ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2337.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2337/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. L. Z. , zastoupeného JUDr. Jiřím Komárkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1105/36, PSČ 500 02, proti žalovanému Ing. Z. Š. , zastoupenému JUDr. Martinem Týle, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, PSČ 530 03, o zaplacení částky 274.090,84 Kč s postižními právy ze směnek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 30/1999, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 9 Cmo 226/2010-360, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.406,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. dubna 2010, č. j. 37 Cm 30/1999-319, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku:
a) 274.090,84 Kč s 6% ročním úrokem z částky 242.938,04 Kč od 1. května 1996 do zaplacení a s 6% ročním úrokem z částky 31.152,80 Kč od 6. ledna 2004 do zaplacení,
b) 4.165,56 Kč (jako 6% roční úrok z částky 7.061,96 Kč za dobu od 1. května 1996 do 28. února 2006), směnečnou odměnu v částce 833,- Kč,
c) 106.837,50 Kč (jako 6% roční úrok z částky 234.216,40 Kč za dobu od 1. června 1996 do 5. ledna 2004) a
d) směnečnou odměnu ve výši 884,60 Kč (výrok I.).
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalovanému nahradit náklady řízení státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 9 Cmo 226/2010-360, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věci samé „změnil“ (jen) tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci „6% úrok z částky 7.061,96 Kč za dobu od 1. května 1996 do 28. února 2006“ (jinými slovy, vypustil údaj ohledně kapitalizace úroků) a ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 61.052,- Kč a dále jej doplnil výrokem, jímž žalobci uložil doplatit soudní poplatek ve výši 4.340,- Kč (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit státu náklady řízení (druhý výrok) a o přiznání znalečného znalci Oldřichu Vachkovi (třetí výrok).
Odvolací soud s odkazem na výsledky provedeného dokazování uzavřel, že:
1) Dne 19. února 1996 vystavila „První pardubická stavební“ a. s. (dále jen „dlužnice“) vlastní směnku, za kterou se zavázala zaplatit dne 31. května 1996 společnosti PSV - Průmstav Pardubice a. s. (dále jen „věřitelka“) částku 265.369,20 Kč.
2) Dne 19. února 1996 vystavila dlužnice vlastní směnku, za kterou se zavázala zaplatit dne 30. dubna 1996 věřitelce částku 250.000,- Kč.
3) Obě směnky podepsal jako směnečný rukojmí žalovaný.
4) Shora uvedené směnky (dále jen „sporné směnky“) byly vystaveny jako zajišťovací směnky, a to k zajištění pohledávek věřitelky za dlužnicí ze smluv o dílo specifikovaných v dohodě o úhradě dluhu ze dne 19. února 1996 (srov. č. l. 73 – dále jen „dohoda o úhradě dluhu“), konkrétně k zajištění úhrady čtvrté splátky ve výši 250.000,- Kč a páté splátky ve výši 265.369,20 Kč, jež byly splatné do 30. dubna 1996, respektive do 31. května 1996.
4) V řízení před soudem prvního stupně „nevyšlo najevo“, že by byla zaplacena první splátka dluhu dle dohody o úhradě dluhu, přičemž tvrzení žalovaného v odvolacím řízení, podle něhož nenastala splatnost jednotlivých splátek, „je v režimu neúplné apelace tvrzením novým, za podmínek neúplné apelace nepřípustným“.
5) Argumentace žalovaného ohledně výše dluhu ze smlouvy o dílo (o tom, že dluh měl být o 312.857,- Kč nižší) není relevantní, když z hlediska povinnosti žalovaného k zaplacení sporných směnek nebylo v řízení před soudem prvního stupně tvrzeno, že by „předchozí splátky dluhu byly v celém rozsahu zaplaceny“; námitka výše dluhu ze smlouvy o dílo je tak neurčitá a bez vlivu na povinnost žalovaného ze sporných směnek.
6) Není důvodná námitka promlčení uplatněná žalovaným, když skutečnost, že žalobce se ve věci nedomáhal vydání směnečného platebního rozkazu, není pro posouzení běhu promlčecí doby rozhodná. Žaloba byla podána u soudu 27. října 1998, tj. vzhledem ke splatnosti sporných směnek (30. dubna a 31. května 1996) v rámci tříleté promlčecí doby ve smyslu ustanovení čl. I. §70 odst. 1 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“). Přitom v žalobě byl uplatněn rovněž požadavek „na úrok (nepřesně označený jako úrok z prodlení), byť ve vyšší sazbě“.
7) Nelze přiznat relevanci tvrzení žalovaného o „duplicitním“ vymáhání pohledávky; skutečnost, že do konkursního řízení na majetek dlužnice byla „tato pohledávka“ rovněž přihlášena, nemá vliv na povinnost „avala ze směnky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázek:
A) „Jakým způsobem a zda vůbec, je možné, aby procesní pochybení soudu prvního stupně nepostupujícího ve věci změny žaloby podle ustanovení §95 o. s. ř. (když v důsledku takovéhoto procesního pochybení není dostatečně určitě vymezen předmět žaloby), odstranil sám odvolací soud nebo je možný pouze ten postup, že rozhodnutí soudu prvoinstančního bude odvolacím soudem zrušeno pro vady dle ustanovení §219a odst. 1 o. s. ř.?“
B) „Je nezbytné důsledně postupovat podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. v případě, pokud důkazy provedené před soudem prvého stupně tímto nejsou hodnoceny vůbec? Do jaké míry je možné, aby odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně odstranil tak, že soudem prvního stupně nehodnocené důkazy opakovaně provede sám a tyto sám odvolací soud poté vyhodnotí, aniž by tak byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení?“
C) „Je přípustný takový postup, aby v řízení zcela skončeném pravomocným odvolacím rozhodnutím nebylo rozhodnuto o jednotlivých žalobou uplatněných nárocích, v daném případě o duplicitně uplatňovaných nárocích na úroky z prodlení požadované procentní sazbou?“
D) „Jaký je počátek běhu promlčecí lhůty při duplicitně uplatňovaných úrocích z prodlení, pokud tyto jsou u soudu nejprve uplatněny v procentuelní sazbě a později jsou uplatněny v kapitalizované výši (konkrétně vypočtenou částkou procentního úroku z dané jistiny a za daného období)? Tedy zda samostatně se námitka promlčení posoudí u úroků uplatněných procentuální sazbou a u úroků v řízení uplatněných v kapitalizované výši?“
E) „V jakém rozsahu odpovídá avalista ze zajišťující směnky za dluh výstavce směnky? Odpovídá avalista za dluh výstavce zajišťující směnky, pokud je duplicitně uplatněn nárok jednak vůči avalistovi a zároveň je nárok zajištěný zajišťující směnkou uplatněn v insolvenčním řízení (konkursním řízení) vedeném na majetek výstavce směnky? Jaký je rozsah ručení avalisty za úhradu směnečných úroků ze zajišťující směnky, jsou-li tyto zároveň nárokované za dlužníkem v insolvenčním (konkursním) řízení?“
Dovolatel namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rámci rozsáhlé argumentace k uplatněným dovolacím důvodům dovolatel zejména akcentuje, že:
1) Soudy nerozhodly o části požadavku na zaplacení 6% úroku z prodlení (v dovolání specifikovaného) a naopak rozhodly o „duplicitně“ uplatňovaném kapitalizovaném nároku.
2) Odvolací soud nesprávně procesně postupoval, jde-li o důsledky „nehodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně“ a nesprávného (srov. §132 o. s. ř.) hodnocení důkazů. Podle dovolatele měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro nepřezkoumatelnost [§219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
3) Dovolateli byla odňata možnost jednat před soudem, když odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání nařízeného na den 16. listopadu 2010 a porušil tak ustanovení „článku 38 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
4) Odvolací soud se nesprávně vypořádal „s otázkou posouzení rozporu žalobcem uplatněných nároků s dobrými mravy“. Potud zdůraznil, že žalobce „směnečné nároky“ nabyl postupem dobrým mravům odporujícím, maje navíc za to, že to byl samotný žalobce, kdo z pozice člena statutárního orgánu dlužníka „nařídil splatné směnky neproplácet“.
5) Nesouhlasí s „hodnocením“ splatnosti závazku ze směnek, respektive závazku z dohody o plnění dluhu, maje za to, že to byl žalobce, kdo „měl tvrdit a prokazovat“, kdy se staly směnkou zajištěné pohledávky splatnými. V této souvislosti dále soudu prvního stupně vytýká, že mu neposkytl poučení ohledně povinnosti tvrdit a prokazovat úhradu předchozích splátek dluhu; přitom – podle názoru dovolatele − zaplacení první z tří splátek dluhu „bylo mezi účastníky nesporné“.
6) Soudy nesprávně vyhodnotily námitku žalovaného ohledně rozsahu jeho ručení „ze směnek“, s tím, že závazek dlužnice z obchodního vztahu zajištěného spornými směnkami byl nepochybně nižší o 312.857,- Kč.
7) Je důvodná námitka promlčení ohledně kapitalizovaných úroků ve výši 4.165,56 Kč a 106.837,50 Kč, popisuje přitom způsob, jakým žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně požadavek na úhradu příslušenství „měnil“.
8) Jako avalista nemůže ručit za nároky, které jsou duplicitně uplatňovány v konkursním řízení za dlužníkem, a to minimálně jde-li o směnečné úroky.
9) Odvolací soud nesprávně stanovil výši nákladů řízení a nesprávně (v rámci nákladů řízení) zohlednil skutečnost, že žalobci bylo uloženo doplatit soudní poplatek.
Ze všech výše uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání žalovaného směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výroku, jímž odvolací soud „změnil“ rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 6% úrok z částky 7.061,96 Kč za dobu od 1. května 1996 do 28. února 2006 [není pochyb o tom, že i v rozsahu „měnícího“ výroku jde ve skutečnosti o potvrzující výrok, neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce stejně a potud není důležité, zda formálně rozhodl podle ustanovení podle §220 o. s. ř. nebo §219 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], Nejvyšší soud dovolání žalobce, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neshledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkané vady řízení totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
K výhradám ohledně (ne)správného procesního postupu odvolacího soudu (respektive soudu prvního stupně) a vad při hodnocení důkazů srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. IV ÚS 299/2005 a ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, ve spojení s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3778/2011, a ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2853/2011. Dále viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2012, pod číslem 114.
Námitkou, podle níž měl odvolací soud odejmout žalovanému možnost jednat před soudem, dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O tom, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti žalobou uplatněnému nároku na zaplacení směnky nese žalovaný, rovněž pochybnosti nejsou (k tomu mutatis mutandis viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska dovolatelem opakované námitky promlčení ve vztahu k uplatněnému příslušenství (ve vazbě na dovolatelem popisované změny žaloby a „duplicitně“ uplatněné nároky). Posouzení této námitky odvolacím soudem totiž vychází z toho, že požadavek na zaplacení úroku byl uplatněn (již) žalobou (a byl jen nepřesně označen a požadován ve vyšší sazbě); uvedené právní východisko přitom nebylo dovoláním zpochybněno (k vázanosti Nejvyššího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., jakož i např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2008, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněného pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatele, jde-li o rozsah „ručení“ směnečného rukojmího „ze směnek zajišťujících dluh výstavce“ a „ručení“ za nároky, které jsou „duplicitně“ uplatňovány v konkursním řízení za dlužníkem. Závěr, podle něhož osoba, která převzala směnečné rukojemství za výstavce směnky vlastní, je přímým dlužníkem ze směnky (a to dlužníkem samostatným a nikoli aksesorickým), vyplývá přímo z ustanovení čl. I. §32 odst. 1 a §77 odst. 3 směnečného zákona (k tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1004/2008 a ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010, uveřejněných pod čísly 85/2010 a 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K možnosti souběžného uplatnění nároku ze zajišťovací směnky a nároku směnkou zajištěného srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2600/2011.
Konečně z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou dále právně nevýznamné výhrady dovolatele ohledně tvrzeného nabytí směnky žalobcem v rozporu s dobrými mravy. Převodem směnky z původní žalobkyně (věřitelky) na žalobce v průběhu řízení (a po splatnosti sporných směnek) v poměrech v dané věci totiž nemohlo dojít ke zhoršení postavení žalovaného. Přehlédnout přitom nelze ani skutečnost, že jak žalobce, tak i žalovaný byli členy statutárního orgánu dlužnice, s právem jednat jménem dlužnice způsobem vymezeným v obchodním rejstříku (viz výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddíl B, vložka 1322).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. dubna 2011) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny podle ustanovení podle §8 odst. 1 advokátního tarifu činí 618.349,44 Kč (jistina 274.090,84 Kč, směnečné odměny 833,- Kč a 884,60 Kč a 6% úrok z částky 242.938,04 Kč od 1. května 1996 do 15. dubna 2011, z částky 31.152,80 Kč od 6. ledna 2004 do 15. dubna 2011, z částky 7.061,96 Kč od 1. května 1996 do 28. února 2006 a z částky 234.216,40 Kč od 1. června 1996 do 5. ledna 2004). Sazba mimosmluvní odměny dle ustanovení §7 bodu 6. advokátního tarifu činí 10.780,- Kč. S připočtením paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady dovolacího řízení celkem 13.406,80 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu advokáta žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu