ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.923.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 923/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelů: 1. E. V., D. L., 2. M. K., Š., 3. H. D., U., a 4. J. S., B., zastoupených JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem, 770 00 Olomouc, Sokolská 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 11Co 136/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27C 41/2008 (žalobců: 1. E. V., D. L., 2. M. K., Š., 3. H. D., U., a 4. J. S., B., 5. M. S. Š., a 6. J. S., U., proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, 177 05 Praha 1, Těšnov 17, o náhradu za odňaté nemovitosti 1,500.000,- Kč), takto:
I. Dovolání dovolatelů se z a m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců ze dne 3. 3. 2008 bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2010, č. j. 27C 41/2008-221. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalovaná Česká republika – Ministerstvo zemědělství je povinna zaplatit žalobcům 600.000,- Kč, a to tak, že žalobkyni E. V. zaplatí 50.000,- Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení od 25. 5. 2006 do 31. 11. 2009 a pak do zaplacení), žalobkyni M. K. 150.000,- Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení od 25. 5. 2006 do 3. 11. 2010 a pak do zaplacení), žalobkyni H. D. 50.000,- Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení od 25. 5. 2006 do 3. 11. 2010 a pak do zaplacení), žalobci J. S. 150.000,- Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení od 25. 5. 2006 do 3. 11. 2010 a pak do zaplacení), žalobci M. S. 150.000,- Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení od 3. 11. 2010 a pak do zaplacení) a žalobci J. S. 50.000,- Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení od 25. 5. 2006 do 3. 11. 2010 a pak do zaplacení). Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byla však žaloba žalobců zamítnuta co do zaplacení částky 900.000,- Kč (se zákonnými úroky z prodlení od 25. 5. 2006 do zaplacení). Žalované bylo také uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 115.554,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované České republiky – Ministerstva zemědělství proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 11Co 136/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2010, č. j. 27 C 41/2008-231, potvrzen ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni E. V. 17.447,50 Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení), žalobkyni M. K. 52.342,50 Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení), žalobkyni H. D. 17.447,50 Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení), žalobci J. S. 52.342,50 Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení), žalobci M. S. 52.342,50 Kč (s podrobně rozepsanými úroky z prodlení). Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byla zamítnuta žaloba žalobců ve změněném znění ohledně další žalobou uváděné částky 390.630,- Kč s příslušenstvím. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, podle ustanovení §212, §212a odst. 1, 2, 3 a 5 občanského soudního řádu, jakož i podle ustanovení §211 občanského soudního řádu co do posouzení námitek žalované).
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci se domáhali zaplacení částky 1,500.000,- Kč, a to s poukazem na ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) jako nároku na vrácení kupní ceny, kterou jejich právní předchůdci zaplatili na základě kupní smlouvy ze dne 21. 10. 1959) za nemovitosti v katastrálním území Š., které podle soudního rozhodnutí z roku 2005 (vydaného v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 10C 932/2004) byly vydány oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., jakož i jako nároku na úhradu nákladů účelně vynaložených na tyto nemovitosti (na objekt bydlení a pozemky parc. č. 327 a parc. č. st. 35/2 a parc. č. 73 v katastrálním území Š.). Právní předchůdci žalobců koupili předmětné nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 21. 10. 1959 ze 4.855,- Kč a v letech 1958 – 1965 provedli zásadní rekonstrukci těchto nemovitostí, jejíž cena byla pak znalci stanovena (v rámci soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10C 333/92) částkou 209.370,- Kč. Soud prvního stupně pak vycházel z názoru, že při stanovení přiměřené náhrady nákladů, vynaložených na nemovitost, je tu třeba vycházet z „obecné ceny nemovitosti obvyklé ve stanoveném městě v době rozhodování a není na místě vycházet z tzv. odhad ceny, zjištěné znaleckým posudkem podle cenového předpisu“; záleží na úvaze soudu, jaké prokázané náklady považuje v konkrétním případě za účelně vynaložené. Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 2. 11. 2010, č. j. 27C 41/2008-231 Obvodního soudu pro Prahu 1, považoval za důvodnou částku 600.000,- Kč a v tomto rozsahu žalobě žalobců vyhověl a ve zbytku žalobního návrhu žalobu zamítl.
Odvolací soud se od uvedeného posouzení výše nároků žalobce odchýlil a dospěl k závěru, že je na místě vycházet ze znaleckého posudku, který tu měl soud k dispozici, a tento posudek ve svých závěrech vyčíslil výši vynaložených nákladů na nemovitost v cenové úrovni z roku 1991 s přihlédnutím i k časovému opotřebení – k amortizaci, když k úpravám nemovitosti tu docházelo v letech 1958 – 1965 částkou 209.370,- Kč; tuto částku odvolací soud pokládal za odpovídající náhradu nákladů vynaložených na dané nemovitosti s přihlížením k tomu, jak dlouho právní předchůdci žalobců v daném případě bydleli v objektu bydlení, o nějž v tomto řízení jde. Odvolací soud také v souladu s uvedenou výší přiznané částky vynaložených nákladů na nemovitosti změnil alikvotní velikosti podílů každého jednotlivého žalobce na této částce. Odvolací soud pak také shledal správným, že soud prvního stupně stanovil dobu prodlení v plnění dluhu žalovanou (s úroky z prodlení) na den následující po dni, kdy žalobci uplatnili svůj nárok u žalované.
Náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobcům odvolací soud nepřiznal s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19. 10. 2012 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dovolání ze strany žalobců E. V., M. K., H. D. a J. S. bylo podáno u soudu prvního stupně dne 17. 12. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců ohledně nároku na zaplacení další částky 390.630,- Kč a také ohledně výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobcům v řízení před soudy obou stupňů.
Uvedení dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před 1. 1. 2013) a jako dovolací důvody uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Uvedení dovolatelé především nepokládají za správný názor odvolacího soudu, že nárok na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost (ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba posoudit rozdílně od poskytování náhrad, jak je tato otázka posuzována v judikatuře soudů týkající se náhrad podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; toto rozdílné posuzování obdobných nároků podle uvedených obou restitučních předpisů je, podle názoru dovolatelů, nepřijatelné.
Odvolací soud také nesprávně, podle názoru dovolatelů, nepřihlížel k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že v daném případě šlo o nemovitosti, které v době jejich koupě od státu v roce 1959 byly nezpůsobilé ke standartnímu bydlení, když sloužily jako ubytovny pro zemědělské dělníky a teprve po provedených stavebních úpravách tu vznikl rodinný domek s hygienickým příslušenstvím, a k tomu, že oceňování nemovitostí podle předpisů platných v roce 1959 nekorespondovalo s obvyklou cenou podle nabídky a poptávky.
Také výrok odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů nepokládají dovolatelé za správný proto, že při rozhodování o nákladech řízení v této právní věci rozsudkem soudu ze dne 7. 9. 2011 není v souladu s následným usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 10. 2011, č. j. 27C 181/2008-276 Obvodního soudu pro Prahu 1, potvrzeným i usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, když tyto následná rozhodnutí nebyla účastníkům řízení doručena před právní mocí rozsudku ze dne 7. 9. 2011. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení vůbec nepřihlíží ke skutečnosti, že ve sporu úspěšná restituentka po skončení restitučního sporu odmítala již umožnit vykonání znaleckého posudku na místě samém, takže z tohoto důvodu „nebylo možné provést upřesnění žalobního požadavku v tomto řízení“ (sp. zn. 27C 41/2008 Obvodního soudu pro Prahu 1).
Ve vyjádření žalované ČR – Ministerstva zemědělství k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 11Co 136/2011 vychází ze správného právního názoru. Ve vyjádření bylo poukázáno i na to, že žalobci v tomto sporu nikdy ani rámcově nedoložili výši nákladů účelně vynaložených na dům v obci v Šumvaldu, takže žalobci požadované náklady na nemovitost bylo nutno stanovit podle znaleckého posudku, vyžádaného soudem od Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně. V tomto posudku pak bylo vysvětleno, že výše účelně vynaložených nákladů na uvedenou nemovitost činila od 15. 10. 1958 do 16. 2. 2006 (do vydání nemovitosti) celkem 209.370,- Kč. Žalobci jiné konkrétní důkazy o účelně vynaložených nákladech na vydanou nemovitost nepředložili, takže soud tu neměl ani co jiného hodnotit.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 9. 2011 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svém dovolání ze dne 17. 12. 2012 uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 7. 9. 2011 vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo ovšem k tomuto ustanovení vyloženo: “Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci právní zásady volného hodnocení důkazů soudem“.
Dovolatelé dále ve svém dovolání uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 (45/).
Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc ve svém rozsudku ze dne 7. 9. 2011 (sp. zn. 11Co 136/2011 Městského soudu v Praze) zejména podle ustanovení §8 odst. 1 a 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této osobě, pokud na ně bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nárok se uplatňuje u příslušného ústředního orgánu správy republiky. Stát má v takovém případě vůči oprávněné osobě nárok na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, kterou uhradil fyzické osobě podle §8 odst. 1, věty první, zákona č. 229/1991 Sb.
Úpravu obsaženou v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. lze považovat za určitý druh vypořádání stanovený zákonem /srov. §153 odst. 2 občanského soudního řádu/ (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50/128).
Došlo-li k nabytí nemovitosti v době, kdy ještě nebyly vydány právní předpisy stanovící přesné ceny nemovitostí, je nutno věc posuzovat z hlediska ceny nemovitostí v porovnání s tehdejší obecnou cenou nemovitosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50/128).
V rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 13. 2. 2003 (28Cdo 164/2003 Nejvyššího soudu), na které bylo poukázáno i v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2010, vydaném v této právní věci, byly zaujaty k výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. tyto závěry: „Účelně vynaloženými náklady na nemovitost mohou být doložené náklady na stavební změny nemovitosti nebo na opravy nezbytně nutné k dalšímu řádnému užívání nemovitosti; nelze vyloučit ani zahrnutí doložených nákladů na běžnou údržbu nemovitosti.“
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury soud, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by přípustné dovolání dovolatelů bylo i dovoláním důvodným. Nešlo tu o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by projednávaná právní věc byla posouzena podle nesprávného právního předpisu (co do právní povahy uplatněného nároku, co do doložené výše tohoto nároku s využitím znaleckého posudku, co do příslušenství přisouzené k přiznanému žalobnímu nároku i co do posouzení nákladů řízení), nešlo ani ze strany odvolacího soudu o výklad aplikovaných právních předpisů, který by se zásadně odchyloval od právních závěrů z judikatury soudů (zejména z judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle dříve platného (do 31. 12. 2012; srov. novelizované ustanovení §143f odst. 1 občanského soudního řádu) ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů, které bylo sice přípustné, ale nebylo shledáno důvodným.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům řízení náklady v tomto řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. října 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu