ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3296.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3296/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce A. H. , proti žalovaným 1) M. V. a 2) DENIS INT spol. s r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Trmicích, Václavské náměstí 5, PSČ 400 04, identifikační číslo osoby 47 31 01 20, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, PSČ 400 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 122/99, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2001, č. j. 9 Cmo 15/2001-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 4. září 2001, č. j. 9 Cmo 15/2001-52, potvrdil rozsudek ze dne 6. ledna 2000, č. j. 22 Cm 122/99-30, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal ve vztahu k oběma žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. srpna 1999, č. j. 22 Sm 141/99-6, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili původní žalobkyni (MUDr. I. Š.) částku 200.000,- Kč s 6% úrokem od 13. července 1997 do zaplacení, směnečnou odměnu 666,- Kč a náklady řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, namítajíc, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka snáší argumenty na podporu uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 8. srpna 2002, č. j. 43 K 18/2002-15, prohlásil Krajský soud v Ústí nad Labem konkurs na majetek druhé žalované a ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, bylo dovolací řízení v této věci přerušeno a po dobu trvání účinků konkursu v něm nebylo možno pokračovat. Konkurs na majetek druhé žalované zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem po splnění rozvrhového usnesení usnesením ze dne 2. dubna 2010, č. j. 43 K 18/2002-144 a soud prvního stupně věc opětovně předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání dne 4. října 2013.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – odvolání (jak se výslovně podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí) rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
V době po podání dovolání původní žalobkyně MUDr. I. Š. dne 6. března 2010 zemřela, přičemž jejím právním nástupcem je A. H. (k tomu srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. května 2011, č. j. 37 D 156/2010-91), s nímž Nejvyšší soud v dovolacím řízení dále jako s žalobcem jednal (§107 odst. 1 a 3 o. s. ř.)
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají.
Podmínky stanovené v ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. daná věc též nesplňuje, když napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím a nikoliv měnícím. Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že rozsudek ze dne 6. ledna 2000 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud výrokem rozsudku dovolání nepřipustil. Pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že připuštěním dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. podle standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu není ani obecné poučení odvolacího soudu o tomto opravném prostředku obsažené v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. pak dovolání není přípustné proto, že dovolatelka před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesla.
Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť druhá žalovaná, která podáním nepřípustného dovolání zavinila jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. října 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu