ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.985.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 985/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky CPI Reality, a. s., IČ 2818 3436, Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem, 110 00 Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 36Co 76/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14C 161/2008 (žalobkyně CPI Reality, a. s., Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem, 110 00 Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující akciové společnosti (podané původně v roce 2008 akciovou společností Včela) bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 7. 2011, č. j. 14C 161/2008-33. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 1826 a parc. č. 1827 v katastrálním území S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, č. j. 36 Co 76/2012-61 (ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2012, č. j. 36Co 76/2012-67). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 7. 2011, č. j. 14C 161/2008-33, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelky není důvodné.
Odvolací soud uváděl především, že žaloba v této právní věci byla podána právní předchůdkyní žalující akciové společnosti CPI Reality, jíž byla akciová společnost Včela.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nepokládal za opodstatněné tvrzení žalobkyně, že tu přešlo hospodářskou smlouvou o převodu činnosti (tzv. delimitační smlouvou), uzavřenou ke dni 31. 12. 1972 mezi Jednotou, lidovým spotřebním družstvem, pro Prahu – západ, a Spotřebním družstvem Včela, na toto spotřební družstvo Včela vlastnické právo nejen k budově č. p. 816 v S., postavené na pozemku parc. č. 1826 (který je nyní zapsán v katastru nemovitostí pod parc. č. 1826 a parc. 1827), ale i právo trvalého užívání uvedených pozemků, zřízené dříve na základě hospodářské smlouvy, uzavřené dne 21. 7. 1966 mezi tehdejším Československým státem – Místním národním výborem v Suchdole a Lidovým spotřebním družstvem pro Prahu – západ Jednotou. Žalující akciová společnost přitom poukazovala na to, že pozemky parc. č. 1826 a parc. č. 1827 v katastrálním území S. jsou stále vedeny v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro uvedené katastrální území jako vlastnictví České republiky, třebaže Lidové spotřební družstvo Jednota Praha – západ a po něm i Spotřební družstvo Včela Praha pozemky parc. č. 1826 a parc. č. 1927 spolu s budovou č. p. 810 v S. nerušeně užívaly od roku 1966.
Odvolací soud však (stejně jako soud prvního stupně) vycházel z právního názoru, že „právo trvalého užívání pozemků bylo institutem práva obligačního, nikoli práva věcného“, takže nemohlo na základě delimitační smlouvy, uzavřené mezi uvedenými spotřebními družstvy, přejít na jiný subjekt, než kterému bylo toto právo zřízeno, aniž by bylo dříve dosavadnímu nositeli zrušeno a teprve potom jinému subjektu znovu zřízeno. Odvolací soud shledal správným, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 1. 7. 2011 poukazoval na ustanovení §10 dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, podle něhož k odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání jiné než státní organizace mohlo dojít jen na základě hospodářské smlouvy, uzavřené mezi státem, reprezentovaným příslušným okresním národním výborem, v jehož obvodu se odevzdávaný majetek nacházel, a příslušnou organizací. Tato smlouva pak podléhala zápisu do tehdejší evidence nemovitostí s tím, že jako vlastník nemovitého národního majetku se zapsal československý stát s vyznačením organizace, která majetek spravuje. K přechodu práva trvalého užívání pozemku mohlo dojít pouze zrušením tohoto práva organizaci, v jejíž prospěch bylo původně zřízeno, a jeho novým zřízením organizaci další, nikoli však jen hospodářskou smlouvou o převodu činnosti (delimitační smlouvou), uzavřenou mezi dvěma organizacemi. Odvolací soud ještě dodával, že ostatně ani z žádných žalující akciové společnosti předložených smluv nevyplývá, že by předmětem delimitační smlouvy z roku 1972 byly i pozemky parc. č. 1826 a parc. č. 1827 v katastrálním území S.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně správného výroku o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 10. 2012 doručen advokátu, který žalující akciovou společnost v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 16. 11. 2012 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 10. 2012 (sp. zn. 36Co 76/2012-61 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 2011, č. j. 14C 161/2008-33 Obvodního soudu pro Prahu 6, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když dospěl k právnímu závěru, že k „přechodu práva trvalého užívání pozemků může dojít jen tak, že toto právo trvalého užívání bude zrušeno organizaci, v jejíž prospěch bylo původně zřízeno, a následně bude zřízeno nové organizaci, nikoliv však jen hospodářskou smlouvou o převodu činnosti (delimitační smlouvou)“.
Dovolatelka zdůrazňovala, že její právní předchůdkyni bylo na základě delimitační smlouvy (č. 76/80), uzavřené k datu 31. 12. 1972 mezi Jednotou, lidovým spotřebním družstvem Praha – západ, a Včelou, spotřebním družstvem, Praha, převedeno vlastnické právo k budově č. p. 810 v katastrálním území S., přičemž podle článku V. této delimitační smlouvy bylo vlastnické právo k uvedené budově převedeno se všemi právy a povinnostmi, t. j. „analogicky s právem trvalého užívání pozemků parc. č. 1826 a parc. č. 1827 v katastrálním území S.“, neboť tyto pozemky byly Jednotě, lidovému spotřebnímu družstvu Praha – západ, převedeny do trvalého užívání v souvislosti s převodem vlastnického práva k budově č. p. 810 v S., jak to vyplývá z hospodářské smlouvy o převodu vlastnického práva k této budově z 21. 7. 1966, uzavřené mezi Čs. státem, zastoupeným Místním národním výborem v Suchdole, a mezi Jednotou, lidovým spotřebním družstvem pro Prahu – západ. Skutečnost, že na právní předchůdkyni dovolatelky přešlo i právo trvalého užívání k uvedeným dvěma pozemkům, vyplývá, podle názoru dovolatelky, rovněž z článku XI. uvedené delimitační dohody. Dovolatelka je proto přesvědčena, že právo trvalého užívání k pozemkům parc. č. 1826 a 1827 v katastrálním území S. přešlo na právní předchůdkyni akciové společnosti CPI Reality, a. s. Včela Praha. Podle názoru dovolatelky jsou tedy nesprávné právní závěry soudů obou stupňů, že „právo trvalého užívání pozemků právní předchůdkyně žalobkyně zaniklo a že se tedy netransformovalo v právo vlastnické, ač od převodu vlastnického práva k budově č. p. 810 v katastrálním území S., je právní předchůdkyně žalobkyně a dále pak i žalující akciová společnost s tímto vědomím pokojně užívaly“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 10. 2012 bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posuzoval v daném případě projednávanou právní věc, v níž žalující akciová společnost uváděla o dvou pozemcích, kterých se týkala její určovací žaloba, že byly od roku 1966 předmětem trvalého užívání pozemků podle zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) se zřetelem k ustanovení §879c občanského zákoníku (ve znění účinném do 1. 7. 2000 Sb.) a dále i v souvislosti s ustanovením §10 dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku.
V ustanovení §879 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 1. 7. 2000) bylo stanoveno, že právo trvalého užívání pozemku podle §70 někdejšího hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.), týkajícího se pozemku zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo tohoto užívání z ř í z e n o a pozemku na něj navazujícího (jestliže takový pozemek souvisí s provozem této smlouvy nebo stavby), jež t r v á ke dni nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., se mění uplynutím jednoho roku uvedeného zákona na vlastnictví právnické osoby, v j e j í ž p r o s p ě c h bylo toto právo zřízeno.
V ustanovení §879c odst. 4 občanského zákoníku (ve znění účinném do 1. 7. 2000) bylo dále stanoveno, že nepožádá-li právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo trvalého užívání zřízeno, stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., ke změně práva tu nedojde a toto právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku od účinnosti uvedeného zákona.
Ustanovení §879c občanského zákoníku bylo zrušeno článkem II. zákona č. 229/2001 Sb.; to zůstalo beze změny i po zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, Pl. ÚS 38/02, vyhlášeným pod č. 278/2004 Sbírky zákonů (a uveřejněným i pod č. 36 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V uvedeném nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, Pl. ÚS 38/02 vyhlášeným pod č. 278/2004 Sbírky zákonů) byl také zaujat i právní závěr (na str. 344 svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) k důsledkům zrušovacích nálezů Ústavního soudu ČR: „Zrušením napadeného právního předpisu může dojít výhradně k jeho vyřazení z právního řádu České republiky a nikoli k faktickému konstituování nové právní úpravy formou oživení předpisu již dříve zrušeného“.
Z ustanovení §10 dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, vyplývalo, že k odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání jiné než státní organizace mohlo dojít jen na základě hospodářské smlouvy, uzavřené mezi státem, za nějž jednal příslušný okresní národní výbor, v jehož obvodu se odevzdávaný majetek nacházel, s příslušnou organizací (jak na to bylo poukázáno již i na str. 3 rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 10. 2012, 26Co 76/2012 v Praze).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným závěrům z Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospěl přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 4. 10. 2012, proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se akciové společnosti, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR), nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nebyly tedy u dovolání dovolávající se akciové společnosti shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dříve platných do 31. 12. 2012), kterých tu bylo třeba při posouzení této právní věci použít ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 (platného do 31. 12. 2012, srov. novelizované ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř.) a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nevznikly v tomto řízení o dovolání žádné náklady řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu