ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1802.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1802/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Municipální finanční společnost a. s. , se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60 19 66 96, zastoupené Mgr. Vítem Biolkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pražské předměstí, Bohuslava Martinů 1038/20, PSČ 500 02, proti žalovanému Ing. Pavlu Bednaříkovi , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Moravia Banky, a. s., v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 28 55, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, o určení práva na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 19/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2013, č. j. 10 Cmo 15/2012-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, č. j. 10 Cmo 15/2012-87, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 14. března 2012, č. j. 9 Cm 19/2010-48, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně za úpadkyní ve výši 36,325.126,75 Kč je pohledávkou druhé třídy s nárokem na oddělené uspokojení z titulu zajištění postoupením pohledávky dle §554 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vyplývajícího ze smluv o postoupení pohledávek specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné postupní smlouvy“).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §524 a §554 obč. zák. a na ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že sporné postupní smlouvy nejsou „smlouvami o zajištění postoupení pohledávky“. „Není totiž splněn základní pojmový znak tohoto typu smlouvy, neboť ke změně věřitele pohledávek sloužících k zajištění nemělo dojít v okamžiku uzavření těchto smluv, nýbrž až v okamžiku, kdy se dlužník ocitne v prodlení, čímž měla nastat trvalá změna v osobě věřitele. Přitom u zajištění postoupením pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele nikoli za účelem trvalé změny věřitele, nýbrž za účelem zajištění pohledávky jiné, a to již v okamžiku vzniku zajišťovaného závazku a nikoli až v době jeho porušení“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že výklad sporných postupních smluv, jak jej učinil odvolací soud (i soud prvního stupně), odpovídá výkladovým pravidlům obsaženým v ustanovení §35 obč. zák., jakož i zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu dne 14. dubna 2005, sp. zn. I ÚS 625/03. Není rovněž žádných pochyb o tom, že na výsledku řízení by nic nezměnila ani akceptace právního názoru dovolatelky, podle něhož jsou sporné postupní smlouvy smlouvami podle ustanovení §554 obč. zák., když – posuzováno podle obsahu – by šlo nepochybně o tzv. propadné zástavy, tj. neplatné právní úkony podle ustanovení §39 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, uveřejněný pod číslem 15/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. května 2013), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 2.500,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 588,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu