ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1025.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1025/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně OFFICES FOR RENT, a. s. , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Bořivojova 878/35, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 63 99 94 98, zastoupené JUDr. Alenou Vachtovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Ostrovského 253/3, PSČ 150 00, proti žalované JUDr. Evě Hrabětové , advokátce, se sídlem v Kladně, Na vyhaslém 3264, PSČ 272 01, jako správkyni konkursní podstaty úpadce LBR spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 49 68 11 41, za účasti M. E. jako správce konkursní podstaty úpadce J. B., zastoupeného JUDr. Václavem Rubášem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 127/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 15 Cmo 121/2010-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. května 2010, č. j. 58 Cm 127/2003-183, Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (OFFICES FOR RENT, a. s.) domáhala vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce LBR spol. s r. o. v likvidaci) vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého v posuzované věci nebyly splněny předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Přitom zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který dovodil, že:
1) Výzva podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ze dne 12. července 2007, kterou žalovaná v průběhu řízení o vylučovací žalobě zaslala žalobkyni, obsahuje všechny požadované náležitosti a odpovídá - z hlediska svého obsahu - i závěrům formulovaným ustálenou judikaturou (potud soud prvního stupně odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 1488/2005, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).
2) Smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená dne 26. srpna 1993 mezi Komerční bankou, a. s. (jako zástavním věřitelem) a Ing. A. K. (jako zástavcem) k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 26. srpna 1993 je (v části týkající se sporných nemovitostí) platným právním úkonem, na jehož základě vzniklo zástavní právo ke sporným nemovitostem.
3) Prohlášením společnosti MMB S. A. ze dne 6. září 2002, o vzdání se zástavního práva, k zániku zástavního práva - oproti přesvědčení žalobkyně - nedošlo, neboť označená společnost nebyla věřitelem zástavním právem zajištěné pohledávky.
4) Pro rozhodnutí projednávané věci přitom nebylo významné, že ohledně části sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí evidován duplicitní zápis vlastnického práva (svědčící vedle žalobkyně rovněž dalším osobám); ukázalo-li by se totiž, že žalobkyně není vlastníkem těchto nemovitostí, musel by soud žalobu o jejich vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce zamítnout již z tohoto důvodu (žalobkyni by nesvědčilo právo vylučující zařazení těchto nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty). Tak tomu ostatně v posuzovaném případě bylo ve vztahu k pozemkům zapsaným na listu vlastnictví č. 72 pro katastrální území O., obec J., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště P. – z. (v důvodech rozhodnutí označených pod písmenem „F“), jež jsou ve výlučném vlastnictví L. V.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní přepisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci soudy nižších stupňů co do závěru, že výzva správkyně konkursní podstaty (obsažená v jejím podání ze dne 12. července 2007) vyhovuje požadavkům ustanovení §27 odst. 5 ZKV, přičemž skutečnost, že tato výzva byla žalobkyni doručena až v průběhu řízení o vylučovací žalobě, není pro závěr o opodstatněnosti soupisu majetku (jehož se výzva týkala) do konkursní podstaty úpadce významná, zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004 a ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněných pod čísly 72/2005 a 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z obsahu učiněné výzvy (srov. č. l. 79a až 81 spisu) totiž bez jakýchkoliv pochybností plyne, že žalobkyni se jejím prostřednictvím dostalo (mimo jiné) také informace o majetku, kterého se postup žalované podle §27 odst. 5 ZKV týká, jakož i o částce, kterou má zaplatit na úhradu zajištěné pohledávky nebo složit jako obvyklou cenu majetku, jímž je pohledávka zajištěna. Za řádnou je přitom nutné považovat i výzvu učiněnou již v době soupisu věci do konkursní podstaty.
Argumentace dovolatelky, podle níž část sporných nemovitostí, jichž se týkala výzva správkyně konkursní podstaty podle §27 odst. 5 ZKV, nebyla již v době doručení výzvy v jejím vlastnictví, případně ohledně těchto nemovitostí bylo v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnické právo svědčící vedle žalobkyně též jiné osobě, je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně bezcenná již proto, že byla-li by opodstatněná (rozuměj byla-li by vskutku vlastníkem předmětných nemovitostí třetí osoba), nemohla by vylučovací žaloba ohledně těchto nemovitostí obstát jak správně dovodily soudy nižších stupňů právě proto, že osobě, která se domáhá vyloučení (žalobkyni), potud nesvědčí (tvrzené) právo vylučující zařazení nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, uveřejněného pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nositelem takového práva by byla podle těchto tvrzení třetí osoba, na níž by bylo domáhat se případné ochrany práva vylučovací žalobou.
Z týchž důvodů jsou z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné i námitky dovolatelky, podle nichž je zástavní smlouva ze dne 26. srpna 1993 neplatná, neboť k části sporných nemovitostí úspěšně uplatnily vlastnické právo jiné osoby. Bylo-li by tomu tak (jakkoli je dovolatelkou formulovaná námitka založena na jiných než soudy nižších stupňů učiněných skutkových závěrech), platí - co do nutného výsledku sporu - výše uvedené, ve vztahu k ostatním sporným nemovitostem pak zjevně namítaná skutečnost žádnou překážku, jež by bránila vzniku zástavního práva na základě uzavřené zástavní smlouvy, nepředstavuje.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu konečně nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž žalobkyně nebyla k podání vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV soudem vyzvána, což je - dle mínění dovolatelky - nutné vnímat jako „postup v rozporu s právem žalobkyně na ochranu jejího ústavou zaručeného vlastnického práva“. Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že osoba, která tvrdí, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota do konkursní podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda k jejímu podání byla konkursním soudem vyzvána. Legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty. Soud ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 ZKV uloží této osobě podat vylučovací žalobu tehdy, jestliže tak dosud neučinila z vlastní iniciativy (srov. bod XXIX. stanoviska, str. 199 /375/).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady tohoto řízení. Žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, náklady vzniklé vedlejšímu účastníkovi pak sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu