ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.727.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 727/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně PNEU – Šafránek s. r. o. , IČ 256 20 517, se sídlem v Praze 9, Českomoravská 317, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení 59.352,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 424/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2011, č. j. 17 Co 373/2011-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 4. 2010, č. j. 24 C 424/2009-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 59.352,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), co do částky 123.583,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo tím, že v období od 1. 12. 2007 do 31. 12. 2009 užíval její pozemky, aniž by mu k tomu svědčil odpovídající právní titul. Na pozemcích žalobkyně byla postavena (respektive rozšířena) místní komunikace, jež je podle §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve vlastnictví obce, na jejímž území se nachází. Obvodní soud předně přihlédl k žalovaným vznesené námitce promlčení. Byla-li žaloba u soudu podána dne 31. 12. 2009 a žalobkyně již z rozhodnutí o kolaudaci stavby z roku 2005 věděla, že se na její úkor bezdůvodně obohacuje žalovaný, je s ohledem na uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. třeba pokládat právo na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 12. 2007 do 30. 12. 2007 za promlčené. Opodstatněnou shledal soud rovněž obranu žalovaného, jíž bylo poukazováno na to, že jeden z předmětných pozemků nabyl žalovaný dne 14. 12. 2009 do svého vlastnictví, a po tomto datu se tedy již nemohl na úkor žalobkyně obohacovat. Ve zbytku soud tvrzení žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. na straně žalovaného shledal důvodným. Při určení výše obohacení přihlédl k tomu, že pozemky nejsou užívány k podnikatelským účelům, ale nachází se na nich místní komunikace sloužící veřejným účelům, pročež výši obohacení stanovil dle nájemného určeného příslušnými výměry Ministerstva financí, a nikoliv dle žalobkyní navrhovaného tržního nájemného. Soud závěrem odmítl jako nedůvodnou námitku žalovaného, že domáhání se posuzovaného práva je v rozporu s dobrými mravy, neboť to byl právě žalovaný, kdo rozhodl o zastavění pozemků, které nebyly v jeho vlastnictví. Žalobě tedy v části, v níž ji v souladu s předestřenými úvahami shledal důvodnou, vyhověl a ve zbytku ji zamítl.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí v odvoláním napadeném rozsahu Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, č. j. 17 Co 373/2011-71, ve vyhovujícím výroku I. o věci samé a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně přiléhavá a jeho právní posouzení věci označil za správné. Na odvolací námitky akcentující rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy pak odvětil následovně. V projednávané věci je nesporné, že žalovaný postavil (rozšířil) pozemní komunikaci na pozemcích žalobkyně, přičemž mezi účastníky probíhala jednání o směně, případně o odkoupení pozemků, aniž by mezi nimi byla uzavřena nájemní smlouva. Souhlas žalobkyně s užíváním pozemků ji nezbavuje práva na vydání bezdůvodného obohacení (nabytého právě jejich užíváním) odpovídajícího nájemnému z pozemků užívaných k nepodnikatelským účelům ve smyslu příslušných výměrů Ministerstva financí. Ani v mezidobí probíhající jednání o směně či odkupu pozemků nelze pokládat za rozhodující pro dovození tvrzeného rozporu s dobrými mravy. Vlastnické právo žalobkyně bylo omezeno, a není tak důvod, proč by žalobkyně nemohla požadovat adekvátní částku odpovídající nájemnému podle cenových výměrů. Odvolací soud tedy přistoupil k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v jaké byla podaným odvoláním zpochybněna jeho správnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost má za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel pokládá za nesprávné především posouzení námitky rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy. Zdůrazňuje, že předmětné pozemky nevykoupil před inkriminovaným obdobím pouze proto, že vyhověl žádosti žalobkyně, aby s ní po dobu 18 měsíců vedl jednání o směně pozemků za pozemky náhradní. Za tímto účelem uzavřel s žalobkyní dne 27. 2. 2003 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, v níž žalobkyně přislíbila v uvedené lhůtě pozemky převést a žalovaný se zavázal zaplatit kupní cenu. V téže smlouvě žalobkyně vyslovila souhlas s tím, aby žalovaný zahájil na předmětných pozemcích stavební práce. Přestože se žalovaný zavázal vést jednání po dobu osmnácti měsíců, vyhověl následně žádosti žalobkyně, aby jednání byla vedena i po uplynutí této doby a nedomáhal se uzavření smlouvy soudní cestou. Jednání o směně skončila dne 3. 9. 2009 uzavřením smlouvy o směně jednoho z pozemků, a jelikož skončením jednání žalobkyně podmiňovala další jednání o koupi zbývajících pozemků, mohla jednání pokračovat až v roce 2010, přestože nesměnitelnost za žalobkyní vybrané pozemky byla zřejmá již v roce 2005. K užívání pozemků dovolatelem v rozhodném období tedy docházelo se souhlasem žalobkyně, navíc výlučně proto, že žalovaný vyhověl její žádosti o směnu předmětných pozemků za pozemky náhradní, pročež je výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Opačný názor odvolacího soudu je dle dovolatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, což dokládá odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo 45/94 (správně Vrchního soudu v Praze) a sp. zn. 3 Cdon 69/96. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě však napadené rozhodnutí nelze pokládat za zásadně právně významné ve smyslu uvedených ustanovení. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se vždy odvíjí od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití §3 odst. 1 obč. zák. je v každém jednotlivém případě podloženo zcela konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž plyne, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, a judikaturu v něm odkazovanou). Tato úzká provázanost ustanovení §3 obč. zák. se zhodnocením konkrétních skutkových okolností (jež je připomínána i v dovolatelem odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze) obvykle vylučuje, aby posouzení rozporu výkonu práva s dobrými mravy mohlo představovat otázku zásadního právního významu ve smyslu výše uvedeného ustanovení, na jejíž existenci nelze v souladu se shora citovanými ustanoveními usuzovat z případných nedostatků skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud za aplikační limity pro použití §3 obč. zák. bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení označil nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 53/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008). Úvahy odvolacího soudu se přitom v dané věci v tomto směru jeví jako plně vyhovující a nikterak nepřiměřené učiněným skutkovým zjištěním. Ač dovolatel zdůrazňuje, že žalobkyně s užíváním pozemků souhlasila, z jeho tvrzení, jakož i ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se nepodává, že by snad souhlasila s užíváním bezúplatným. Poukazuje-li dále na průběh jednání o prodeji pozemků, při němž projevil vstřícný přístup k požadavku žalobkyně na směnu pozemků, pak lze odvolacímu soudu přisvědčit, že průběh těchto jednání sám o sobě nemohl žalobkyni zbavit práva na poskytnutí protiplnění za užívání pozemku, jež jí jako vlastníku náleželo. Ostatně datum podání žaloby nasvědčuje tomu, že žalobkyně sama vyčkávala, jak se jednání vyvine, což se odrazilo i v tom, že její nárok byl zčásti pro dovolatelem vznesenou námitku promlčení shledán nedůvodným. Žalobkyni nelze bez dalšího klást k tíži, že se snažila hájit své majetkové zájmy a docílit toho, aby ji za pozemek, na němž byla postavena stavba ve vlastnictví žalovaného, bylo poskytnuto takové protiplnění, které by jí vyhovovalo a o němž by měla za to, že je adekvátní náhradou za její pozemek. Je pochopitelné, že tato její představa se nemusela jevit dovolateli akceptovatelnou a že hledání optimálního řešení, na němž by se shodly obě zúčastněné strany, nějakou dobu trvalo. Z řízení ovšem nevyplynulo, že by žalobkyně v rámci snahy co nejlépe hájit své majetkové zájmy postupovala lstivým či jinak nepoctivým způsobem, pro nějž by snad na její jednání a případně i na následně uplatněné právo na vydání obohacení vzniklého užíváním předmětných pozemků bylo možno pohlížet jako na odporující dobrým mravům.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí nelze pokládat za zásadně právně významné, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. srpna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu