ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1553.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1553/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatele Ing. F. J. , za účasti HORNICKÉHO BYTOVÉHO DRUŽSTVA , se sídlem v Mostě, Jana Žižky 234/6, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 27318877, zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, U Imperiálu 1290/10, PSČ 360 01, o uložení povinnosti zapsat navrhovatele do seznamu členů družstva, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 80/2008, o dovolání družstva proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 14 Cmo 455/2010-73, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 14 Cmo 455/2010-73, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. června 2010, č. j. 20 Cm 80/2008-49, zamítl „žalobu“, kterou se „žalobce“ domáhal toho, aby soud uložil HORNICKÉMU BYTOVÉMU DRUŽSTVU (dále jen „družstvo“) zapsat „žalobce“ do seznamu členů družstva (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze ve výroku uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že družstvu uložil, aby navrhovatele do seznamu svých členů zapsalo (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Navrhovatel byl nájemcem bytu v domě ve S. ulici v L., který družstvo nabylo od města Litvínova.
2/ Navrhovatel je spoluvlastníkem rodinného domu v Lomu u Mostu; další spoluvlastnicí je V. B., která „dle tvrzení navrhovatele“ v domě bydlí.
3/ Navrhovatel podal dne 26. března 2007 přihlášku do družstva a zaplatil zápisné i členský vklad.
4/ Při ustavujícím jednání „Sboru delegátů“ družstva dne 20. listopadu 2007 byl schválen postup, aby za členy družstva nebyli přijati uchazeči, kteří vlastní nebo využívají možnost bydlení v jiné obyvatelné nemovitosti.
5/ Stanovy družstva upravují vznik členství v článku 8, podle něhož lze nového člena přijmout na základě písemné přihlášky po zaplacení zápisného a základního členského vkladu a po „příznivém“ rozhodnutí představenstva. Stanovy neupravují možnost uchazeče o členství v družstvu podat proti „nepříznivému“ rozhodnutí představenstva odvolání.
6/ Představenstvo družstva učinilo dne 7. ledna 2008 o přihlášce navrhovatele „nepříznivé rozhodnutí“.
7/ Podle článku 2 Zásad pro prodej domů, schválených zastupitelstvem města Litvínova dne 25. ledna 2007, mají přednostní právo na zakoupení obytných domů nájemci bytů s platnou nájemní smlouvou. Předpokladem pro prodej domu s více jak dvaceti bytovými jednotkami je, že nájemci založí družstvo vlastníků v privatizovaném domě nebo mají možnost se připojit k již založenému družstvu.
8/ Družstvo dopisem ze dne 25. dubna 2007 sdělilo městu Litvínov, že všichni nynější nájemci 24 bytů z obytného domu ve S. ulici v L. se dohodli na jeho přednostním odkoupení za podmínek usnesení zastupitelstva města, podali přihlášku do družstva, složili základní členské vklady a všichni dosavadní žadatelé budou „nepochybně“ přijati za členy družstva.
Na tomto základě odvolací soud konstatoval, že podáním 24 přihlášek do družstva byla splněna podmínka pro přednostní odkoupení domu družstvem. Dopisem ze dne 24. dubna 2007 přitom družstvo potvrdilo (navrhovatelem tvrzený) příslib k přijetí za členy družstva. Rozhodnutí představenstva o nepřijetí navrhovatele za člena družstva je ovšem konečné; nejde o rozhodnutí, které by uchazeč mohl napadnout postupem podle §242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
V obecné rovině tak odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že rozhodnutí o přijetí či nepřijetí uchazeče za člena je plně v rukou představenstva. V každém konkrétním případě je však třeba vzít v úvahu i ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a posoudit, zda negativní rozhodnutí představenstva není za nastalé situace v rozporu s dobrými mravy.
Cituje závěry, které ohledně vymezení pojmu „dobré mravy“ učinil Ústavní soud v nálezu ze dne 21. října 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, odvolací soud dovodil, že družstvo získalo do vlastnictví od města uvedený obytný dům za předpokladu, že stávající nájemníci budou přijati za členy družstva. Podle odvolacího soudu nebyl přitom důvod pochybovat o tvrzení navrhovatele, že kdyby takový příslib nebyl družstvem dán, nájemníci by s privatizací domu nesouhlasili. Přesto představenstvo o přihlášce navrhovatele rozhodlo negativně, a to z důvodu, že je spoluvlastníkem jiné nemovitosti.
„Je-li vznik členství podmíněn tím, že uchazeč není vlastníkem nebo nájemcem jiné obyvatelné nemovitosti, činí tak družstvo mezi uchazeči rozdíly na základě jejich majetkových poměrů, čímž bylo založeno nerovné postavení navrhovatele ve vztahu k ostatním uchazečům o členství“, uzavřel odvolací soud. Navrhovatel tak byl při rozhodování o jeho přihlášce do družstva nepřípustně diskriminován (potud odvolací soud odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4937/2009, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená níže, vydaná po 1. lednu 2001 – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Za situace, kdy družstvo nenaplnilo předpoklad pro privatizaci, z něhož vycházelo město Litvínov i nájemníci domu, považoval odvolací soud rozhodnutí představenstva o nepřijetí navrhovatele do družstva za rozporné s dobrými mravy. Z toho vyvodil, že „potom je třeba považovat navrhovatele za přijatého“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázalo na §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do důvodu na §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k „naprosto nepřípustné ingerenci státu do zcela suverénního subjektu“, neboť „základním smyslem a účelem bytových družstev není respektovat zásadu rovnosti, ale především zajistit bytové potřeby svých členů“. „Je plně ponecháno na úvaze členské schůze a v rámci přenesení její vůle na podmínkách stanovených představenstvem (v tomto případě Sborem delegátů), za jakých bude realizováno uspokojování bytových potřeb jednotlivých uchazečů.“ Zásada rovnosti v daném případě nebyla porušena; šlo pouze o hodnocení podmínek vzniku členství.
Navrhovatel je vlastníkem rodinného domu, v němž zcela uspokojuje svou bytovou potřebu, a snaha stát se členem bytového družstva „kryje pouze ekonomický zájem v rámci zamýšleného záměru dalšího prodeje bytu“, když – podle názoru dovolatele – navrhovatel v předmětném bytě ani nebydlí. Principem členství v bytovém družstvu však není vlastnit majetek, ale zajistit nájemní vztah k bytu.
Dovolatel se „nemůže smířit“ ani „s konstrukcí o dobrých mravech“. Ačkoliv je třeba každý právní úkon vykládat v souladu s principem dobrých mravů, i tento výklad má své meze. Princip dobrých mravů nemůže sloužit za každých okolností jako „právo veta“ bez dalšího, ale při použití tohoto principu je třeba vždy velmi pečlivě zvažovat veškeré okolnosti. Zcela nedostatečným se dovolateli jeví odůvodnění, když takto zásadní problematiku soud vyřešil jen tvrzením, že „nemá důvod pochybovat o tvrzení žalobce, že pokud by takový příslib nebyl ze strany žalovaného dán, nájemníci by s privatizací nesouhlasili“. K okolnostem privatizace se dovolatel neměl možnost vyjádřit, jinak by vyšlo najevo, že v případě nesouhlasu by k privatizaci došlo stejně, nikoliv formou převodu družstvu, ale prodejem ve veřejné dražbě jako celek kterékoliv třetí osobě.
Jako problematickou vnímá dovolatel „formu, jakou bylo rozhodováno ve výroku napadeného rozsudku“. Povinnost zapsat žalobce za člena družstva je povinností zcela nelogickou, která situaci ještě více komplikuje. Soud zcela pominul, že navrhovatel nemá zaplacený členský vklad, i to, že zápis v seznamu členů družstva nemá konstitutivní účinky.
Navrhovatel ve vyjádření k dovolání polemizuje s jeho obsahem a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Odvolacímu soudu je možno přitakat potud, že v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4937/2009 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při formulaci podmínek vzniku členství ve stanovách družstva (§227 odst. 2 obch. zák.) musí být vždy respektovány zásady, na kterých stojí družstevní právo. Jednou z těchto zásad je i zásada rovnosti členů družstva (uchazečů o členství v družstvu), z níž vyplývá, že mezi členy (uchazeči) nemohou být činěny rozdíly např. z důvodů rasových či majetkových. Tento závěr se obdobně prosadí i v poměrech projednávané věci, kdy nerovný přístup sice není zakotven v zakladatelském dokumentu družstva, ale byl schválen a uplatňován orgánem družstva.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Jak vyložil Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 156/2003, a zejména ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 1047/2003, smyslem tohoto ustanovení je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující části společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1997, pod číslem 62, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má místo pouze ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, a hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak v postavení některého z nich navenek. Korektiv dobrých mravů však nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem.
Vyvažování principu ochrany dobrých mravů a právní jistoty v poměrech projednávané věci však vyžaduje minimalizovat ingerenci soudů do poměrů subjektu soukromého práva (do rozhodování družstva o jeho personálním složení).
Odvolací soud při poskytování ochrany dobrým mravům nedostatečně přihlédl k principu právní jistoty, když zvoleným způsobem aplikace §3 odst. 1 obč. zák. deklaroval existenci členství navrhovatele v družstvu již ke dni negativního rozhodnutí představenstva o jeho přihlášce. Odvolací soud zcela pominul, že žádná právní skutečnost, která by měla za následek vznik členství navrhovatele v družstvu, nenastala. Dovolatel v tomto směru správně namítá, že samotný zápis do seznamu členů družstva nemá ve vztahu k členství konstitutivní účinek, nýbrž toliko deklaruje, které osoby se staly členy družstva (v důsledku právních skutečností uvedených v §227 odst. 2 obch. zák.).
I když odvolací soud dospěl k opodstatněnému závěru o nemravnosti rozhodnutí představenstva o nepřijetí navrhovatele za člena družstva v situaci, kdy tento mohl legitimně očekávat kladné rozhodnutí, není možné poskytnout mu soudní ochranu vytvořením fikce kladného rozhodnutí. Konstituování svého členství v družstvu by navrhovatel mohl dosáhnout jedině v případě úspěchu v řízení, ve kterém by se proti družstvu domáhal přijetí za člena návrhem na nahrazení projevu vůle družstva, na jehož základě má jeho členství v družstvu vzniknout.
Jelikož závěr odvolacího soudu o členství navrhovatele v družstvu, na němž napadené rozhodnutí spočívá, není správný, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy) rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu