ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1044.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1044/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) H. K., a b) Ing. P. K., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Focko, advokátem, se sídlem v Brně, Pellicova 20/2, PSČ 602 00, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu M. zastoupenému Mgr. Janem Rotreklem, advokátem, se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 184/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2011, č. j. 8 Cmo 164/2011-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci potvrdil k odvolání žalobců rozsudek ze dne 1. března 2011, č. j. 35 Cm 184/2010-71, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení neplatnosti usnesení přijatého na shromáždění vlastníků jednotek dne 8. listopadu 2007 (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky předkládané dovolateli Nejvyššímu soudu k řešení však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Závěr, podle něhož je lhůta k uplatnění práva přehlasovaného vlastníka požádat soud, aby rozhodl o věci, o níž jednalo shromáždění společenství vlastníků jednotek, lhůtou prekluzivní a jejím uplynutím právo zaniká, plyne zcela jednoznačně z ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů) a §583 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. důvody rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod číslem 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Taktéž závěr, podle kterého ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů vylučuje, aby usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem, pročež platnost usnesení shromáždění nelze napadat žalobou o určení neplatnosti podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani k jeho přezkoumání tudíž není na místě dovolání připustit.
Není přitom žádného důvodu, aby se uvedený závěr neprosadil jen proto, že dovolatelé – jak tvrdí v dovolání – žalobu podali po uplynutí zákonem stanovené lhůty proto, že vyčkávali na výsledek řízení o vyslovení neplatnosti téhož usnesení shromáždění vlastníků jednotek, zahájeného žalobou jiného vlastníka jednotky. Tím, že žalobu sami včas nepodali, nekonali v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), k němuž se ve své rozhodovací praxi opakovaně hlásí Nejvyšší i Ústavní soud; následky, jež z takového „nekonání“ plynou, jdou k tíži dovolatelů.
Konečně na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z obecně formulované „otázky povahy usnesení“ shromáždění, neboť na jejím posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., čl. II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu