ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.249.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 249/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Marií Šebelovou, advokátkou, se sídlem v Jedovnicích, Havlíčkovo náměstí 140, PSČ 679 06, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Moravia Foundry a. s., zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, PSČ 110 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 25/2008, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Moravia Foundry a. s. , se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 25 45 92 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 13 INS 93/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010, č. j. 12 Cmo 6/2010-100, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010, č. j. 12 Cmo 6/2010-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. prosince 2009, č. j. 13 Cm 25/2008-48, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (P. Š.) domáhal vůči žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka Moravia Foundry a. s. (dále jen „dlužník“) vyloučení ve výroku označených movitých věcí (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 17. srpna 2007, č. j. 47 Nc 5890/2007-25, nařídil Okresní soud v Olomouci exekuci na majetek dlužníka, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Martina Růžičku (dále jen „soudní exekutor“). Současně soud tímto usnesením dlužníku zakázal nakládat s jeho majetkem.
2/ Exekučním příkazem ze dne 6. září 2007 rozhodl soudní exekutor o provedení nařízené exekuce prodejem podniku dlužníka a ustanovil správce podniku. Dlužníku současně zakázal převést, zatížit či jinak nakládat s podnikem bez souhlasu správce podniku.
3/ Usnesením ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 40 Co 1403/2007-143, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání dlužníka změnil výše označené usnesení okresního soudu tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci oprávněného dne 29. ledna 2008 a dlužníku (jako povinnému) dne 17. března 2008.
4/ Dlužník (jako prodávající) a žalobce (jako kupující) uzavřeli dne 6. prosince 2007 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva“), kterou dlužník prodal sporné věci žalobci za kupní cenu 2.190.956,50 Kč.
5/ Usnesením ze dne 2. července 2008, č. j. KSOS 13 INS 93/2008-B-23, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. Insolvenční správce sepsal sporné věci do majetkové podstaty dlužníka a podáním ze dne 24. září 2008 vyrozuměl o jejich soupisu žalobce.
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů a §338k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu se zákazem nenakládat s majetkem postiženým exekucí, uloženým dlužníkovi v usnesení o nařízení exekuce a v následně vydaném exekučním příkazu. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by správce podniku udělil k prodeji sporných věcí písemný souhlas.
Na uvedeném závěru podle přesvědčení insolvenčního soudu nemohla nic změnit ani skutečnost, že k odvolání dlužníka bylo usnesení o nařízení exekuce změněno a návrh oprávněného vůči dlužníkovi na nařízení exekuce zamítnut, neboť měnící rozhodnutí Krajského soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (jakkoli bylo vydáno před uzavřením kupní smlouvy) se stalo „vykonatelným a závazným“ pro účastníky exekučního řízení až okamžikem jeho doručení. Účinky nařízené exekuce tak trvaly i v době uzavření kupní smlouvy o prodeji sporných věcí.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. Za opodstatněnou přitom neměl námitku žalobce, podle níž byl správce podniku o zamýšleném prodeji sporných věcí informován, schválil přibrání znalce za účelem určení jejich obvyklé ceny a souhlasil i se samotnou kupní smlouvou. Odvolací soud v této souvislosti akcentoval, že k platnosti právního úkonu, kterým povinný převádí majetek patřící podniku, je vždy nutný písemný souhlas správce podniku, tedy i v případě, že jinak zákon nevyžaduje pro právní úkon písemnou formu. Takový souhlas však v posuzované věci udělen nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky, „jaké právní účinky vyvolalo rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 40 Co 1403/2007-143, kterým byl zamítnut návrh na nařízení exekuce“. Potud zdůrazňuje, že při uzavření kupní smlouvy jednal v dobré víře, neboť dlužníku již v této době bylo známo, že uspěl se svým odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce, dovolatel byl navíc kromě toho opakovaně ujištěn dlužníkem, že správce podniku „předepsaným způsobem“ schválil prodej sporných věcí.
Pro rozhodnutí vydaná v incidenčních sporech jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku platnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byly věci podléhající účinkům nařízené exekuce (§44 odst. 7 exekučního řádu a §338k odst. 2 o. s. ř.), v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v (později přijatém) rozsudku velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněném pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 84/2011“).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době vydání usnesení o nařízení exekuce a k době uzavření kupní smlouvy je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, tj. naposledy ve znění zákona č. 308/2006 Sb., a výklad exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, tj. naposledy ve znění zákona č. 347/2007 Sb.
Podle ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Ustanovení §71 exekučního řádu pak určuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem podniku přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem podniku.
Z ustanovení §338h odst. 1 o. s. ř. plyne, že soud v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (prodejem podniku) povinnému (mimo jiné) zakáže, aby po doručení usnesení věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit, převedl na jiného, zatížil je nebo s nimi jinak nakládal bez souhlasu správce (písmeno c/).
Podle ustanovení §338k odst. 2 o. s. ř. souhlas správce s úkony povinného musí být udělen písemně; u písemných úkonů musí být obsažen na téže listině. Právní úkony povinného, které učinil bez souhlasu správce, jsou neplatné.
Nejvyšší soud (v době po vydání rozsudku odvolacího soudu v této věci) ve výše zmiňovaném R 84/2011 (mimo jiné) formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení tzv. generálního inhibitoria (předjímaný ustanovením §44 odst. 7 exekučního řádu) se neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému bez dalšího, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Tak především není žádného důvodu se domnívat, že by sankcí absolutní neplatnosti měly být postiženy dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce, jestliže usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci (např. proto, že oprávněný vzal po nepravomocném nařízení exekuce svůj návrh zpět nebo proto, že povinný uspěl s důvodným odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce). Je tomu tak proto, že tzv. generální inhibitorium slouží (v mezích zahájeného exekučního řízení) k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů a uplatní se tedy jen při prosazování této ochrany (je-li porušením zákazu zmařen účel exekuce na úkor osob zákazem chráněných).
Uvedené závěry se přitom nepochybně plně prosadí v poměrech dané věci i z pohledu posouzení platnosti právních úkonů, jež povinný učinil v rozporu se zákazem formulovaným v ustanovení §338h odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu