ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2803.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2803/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Plzeňské městské dopravní podniky, a. s. , se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 920/12, PSČ 303 23, identifikační číslo osoby 25220683, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, PSČ 323 00, proti žalovanému M. M. , o zaplacení částky 1.018,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 303 C 10/2013, o dovolání Mgr. Jany Payne , advokátky, se sídlem v Praze 2, Perucká 2196/14, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyně žalovaného, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2013, č. j. 31 Co 202/2013-19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatelka Mgr. Jana Payne, insolvenční správkyně žalovaného, je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 800,- Kč, do 3 dnů do právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce; jinak účastníci nemají mezi sebou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 18. března 2013, č. j. 303 C 10/2013-7, zastavil Okresní soud v Berouně řízení o žalobě, kterou se žalobce (Plzeňské městské dopravní podniky, a. s.) domáhal vůči žalovanému (M. M.) zaplacení částky 1.018,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a že žalobci se nevrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč (bod III. výroku).
Výrok o zastavení řízení odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a na ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Přitom vyšel z toho, že:
1/ Řízení v této věci bylo zahájeno 13. března 2013.
2/ U Krajského soudu v Praze (dále jen „ insolvenční soud “) bylo 17. ledna 2012 zahájeno insolvenční řízení na majetek žalovaného.
3/ Usnesením ze dne 17. října 2012, které nabylo právní moci téhož dne, zjistil insolvenční soud úpadek žalovaného a prohlásil konkurs na majetek žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Odvolací soud shledal přiléhavou odvolací argumentaci žalobce, opírající se o ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ a §173 insolvenčního zákona. S přihlédnutím k tomu, že pohledávka žalobce vznikla až 28. ledna 2013, kdy byl žalovaný přistižen přepravní kontrolou v prostředku veřejné dopravy bez platného cestovního dokladu, tedy po uplynutí třicetidenní lhůty k přihlášení pohledávky do insolvenční ho řízení určené rozhodnutím o úpadku, pak neměl závěr soudu prvního stupně za správný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání insolvenční správkyně žalovaného (Mgr. Jana Payne), požadujíc, aby dovolací soud „žalobu zamítl“.
Přípustnost dovolání opírá dovolatelka o ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. S poukazem na ustanovení §248 odst. 4 insolvenčního zákona pak zdůrazňuje, že návrh na zahájení řízení podaný po prohlášení konkursu vůči dlužníku má být zamítnut. K tomu dodává, že i kdyby žaloba směřovala (správně) vůči ní, šlo by o nárok vyloučený z uspokojení v insolvenční m řízení podle §170 insolvenčního zákona. Dovolacím soudem neřešená otázka spočívá podle dovolatelky i v tom, zda se žalobce vůbec může soudní cestou domoci úhrady požadované částky. Dovolatelka míní, že nikoli, jelikož dlužníka přímo žalovat nelze a proti ní bude žaloba zamítnuta, neboť nejde o pohledávku za podstatou, ani o pohledávku jí na roveň postavenou (§168 a §169 insolvenčního zákona).
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že je nesprávně podáno k věcně nepříslušnému Vrchnímu soudu v Praze, místo k Nejvyššímu soudu, podala je osoba, která není účastníkem řízení a s občanským soudním řádem není v souladu ani dovolací návrh. Dovoláním napadené rozhodnutí pak má za správné.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že projednání dovolání podle něj nebrání skutečnost, že dovolatelka (zjevně nesprávně) označuje na titulní straně dovolání (č. l. 27) jako soud, jemuž je dovolání určeno (prostřednictvím soudu prvního stupně) Vrchní soud v Praze. Jakkoli v dalším obsahu dovolání se již hovoří jen o „dovolacím soudu“ (není v něm přímo zmínka o Nejvyšším soudu jako soudu dovolacím), Nejvyšší soud spatřuje ve výše uvedeném označení (jakkoli hrubou) chybu v psaní (zřejmou nesprávnost), z níž není třeba vyvozovat další závěry ve vztahu k osudu takto podaného dovolání. K výtce ohledně dovolacího návrhu odkazuje Nejvyšší soud žalobce na dikci ustanovení §243d písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 3 a §218 písm. b/ jako subjektivně nepřípustné.
V intencích §240 odst. 1 o. s. ř. je osobou oprávněnou k podání dovolání účastník řízení. Dovolatelka (jako insolvenční správkyně žalovaného) účastnicí tohoto řízení není. Legitimaci k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu pak dovolatelce nezakládá ani skutečnost, že po prohlášení konkursu na majetek žalovaného měla být žaloba podána proti dovolatelce vzhledem k ustanovení §248 odst. 4 insolvenčního zákona, jež žalobu proti dlužníku zapovídá.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenční správkyně bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. srpna 2013), vypočtené (s přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby) podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§11 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu); srov. obdobně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněného pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. října 2011 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ( rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Ve shodě s §8 odst. 1 advokátního tarifu se výše odměny určuje z částky 1.018,- Kč, které odpovídá podle §7 bodu 3. advokátního tarifu částka 1.000,- Kč. Polovina takto stanovené mimosmluvní odměny činí 500,- Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) jde o částku 800,- Kč, k jejíž úhradě žalobci Nejvyšší soud dovolatelku zavázal.
Jinak účastníci řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. října 2013
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu