ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2367.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2367/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Davuri Holding B. V. , se sídlem Naritaweg 165, Telestone 8,1043BW Amsterdam, Nizozemské království, zastoupeného Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ 110 00, proti žalované České republice - České správě sociálního zabezpečení , se sídlem v Praze 5, Křížová 25, PSČ 225 08, o zaplacení částky 623.234,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 1/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2012, č. j. 6 Cmo 7/2012-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 15 Cm 1/2010-103, uložil Krajský soud v Brně žalované (České republice - České správě sociálního zabezpečení) zaplatit žalobci (Davuri Holding B. V.) částku 623.234,64 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovanými zákonnými úroky z prodlení za dobu od 28. května 2010 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce po žalované dále domáhal specifikovaného zákonného úroku z prodlení z přisouzené jistiny za dobu od 13. listopadu 2009 do 27. května 2010 (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované změnil Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalobu v této části zamítl (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí se přiléhavě opírá o závěry obsažené v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněném pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ozřejmuje zjevnou nepoužitelnost závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2007, pod číslem 25) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 938/2006, uveřejněného pod číslem 78/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (z nichž vycházel soud prvního stupně).
Odkazuje-li dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, pak jde o odkaz zjevně nepřiléhavý, jelikož jde o rozhodnutí vydané na poli exekučního práva (týkající se výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu), jež z povahy věci nepostihuje argumentaci založenou na výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu