ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3277.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3277/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně ZP Hvězdlice, a. s., se sídlem ve Chvalkovicích 152, PSČ 683 41, identifikační číslo osoby 25 30 04 91, zastoupené JUDr. Jiřím Hanečkem, advokátem, se sídlem v Ivanovicích na Hané, Palackého nám. 796/11, PSČ 683 23, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Habartovi, jako správci konkursní podstaty úpadce ZD Hvězdlice, družstva se sídlem ve Chvalkovicích – v likvidaci, identifikační číslo osoby 00 14 16 15, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 7/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2011, č. j. 9 Cmo 35/2010-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2011, č. j. 9 Cmo 35/2010-215, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 27. srpna 2010, č. j. 49 Cm 7/2007-164, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §13 a §14 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), na ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), na ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouvy o převodu vlastnictví sporných nemovitostí uzavřené mezi žalobkyní (jako osobou oprávněnou) a úpadcem (jako osobou povinnou) ve dnech 31. října 1996 a 23. září 1997 (dále jen „smlouvy o převodu vlastnictví“) jsou absolutně neplatné „pro neurčitost nároku oprávněné osoby, který měl být jednotlivými smlouvami vypořádán (uspokojen)“.
Přitom zdůraznil, že ze smluv o převodu vlastnictví „není zřejmé, jaké nároky a kterých (původních) oprávněných osob ze zákona o půdě, případně transformačního zákona jsou jednotlivými smlouvami vypořádávány“. Neurčitost nároků je dána i tím, že „žalobkyně v době uzavření smluv o převodu vlastnictví měla vůči úpadci více pohledávek postoupených oprávněnými osobami a smlouvy byly uzavírány právě za účelem vypořádání nároků těchto oprávněných osob, avšak smlouvy o převodu nemovitostí na smlouvy o postoupení pohledávek nijak neodkazují“.
Konečně odvolací soud přitakal i závěru soudu prvního stupně, podle něhož se žalobkyně nestala vlastníkem sporných nemovitostí ani na základě vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) namítajíc, že „postupované pohledávky měly původ v transformaci úpadce podle transformačního zákona a přiznanými majetkovými podíly byly vyřízeny také restituční nároky podle zákona o půdě. Původ i výši pohledávek osvědčoval i transformační projekt úpadce – soupis majetkových podílů, který měl k dispozici úpadce i žalobkyně. Pohledávky byly prokazovány také majetkovými listy oprávněných osob a po jejich úmrtí dědickými soudními rozhodnutími. Stejnopisy smluv o postoupení pohledávek byly předávány úpadci, který vůči výši ani důvodu pohledávek nevznesl po porovnání s transformačním projektem námitky a poskytoval na jejich vypořádání plnění svým majetkem“.
Dovolatelka dále poukazuje na ustanovení §33a odst. 1 a 3 zákona o půdě a zdůrazňuje, že „po postoupení pohledávky jde o pohledávku postupníka, kterou zákon výslovně umožňuje sčítat i s jinými pohledávkami vzniklými podle zákona o půdě a transformačního zákona. Vyčíslení vypořádávaného nároku v převodní smlouvě jednou finanční částkou ze souhrnu pohledávek sečtených nelze považovat za neurčité a vyvozovat z něj neplatnost smlouvy“. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. června 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94 a dále na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2009, č. j. 25 Cm 25/2005 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2010, č. j. 6 Cmo 68/2009, ve kterých oba soudy „za obdobných okolností“ vyslovily právní názor, podle něhož smlouvy o převodu nemovitostí nejsou absolutně neplatné.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr o (ne)platnosti smluv o převodu vlastnictví (pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu absence vymezení pohledávek, které měly na základě jednotlivých smluv o převodu vlastnictví zaniknout – měly být „zapraveny“ převodem sporných nemovitostí) formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3091/2010.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu