ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2995.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2995/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Legerova 44, PSČ 120 00, proti žalované SANATORIUM TOPAS, s. r. o ., se sídlem ve Škvorci, Masarykovo náměstí 112, PSČ 250 83, identifikační číslo osoby 48950165, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou, se sídlem v Praze 10, K Sokolovně 37, PSČ 104 00, o zaplacení částky 13,320.403,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ, pod sp. zn. 3 C 283/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 28 Co 220/2009-412, 28 Co 221/2009, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 60.452,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 3 C 283/2003-273, zamítl žalobu o zaplacení částky 2,148.184,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i žalobu o zaplacení částky 11,172.219,- Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a usnesení ze dne 8. července 2008, č. j. 3 C 283/2003-286).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 238.182,- Kč s úrokem z prodlení (první výrok), a ve výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 10,173.976,82 Kč (druhý výrok). Ve zbývajícím rozsahu výroků I. a II. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Jde již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, když usnesením ze dne 30. března 2007, č. j. 28 Co 371/2006-219, zrušil rozsudek ze dne 2. června 2005, č. j. 3 C 283/2003-172, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, a rozsudek ze dne 3. prosince 2009, č. j. 28 Co 220/2009, 28 Co 221/2009-370 [jímž Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 1,910.002,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a částku 994.545,90 Kč (výrok II.), ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.)] zrušil ve výroku III., IV. a V. k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 29 Cdo 4512/2010-398, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné (§237 o. s. ř.).
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř., neboť dovolání je pouhou polemikou se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4512/2010, na nichž Nejvyšší soud nevidí důvodu ničeho měnit.
Jakkoliv lze dovolatelce přisvědčit, že obecně není vyloučen závěr o částečné neplatnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě v části upravující smluvní pokutu, v projednávané věci by tato otázka mohla být posuzována toliko tehdy, jestliže by jejímu přezkoumání nebránila překážka věci rozsouzené (založená pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2002, č. j. 48 Cm 3/2000-29, jímž byla žaloba dovolatelky na určení neplatnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě po věcném přezkoumání zamítnuta). Okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že nejde o totožnou věc (jako v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 3/2000) dovolatelka ani netvrdí (v tomto směru srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ČSR z 22. května 1987, 2 Cz 12/87, uveřejněného pod číslem 39/88 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nehledě k výše uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud se otázkou přiměřenosti výše smluvní pokuty zabýval, přičemž jeho závěry jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněného pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu