ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.811.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 811/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 38.935.581,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 196/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2012, č. j. 20 Co 334/2011-298, 20 Co 285/2012-298, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované (původně České republice – Hygienické stanici hlavního města Prahy, dále též jen žalovaná) domáhá vydání částky 41.825.700,- Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení vzniklé jednak tím, že v období od 1. 8. 2000 do 31. 7. 2004 (dále též „rozhodná doba“) užívala bez právního důvodu nemovitost (budovu s pozemkem) v jeho vlastnictví, aniž by mu za užívání něco platila (ušlé nájemné), a jednak tím, že ve stejném období nevyužité prostory v této nemovitosti pronajímala třetím subjektům, od kterých vybírala nájemné, jež si ponechala.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j.
22 C 196/2005-231, ve znění opravného usnesení ze dne 9. srpna 2011, č. j.
22 C 196/2005-258, a doplňujícího rozsudku ze dne 26. srpna 2011, č. j. 22 C 196/2005-269, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 2.890.118,80 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 38.935.581,20 Kč i části zákonného úroku z prodlení zamítl (výroky II. a V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Usnesením ze dne 6. dubna 2012, č. j. 22 C 196/2005-281, pak rozhodl o výši náhrady nákladů státu. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že na žalovanou bylo podle hospodářské smlouvy ze dne 2. 4. 1991, č. 23/OEI/1991, uzavřené mezi ní a ÚNZ NV hl. m. Prahy převedeno právo hospodaření k budově Rytířská 12/404 (dále jen „předmětná budova“ nebo „nemovitost“), a to od 1. 1. 1991, kdy k této smlouvě byla rovněž připojena schvalovací doložka Magistrátního úřadu hl. m. Prahy ze dne 13. 6. 1991. Žádostmi ze dnů 20. 12. 1999 a 1. 4. 2003 byla žalovaná žalobcem vyzvána k určení odpovědného pracovníka pro spolupráci na převzetí nemovitosti žalobcem. Dále měl soud za zjištěné, že usnesením ze dne 20. 7. 2004 schválila Rada hl. m. Prahy výpůjčku nebytových prostor v přízemí, v 1. i ve 2. patře předmětné budovy (dále také jen jako „nebytové prostory“) a uložila Magistrátu uzavřít se žalovanou smlouvu o výpůjčce ke dni 31. 7. 2004 i převzít nemovitost ke dni 1. 8. 2004, přičemž z připojené důvodové zprávy se podává, že žalovaná užívala nemovitost na základě shora uvedené hospodářské smlouvy a nebytové prostory v přízemí domu pronajala dalším subjektům. V neposlední řadě měl za prokázané, že smlouvou o výpůjčce ze dne 1. 8. 2004 převzala žalovaná jako vypůjčitel nebytové prostory v nemovitosti a zavázala se je užívat k účelu stanovenému ve smlouvě s tím, že k přenechání prostor jinému potřebovala předchozí písemný souhlas půjčitele.
Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.). Vzhledem k žalovanou vznesené námitce se nejdříve zabýval otázkou promlčení části žalobcem uplatněného práva (za období do 19. 11. 2002). Soud odmítl úvahu žalobce, že se jedná o obchodně závazkový vztah ve smyslu §261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a zdůraznil, že jde o vztah mezi obcí a státem, navíc obsah závazku ukazuje na občanskoprávní vztah – smlouvu o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.). Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat jím požadovanou část nároku za období od 1. 8. 2000 do 19. 11. 2002 s ohledem na marné uplynutí promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák., jelikož žaloba byla u soudu podána až dne 19. 11. 2004. Dále se soud zabýval hospodářskou smlouvou, kterou shledal platně uzavřenou podle §347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ke dni 2. 4. 1991 a podle níž právo hospodaření přešlo na žalovanou dne 1. 1. 1991. Magistrátní úřad hl. m. Prahy se k této smlouvě připojil schvalovací doložkou ze dne 13. 6. 1991 poté, co se stala obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vlastníkem předmětné budovy. Dovodil tak, že žalobce s užíváním nemovitosti žalovanou vyslovil souhlas. Soud vzal dále do úvahy, že žalobce od samého počátku o užívání předmětné budovy žalovanou věděl a přitom vůči ní neučinil žádný krok, jímž by dal najevo svůj nesouhlas s tímto užíváním, přičemž výzvy ze dnů 20. 12. 1999 a 1. 4. 2003 za takovýto úkon (nesouhlas) považovat nelze, neboť neobsahují pokyn k vyklizení nebytových prostor. To, že žalovaná užívá nebytové prostory v předmětném domě s vědomím a souhlasem žalobce přitom vyplývá i z důvodové zprávy k usnesení Rady hl. m. Prahy ze dne 20. 7. 2004. Soud proto dospěl k závěru, že s účinností novely občanského zákoníku od 1. 1. 1992 užívala žalovaná nebytové prostory v nemovitosti na základě konkludentně uzavřené smlouvy o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.) a od 1. 8. 2004 na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené v písemné formě. Žalovaná proto byla oprávněna užívat nebytové prostory bezplatně (na základě smlouvy o výpůjčce), a z tohoto důvodu jí užíváním těchto prostor nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobce. Současně však soud dovodil, že žalovaná nebyla oprávněna pronajímat nebytové prostory v nemovitosti, jelikož to je již ze samé podstaty výpůjčky vyloučeno (§661 odst. 2 obč. zák.). Inkasovala-li žalovaná na základě nájemních smluv, které uzavřela s třetími subjekty, nájemné za období od 19. 11. 2002 do 31. 7. 2004 v celkové výši 2.890.118,80 Kč, obohatila se tím na úkor žalobce přijetím plnění bez právního důvodu, což tedy představuje bezdůvodné obohacení, jež je povinna žalobci vydat (§451 obč. zák.).
K odvolání obou účastníků přezkoumal napadená rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. 20 Co 334/2011-298, 20 Co 285/2012-298, rozsudek ve výrocích o věci samé a usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně, a dodal, že pro posouzení nároku žalobce není zásadně významná hospodářská smlouva ze dne 2. 4. 1991, neboť žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 8. 2000 do 31. 7. 2004. V tomto období však již předmětnou budovu vlastnil žalobce, na nějž vlastnictví k ní přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb., přičemž okamžikem přechodu vlastnického práva došlo k zániku práva hospodaření, jež bylo odvozené od vlastnictví státu. Dále soud zdůraznil, že žalobce o užívání nebytových prostor žalovanou věděl, vyjádřil s ním souhlas (schvalovací doložkou Magistrátního úřadu hl. m. Prahy ze dne 13. 6. 1991 k hospodářské smlouvě) a až do podání žaloby nikdy žalovanou nevyzval, aby za užívání nemovitosti platila. Do 1. 8. 2004 tak žalovaná užívala nebytové prostory v předmětné budově na základě konkludentně uzavřené smlouvy o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.) a od 1. 8. 2004 na základě písemně uzavřené smlouvy o výpůjčce, která byla uzavřena právě s ohledem na předešlé bezplatné užívání nemovitosti žalovanou, jež tedy v rozhodné době užívala nebytové prostory (bezplatně) na základě právního důvodu (smlouvy o výpůjčce) a jejich užíváním se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila. I kdyby tomu tak nebylo, byl by nárok žalobce na zpětnou úhradu nájemného od roku 2000 do uzavření smlouvy o výpůjčce (tj. do 1. 8. 2004), s ohledem na jeho předchozí chování a funkci žalované jako organizační složky státu při ochraně veřejného zdraví, v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaná však bezdůvodné obohacení na úkor žalobce získala (protiprávním) pronájmem nebytových prostor v předmětném domě třetím subjektům, přičemž právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je za období od 1. 8. 2000 do 19. 11. 2002 promlčené podle §107 odst. 1 obč. zák. (žaloba byla u soudu podána dne 19. 11. 2004), neboť se jedná o občanskoprávní, nikoliv (jak tvrdí žalobce) obchodně právní vztah. Žalovaná je proto povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 2.890.118,80 Kč, které představuje částku získanou pronájmem nebytových prostor v nemovitosti třetím osobám za dobu od 19. 11. 2002 do 31. 7. 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho zamítavé části) podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalobce tvrdí, že se jedná o obchodní závazkový vztah podle §261 obch. zák., jelikož na straně žalované jde o zabezpečování veřejných potřeb a žalobce je v tomto případě v postavení podnikatele. Nejedná se přitom o výpůjčku, ale o bezdůvodné obohacení, jelikož po 24. 5. 1991 (kdy nabyl vlastnické právo k předmětné budově) neuzavřel se žalovanou žádnou písemnou či ústní smlouvu, a to ani konkludentní formou. Namítá, že uzavření smlouvy nebylo prokázáno, když opačný závěr nelze dovozovat ani ze schvalovací doložky Magistrátního úřadu hl. m. Prahy ze dne 13. 6. 1991 k hospodářské smlouvě, neboť od 24. 5. 1991 právo hospodaření k nemovitosti již neexistovalo, ani z usnesení Rady ze dne 2. 7. 2004, jelikož smlouva o výpůjčce byla uzavřena až od 1. 8. 2004 (a nikoliv zpětně), přičemž kdyby existovala tvrzená konkludentně uzavřená smlouva o výpůjčce, nebylo by třeba uzavírat novou písemnou smlouvu. Bez významu pro tento závěr (konkludentní uzavření smlouvy o výpůjčce) je podle něj i důvodová zpráva k citovanému usnesení. Dále žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že nečinil proti užívání nemovitosti žalovanou žádné kroky, a poukazuje přitom na dopisy ze dnů 20. 12. 1999 a 1. 4. 2003, v nichž se domáhal předání nemovitosti. Zdůrazňuje, že pokud by s užíváním nebytových prostor žalovanou souhlasil, nežádal by přeci jejich předání. Žaloba konečně podle něj nemůže být ani v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná užívala nebytové prostory v předmětném domě bez právního důvodu, a právě toto její jednání (i pronájem nevyužitých prostor) je třeba hodnotit jako rozporné s dobrými mravy. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudům k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
V projednávané věci spočívá rozsudek odvolacího soudu v zamítavé části ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení představujícího majetkový prospěch žalované získaný užíváním nebytových prostor v rozhodné době bez právního důvodu hned na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby – jednak na závěru, že žalovaná užívala, v období, za nějž se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, nebytové prostory v předmětném domě na základě konkludentně uzavřené smlouvy o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.), a proto se na úkor žalobce nemohla bezdůvodně obohatit (prostory užívala bezplatně na základě právního důvodu), a dále na závěru, že i kdyby žalovaná nebytové prostory užívala bez právního důvodu, byl by žalobcem uplatněný nárok na zpětnou úhradu nájemného (bezdůvodného obohacení) od roku 2000 do uzavření smlouvy o výpůjčce v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák., a nebylo by jej proto možné žalobci přiznat.
Zpochybňuje-li žalobce závěry, které odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil z v řízení provedených důkazů a podle nichž došlo konkludentním způsobem k uzavření smlouvy o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.), na jejímž základě byla žalovaná oprávněna užívat nebytové prostory v předmětném domě, pak napadá závěry skutkové, dovozené cestou logické úvahy z jednotlivých dílčích skutkových zjištění. Správnost napadeného rozhodnutí tedy žalobce nezpochybňuje prostřednictvím polemiky s právním posouzením odvolacího soudu, tj. nepodrobuje kritice přiléhavost volby a výkladu norem hmotného práva či správnost jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci, ale brojí proti správnosti posouzení skutkového stavu věci, z něhož pro něj nepříznivé právní posouzení vychází. Tím podle obsahu podání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) oproti svému přesvědčení uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zmíněným dovolacím důvodem ovšem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyššímu soudu se přesto jeví vhodné alespoň v obecné rovině uvést, jak již ve své dřívější judikatuře konstatoval, že při zkoumání právně relevantní vůle účastníků je třeba vyjít i z jejich následného chování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008), neboť lze důvodně předpokládat, že takové chování bude odpovídat posuzované vůli. V případě, že se jedná o právní úkon učiněný v ústní formě či konkludentně, je při sporu jen obtížně zjistitelné, jak strany tohoto úkonu zamýšlely upravit svá práva a povinnosti. Přihlédne-li soud k následnému chování účastníků, jež vyloží v souladu se zásadami logiky (tak tomu bylo i v projednávané věci) při zohlednění toho, jak by za daných okolností obvykle postupovali jiní racionální účastníci právního úkonu, není důvodu tomuto postupu cokoliv vytýkat (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012). Vyšel-li proto odvolací soud při úvaze o konkludentním uzavření smlouvy o výpůjčce rovněž i z následného jednání účastníků, kteří dne 1. 8. 2004 uzavřeli písemnou smlouvu o výpůjčce, jejímž předmětem byly nebytové prostory v předmětné budově, nelze než jeho posouzení hodnotit jako správné.
Obstojí-li tedy závěr odvolacího soudu, že v rozhodné době užívala žalovaná nebytové prostory v předmětném domě na základě právního důvodu (konkludentně uzavřené smlouvy o výpůjčce podle §659 a násl. obč. zák.), a nemohla se tedy jejich užíváním na úkor žalobce bezdůvodně obohatit, je dovolání proti této části rozhodnutí nepřípustné jako celek, neboť věcný přezkum dalších otázek výsledek sporu v naznačeném rozsahu neovlivní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3868, CD 3). K žalobcem označené problematice aplikace §3 odst. 1 obč. zák. se snad sluší uvést jen tolik, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Možnost učinit předestřenou otázku za dané procesní situace předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5309, CD 6).
Jak uvedeno shora, odvolací soud dovodil, že v rozhodné době, za níž se žalobce po žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení (tj. od 1. 8 2000 do 31. 7. 2004), byla mezi účastníky konkludentně uzavřena smlouva o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.), žalovaná nebytové prostory v předmětném domě užívala bezplatně na základě právního důvodu a nemohlo jí vzniknout bezdůvodné obohacení, jehož vydání se žalobce podanou žalobou domáhá.
Námitka žalobce směřující k obchodní povaze závazkového vztahu mezi účastníky rovněž nemůže ničeho změnit na shora uvedených závěrech, a to ani pokud jde o promlčení části práva na vydání bezdůvodného obohacení představujícího nájemné, které žalovaná vybrala od třetích subjektů z pronájmu nebytových prostor v nemovitosti do 19. 11. 2002, podle §107 obč. zák. Již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198), Nejvyšší soud uzavřel, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§397 obch. zák.). Současně však vysvětlil, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. Z ustanovení §261 odst. 2, věty první, obch. zák. (jehož aplikace v posuzované věci přichází jako jediná v úvahu) vyplývá, že třetí částí obchodního zákoníku se řídí také závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb, což zároveň předurčuje charakter obchodně právního závazkového vztahu. Z uvedeného se podává, že tento požadavek zde splněn není, protože na jedné straně posuzovaného vztahu vystupuje samosprávná územní jednotka – obec (žalobce) a na druhé stát (žalovaná), přičemž ani jednoho z těchto účastníků není možné považovat za podnikatele ve smyslu §2 odst. 2 obch. zák. Posouzení vztahu účastníků jako občanskoprávního je tak zcela správné a nelze mu ničeho vytknout, pročež je přiléhavý i závěr, že uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení (představující žalovanou inkasované nájemné z pronájmu nebytových prostor v předmětném domě) je za období od 1. 8. 2000 do 19. 11. 2002 promlčené podle §107 odst. 1 obč. zák.
S ohledem na výše uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu