ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2981.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2981/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Města Rosice , se sídlem v Rosicích, Palackého náměstí 13, PSČ 665 01, identifikační číslo osoby 00282481, proti žalovanému R. P. , zastoupenému Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 635/4, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 132/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. dubna 2013, č. j. 7 Cmo 449/2012-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. září 2011, č. j. 5 Cm 132/2011-59, jímž Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. června 2011, č. j. 5 Cm 132/2011-24, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 365.800,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovanému prostřednictvím včas uplatněných a odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Zdůrazňuje, že řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je ovládáno zásadou koncentrace řízení, odvolací soud především (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že kauzální námitka, kterou žalovaný odůvodnil tvrzením, že směnkou zajištěná pohledávka (smluvní pokuta sjednaná účastníky v kupní smlouvě ze dne 29. května 2006 pro případ porušení povinnosti žalovaného vybudovat v dohodnuté lhůtě na části převáděných pozemků plavecký bazén a sportoviště) nemohla žalobci vzniknout, neboť to byl on sám, kdo svým jednáním splnění smluvní povinnosti znemožnil, není dostatečně určitá a tudíž ani projednatelná. Přitom akcentoval, že žalovaný ve včas uplatněných námitkách nijak nespecifikoval jednání žalobce, v jehož důsledku nemohl žalovaný dostát své smluvní povinnosti (naprosto zde absentují konkrétní skutková tvrzení ohledně úkonů, které měl žalobce případně činit v neprospěch žalovaného), takto formulovaná námitka tedy netvoří „ani základ skutku, na němž žalovaný hodlal svou obranu proti povinnosti platit směnečný peníz vybudovat, který by bylo možno v daném rámci (…) doplnit o další skutková tvrzení“. Za této situace nemohly soudy k později tvrzeným skutečnostem v námitkovém řízení přihlížet.
Nedůvodnými pak odvolací soud shledal rovněž výhrady žalovaného k platnosti samotného ujednání o smluvní pokutě (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), maje potud obsah kupní smlouvy v části vymezující povinnost, jejíž splnění je zajišťováno smluvní pokutou (článek VI. kupní smlouvy), za dostatečně určitý. Mezi účastníky přitom nebylo sporu, že žalovaný své smluvní povinnosti nedostál (žádné sportoviště ani plavecký bazén na převedených pozemcích v dohodnuté lhůtě nevybudoval) a žalobci proto právo „účtovat“ smluvní pokutu vzniklo.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním předestřených otázek v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce řádného odůvodnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (z hlediska jejich určitosti a projednatelnosti) Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uvedená rozhodnutí jsou - stejně jako rozhodnutí níže zmíněné - veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který odkazoval v podaném dovolání rovněž žalovaný), pak Nejvyšší soud na dané téma dále uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013).
V poměrech projednávané věci přitom nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že žalovaným uplatněnou kauzální námitku, podle níž nevznikla žalovanému povinnost uhradit žalobci (směnkou zajištěnou) smluvní pokutu, neboť k porušení smluvní pokutou zajištěné povinnosti došlo „v důsledku jednání žalobce“, nelze považovat za námitku určitou (dostatečně odůvodněnou), když z takto formulované námitky se žádné konkrétní skutkové okolnosti ohledně namítaného „jednání žalobce“, jež mělo být příčinou nesplnění smluvní povinnosti žalovaného, zjevně nepodávají. Správnost směnečného platebního rozkazu prostřednictvím takové námitky tedy vskutku prověřit nelze.
Výklad obsahu kupní smlouvy ze dne 29. května 2006 (ústící v závěr o určitosti ujednání účastníků o smluvní pokutě) učiněný odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud shledává souladným s výkladovými pravidly určenými ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu