ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.606.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 606/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele JUDr. J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 36 Co 2/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 464/2005 (žalobce JUDr. J. K., proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , nyní ČR – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 45797072, Praha 3, Husinecká č. 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 28. 12. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 10. 2011, č. j. 12 C 464/2005-175. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání náhradního pozemku parc. č. 1544 o výměře 12.783 m2 v katastrálním území H Zamítnuta byla i žaloba žalobce v části, kterou se domáhal, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání dílu (v rozsahu 112.093 m2) z pozemku parc. č. 1544/1 v katastrálním území H. nebo vydat mu jiný pozemek, respektive jeho díl. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 11. 2012, č. j. 36 Co 2/2012-202. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 10. 2011, č. j. 12 C 464/2005-175, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu proběhlo u soudu prvního stupně dostatečné dokazování a tento soud dospěl i ke správným skutkovým zjištěním.
Žalobcem uplatněný nárok na uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemku (dílu pozemku) v katastrálním území H. vznikl, uváděl odvolací soud, ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2005, uzavřených mezi postupitelem J. H. a žalobcem a dále ze šesti smluv, uzavřených 10. 11. 2005 mezi postupitelem Ing. M. J. a žalobcem. Uvedené smlouvy o postoupení pohledávek uzavřel žalobce před účinností zákona č. 253/2003 Sb. a lhůta pro převod pozemku tu končila dnem 31. 12. 2005. Žalobce podal dne 21. 11. 2005 přihlášku k veřejné nabídce pozemků parc. č. 1532/1 v katastrálním území H., ale tento pozemek byl dne 2. 12. 2005 z veřejné nabídky vyřazen; dále podal žalobce přihlášku k veřejné nabídce pozemku parc. č. 742/1 v katastrálním území K., kde byl však vybrán jiný žadatel, který doložil restituční nároky na celou cenu tohoto pozemku, zatímco žalobce podal přihlášku pouze na část pozemku; rovněž žalobce podal přihlášku k veřejné nabídce pozemku parc. č. 41/1 (jeho části) v katastrálním území L., ale i v tomto případě byl vybrán jiný žadatel.
Odvolací soud poukazoval na to, že „postupník práva na vydání náhradního pozemku (podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) nemohl uplatnit své právo po datu 31. 12. 2005, a to bez zřetele k tomu, že tu doba uplynula bez jeho zavinění.
Odvolací soud dále měl (shodně se soudem prvního stupně) i za to, že v daném případě nebylo zjištěno, že by žalobce provozoval zemědělskou výrobu na základě nějakého oprávnění k podnikání v takové výrobě a takové oprávnění neměl ani žádný člen jeho rodiny; k podnikání v zemědělství je však zapotřebí buď živnostenské oprávnění nebo provozování zemědělské výroby podle zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství; podle §2c odst. 2 zákona č. 252/1997 Sb. evidenci zemědělského podnikatele zaeviduje místně příslušný obecní úřad obce, k čemuž v daném případě nedošlo. V případě pozemků uplatněných žalobcem nešlo také o pozemky, které by sousedily s pozemky ve vlastnictví žalobce, eventuálně s těmi pozemky, o nichž žalobce tvrdí, že si je pronajímá.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud shledal zamítavý rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a potvrdil jej podle §219 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19. 12. 2012 žalobci JUDr. J. K. a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 24. 1. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 11. 2012 (sp. zn. 36 Co 2/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci), a to ve výroku označeném I. (o vydání pozemku parc. č. 1544/9 v katastrálním území H.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že v této právní věci je řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatele soud prvního stupně, ani odvolací soud ve svých rozhodnutích ze dne 6. 10. 2011 (č. j. 12 C 464/2005-175 Okresního soudu v Liberci) a ze dne 6. 11. 2012 (sp. zn. 36 Co 2/2012 Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) vůbec nerespektovaly závěry dovolacího soudu, obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 30. 11. 2010 (28 Cdo 3480/2009 Nejvyššího soudu), jimiž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2008 (č. j. 12 C 464/2005-82 Okresního soudu Liberci) i soudu druhého stupně ze dne 30. 3. 2009 (sp. zn. 36 Co 392/2005 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci); těmito závěry dovolacího soudu se soudy prvního a druhého stupně neřídily a neprovedly potřebné dokazování. Dovolatel má za to, že „soud prvního stupně neprovedl jediný důkaz k objasnění potřebných skutečností v duchu intencí dovolacího soudu a konkrétní návrhy žalobce na doplnění dokazování výslechem svědků zamítl a ani odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil“. Dovolatel dodával, že „odvolací soud nerespektoval ani návrh žalovaného Pozemkového fondu ČR na odročení jednání dne 6. 11. 2012, odůvodněný tím, že účastníci řízení jednají o mimosoudním vyřízení věci“.
Pokud šlo o zemědělskou činnost žalobce, ani tato otázka nebyla v řízení o této právní věci objasněna. Dovolatel na doplnění zjištění v této otázce ještě uváděl, že „jeho matka M. K. v mezidobí zemřela a on se stal vlastníkem pozemků, které vlastnila a na kterých se hospodaří“. Nesprávně také odvolací soud argumentoval tím, že „žalobcem požadované pozemky by měly sousedit s pozemky žalobce či s pozemky jím pronajatými. Nesprávně soudy obou stupňů také nerespektovaly to, že „podle platných norem, kdo nabyl právo cesí, vstupuje do práv a povinností původního postupitele a nachází se ve zcela stejné pozici jako postupitel“.
Chybným právním závěrem soudů v daném případě je i závěr, že pozemek parc. č. 1532/1 v katastrálním území H. byl dodatečně z veřejné nabídky vyřazen důvodně s poukazem na chybné ocenění pozemku, třebaže „cena pozemku byla v tomto konkrétním případě stanovena zcela v souladu s oceňovacím předpisem, jak to dokládá znalecký posudek znalce Ing. Petra Pavlaty“. Dovolatel má i za to, že bezdůvodnost stažení pozemku z veřejné nabídky je nutno spatřovat v tom, že „cena náhradního pozemku nebyla v té době zákonným kritériem (jak to uváděl žalovaný mylně ve svém vyjádření soudu ze dne 18. 6. 2008), přestože ustanovení §11a odst. 5 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. o tom, že cena pozemku je zákonným kritériem, byla včleněna do zákona č. 229/1991 Sb. až po novele zákonem č. 131/2006 Sb.“.
Dovolatel je přesvědčen, že žalovaný Pozemkový fond ČR „se při vydávání náhradních pozemků chová svévolně a spekulativně“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 11. 2012 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo mělo-la být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíželo .
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 2 a §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v případech uvedených v §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy v případech, v nichž pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám vydat), pozemkový fond oprávněné osobě (§4 zákona č. 229/1991 Sb.), převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Podle ustanovení §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 257/12003 Sb.) má oprávněná osoba právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do dvou let od doby, kdy mohla nárok na převod pozemku uplatnit u pozemkového fondu.
V ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 253/2003 Sb. je uvedeno, že nabylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci, nebo byl-li nárok na převod pozemku uplatněn před účinností zákona č. 253/2003 Sb., lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. 12. 2005.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeném pod č. 531/2005 Sb. a uveřejněném i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo rovněž uvedeno: „Smyslem i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§188 - §853) a tudíž jej lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však vyvodit závěr, dle něhož účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadají i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h citovaného nálezu) uvedeno, co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tedy původní restituenti) a jejich dědici, a nejsou jimi postupníci“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno: „Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo i vyloženo, že právo oprávněné osoby na převod náhradních pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem šlo-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
Vzhledem k uvedeným právním předpisům a vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud, který měl na zřeteli při rozhodování svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2012 (sp. zn. 36 Co 2/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacím soudem (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR); odvolací soud tu neřešil svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2012 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jež byly uvedeny v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2012). Nešlo tu také o řešení otázky hmotného práva, při němž by se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to nyní pro další období zdůrazňuje novelizované ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud (ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 (ve znění účinném do 31. 12. 2012) a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu