznamem pozemků, které bylo možno oprávněným osobám poskytnout a soudy se nezabývaly vůbec zjišťováním toho, zda postup při uspokojování nároku žalobce ze strany žalovaného pozemkového fondu nebyl liknavý či svévolný). Nebylo v tomto řízení zjišťováno, zda pozemky byly poskytovány pozemkovým fondem zejména jako náhradní pozemky oprávněným osobám či naopak také jiným osobám než oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření původního žalovaného Pozemkového fondu ČR k uvedenému dovolání žalobce bylo uvedeno, že se soudy s potřebnými zjištěními v tomto sporu zabývaly a že se s jejich závěry lze plně ztotožnit; proto by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno. Pozemkový fond nebránil převést na žalobce náhradní pozemky, ale mohl tak učinit pouze zákonem stanoveným postupem; svou povinnost tu Pozemkový fond ČR plnil zařazováním pozemků do veřejných nabídek. Žalobce se v daném případě od roku 2005 zúčastnil pouze jediné veřejné nabídky pozemků. Situaci, kdy oprávněná osoba potřebnou součinnost k vypořádání svých nároků neposkytuje, nelze interpretovat jako liknavost nebo diskriminaci ze strany pozemkového fondu. Podle názoru Pozemkového fondu ČR „oprávněná osoba, která uplatnila svůj nárok u soudu, neměla přednostní nárok na výběr konkrétního pozemku oproti jiným osobám. Pozemkový fond ČR vždy oznámil, které pozemky zařazuje do veřejného nabídkového řízení, a žalobce měl možnost se o takové pozemky přihlásit; v případě že nedojde k dohodě k dohodě účastníků o poskytnutí náhradního pozemku, soud mohl nahradit vůli žalovaného fondu svým rozhodnutím o založení povinnosti fondu uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku, a to s přihlédnutím k dalším uplatněným nárokům dalších osob. Nebylo možno ze strany žalovaného fondu postupovat tak, že by se nepřihlíželo k právní úpravě postupu Pozemkového fondu ČR při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek. Postup původně žalovaného Pozemkového fondu ČR v daném případě nevykazuje znaky svévole, diskriminace, libovůle či liknavosti.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum .
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 1. 2010 (sp. zn. 24Co 200/2009) bylo třeba posoudit (vzhledem k novelizovanému ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícímu, že pro rozhodování dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, mělo po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo pak rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která dosud nebylo vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8C 127/2008 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 13. 1. 2010 řešil některou právní otázku, která by konkrétně byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, případně právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 2 a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v případech nevydání pozemků uvedených v §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné osoby pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasila.
Soudy obou stupňů se v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. Tímto nálezem Ústavního soudu ČR bylo vysloveno, že ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.), a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto zákona (dnem 20. 12. 2005)“.
Podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) nelze-li vydat pozemek, odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek (není-li dále v tomto zákoně stanoveno jinak). Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Také v zákoně ze dne 28. 4. 1999 č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb. o Pozemkovém fondu ČR je upraven postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, když jim nemohl být vydán pozemek z vlastnictví fyzické osoby, která jej nabyla od státu, neboť není osobu povinnou a na fyzické osoby, na něž toto právo přešlo nebo bylo převedeno (dále jen oprávněné osoby). V ustanovení §7 odst. 2 tohoto zákona je pak upravena podmínka vyhlášení zveřejnění prodeje zemědělských pozemků v součinnosti s obecními úřady.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze sice realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce. K posouzení toho, zda jde o pozemek vhodný, není nevýznamné nepochybně ani to, kdo nárok na vydání náhradního pozemku uplatňuje a zda je s to náhradní zemědělský pozemek jako takový užívat a obhospodařovat.
Jen při uzavření dohody o poskytnutí náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je možné učinit předmětem náhrady za nevydaný pozemek bez dalšího hned peněžité plnění (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 53/131).
Z uvedených právních předpisů a z citovaných právních závěrů z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) dovolací soud vycházel i v tomto případě. Z hlediska těchto právních předpisů i citovaných právních závěrů bylo také třeba posoudit rovněž opodstatněnost právních závěrů odvolacího soudu o nevyhovění žalobě o vydání konkrétních náhradních pozemků podle zákona o půdě. Při uvážení otázky splnění zákonem stanovených podmínek pro vydání náhradního pozemku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., jakož i otázky vhodnosti žalobou uplatňovaných konkrétních náhradních pozemků k vydání, a to i v dalším průběhu řízení, v němž jsou nyní žalujícími účastníky řízení nezletilé osoby zatím bez vztahu k obhospodařování zemědělských pozemků, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2010 (sp. zn. 24Co 200/2009 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) anebo právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu; a protože neřešil odvolací soud svým rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, ani právní otázku, který by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (aplikovaného zde ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř.), ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (aplikovaného zde rovněž ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému Státnímu pozemkovému úřadu (jednajícímu v tomto řízení v důsledku změny právní úpravy za původně žalovaný Pozemkový fond ČR) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu