ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3405.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3405/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce B. M. , zastoupeného JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 10/1207, PSČ 110 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené JUDr. Karlem Šturmem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 57/813, PSČ 110 00, o zaplacení částky 60,778.523,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 460/1999, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 12/2010-609, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 12/2010-609, se s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 12/2010-609, k odvolání obou účastníků (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 14. října 2009, č. j. 24 Cm 460/1999-551, ve výroku, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 21,951.523,63 Kč s příslušenstvím.
Šlo přitom o v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (mezitímní) rozsudek ze dne 20. října 2004, č. j. 24 Cm 460/99-205, jímž Městský soud v Praze shledal žalobu co do základu důvodnou, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. května 2005, č. j. 5 Cmo 2/2005-221, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, maje za to, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání. Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2006, č. j. 24 Cm 460/99-348, žalobu o zaplacení částky 60,778.523,63 Kč s příslušenstvím zamítl; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. září 2007, č. j. 5 Cmo 72/2007-401, označený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vytýkaje soudu prvního stupně zejména to, že své rozhodnutí „postavil“ na závěru, podle něhož žalobce „uplatňovaný nárok“ (nárok na úhradu ušlého zisku) neprokázal, a to aniž by provedl důkaz žalobcem navrhovaným znaleckým posudkem a aniž by odůvodnil, proč takový důkaz neprovedl.
Shora uvedenými rozhodnutími soudy nižších stupňů rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení ušlého zisku v částce 60,778.523,63 Kč (ve smyslu změny žaloby učiněné podáním ze dne 7. listopadu 2002 − č. l. 61 a násl. spisu a připuštěné soudem prvního stupně usnesením ze dne 18. prosince 2002, č. j. 24 Cm 460/99-79). Z následných podání žalobce ze dne 7. června 2004 (č. l. 162 a násl. spisu), ze dne 21. listopadu 2005 (č. l. 230 a násl. spisu) a ze dne 15. listopadu 2007 (č. l. 409 a násl. spisu) je pak zjevné, že pro případ, že by žalobcem tvrzená výše škody nebyla dostatečně prokázána, požadoval úhradu téže částky z titulu náhrady škody „ve formě pravděpodobného zisku“ ve smyslu ustanovení §381 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobce a žalovaná uzavřeli dne 21. února 1994 smlouvu o běžném účtu ve smyslu ustanovení §708 a násl. obch. zák.
2) Žalovaná v rozporu se smlouvou o běžném účtu převedla (k žádosti M. H., prokázavšího se padělanou plnou mocí) z účtu žalobce na účet jmenovaného částku 62,000.000,- Kč (dne 25. září 1997). Dopisem ze dne 27. ledna 1998 žalobce vyzval žalovanou k zaplacení náhrady škody ve výši 77,244.863,- Kč (62,000.000,- Kč skutečná škoda a 12,817.000,- Kč ušlý zisk).
3) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2000, č. j. 24 Cm 214/98-159, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2001, č. j. 9 Cmo 430/2000-200, který nabyl právní moci 30. března 2001, uložil žalované zaplatit žalobci (skutečnou) škodu ve výši 62,000.000,- Kč s příslušenstvím; tuto částku žalovaná žalobci uhradila 11. května 2001 (na úrocích z prodlení zaplatila 32.404.476,33 Kč).
4) Společnost Deloitte & Touche ve zprávě ze dne 30. října 2002 stanovila ušlý zisk z podnikání žalobce ke dni 30. září 2002 částkou 93,183.000,- Kč, která představuje rozdíl předpokládané hodnoty firmy k datu 31. prosince 1997 (za předpokladu, že by žalobce neztratil možnost disponovat s částkou 62,000.000,- Kč) a skutečné hodnoty firmy k témuž datu. Z uvedené částky žalobce odečetl žalovanou zaplacené úroky z prodlení ve výši 32,404.476,37 Kč.
5) Ve věci byl ustanoven znalec NOVOTA a. s., jehož úkolem bylo určit „výši ušlého zisku žalobce, odpovídající náhradě zisku dle ustanovení §381 obch. zák., kterého by zpravidla dosáhl v oboru výstavby telekomunikačních sítí v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy, pokud by z jeho účtu nebyla dne 25. září 1997 neoprávněně odčerpána částka 62,000.000,- Kč“. Ve znaleckém posudku ze dne 2. září 2008 č. 1600AB4996/08 (doplněném výpovědí znalce a dodatkem č. 1 ze dne 31. března 2009) znalec za použití metody diskontovaných volných peněžních toků vyčíslil ušlý zisk ke dni 11. května 2001 částkou 71,232.000,- Kč (bez zohlednění úroků z prodlení ve výši 32,404.476,- Kč, které již z titulu prodlení s úhradou skutečné škody žalovaná žalobci zaplatila); po odpočtu označené platby určil výši ušlého zisku částkou 38,827.000,- Kč.
Na takto ustanoveném základě odvolací soud především „konstatoval“, že ke vzniku odpovědnosti za škodu vyžaduje ustanovení §373 a násl. obch. zák. současné naplnění těchto předpokladů: porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), vznik škody, kterou se rozumí majetková újma vyčíslitelná (a nahraditelná) v penězích, příčinná souvislost mezi porušením a vznikem škody, neexistence okolností vylučujících odpovědnost a předvídatelnost škody. Jelikož o porušení právní povinnosti žalovanou (o neoprávněném převodu částky 62,000.000,- Kč z účtu žalobce) není pochyb, „zbývalo posoudit, zda porušením povinnosti žalované ušel žalobci zisk, jehož by jinak dosáhl a zda byly splněny další shora uvedené zákonné podmínky“.
Jde-li „o dobu, za níž byl ušlý zisk žalobci přiznán“, odvolací soud setrval na názoru vysloveném v kasačním usnesení ze dne 12. září 2007, č. j. 5 Cmo 72/2007-401, podle něhož lze nárok na ušlý zisk požadovat jen za dobu, dokud trvalo porušení povinnosti ze strany žalované. V označeném rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že u vztahu z běžného účtu, který má charakter trvalého vztahu, lze nárok na ušlý zisk požadovat jen za dobu, dokud porušení povinnosti z tohoto vztahu trvalo, tj. maximálně do okamžiku, než byly neoprávněně odčerpané prostředky spolu s úrokem z prodlení vráceny do dispozice majitele účtu. U nároků požadovaných nad rámec tohoto časového období by totiž nebyla dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.
Současně doplnil, že poškozený se nemůže úspěšně domáhat práva na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti po neomezeně dlouhou dobu. „Vzhledem k požadavku právní jistoty ve vztazích upravených obchodním zákoníkem je uplatnění tohoto práva u soudu omezeno desetiletou objektivní promlčecí lhůtou, jejíž běh začíná ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti (§398 obch. zák.). Tedy i pokud by následky protiprávního jednání škůdce trvaly po dobu přesahující tento zákonný limit, nemohla by být v případě důvodně vznesené námitky náhrada škody soudem přiznána. V případech, kdy věřitel neuplatní své právo u soudu či dlužník nevznese námitku promlčení, je nutno hledat odpověď na otázku, zda ve vztazích řídících se předpisy obchodního práva přísluší poškozenému náhrada škody (ušlého zisku) i za dobu, kdy již netrvá porušení povinnosti z právního vztahu, v ustanovení §373 a následujících obch. zák. Jak žalobce správně uvádí, vznik odpovědnosti za škodu není dle platné právní úpravy podmíněn trváním porušení povinnosti na straně škůdce. Takový názor ovšem odvolací soud ve shora uvedeném rozhodnutí nezaujal. Při posouzení nároku na náhradu postupně vznikající škody (ušlého zisku) je nezbytné zvažovat, zda i nadále trvají veškeré zákonné předpoklady odpovědnosti. Nelze přijmout záměr, že byly-li tyto podmínky splněny bezprostředně poté, co došlo k porušení povinnosti, má poškozený do budoucna časově neomezený nárok na náhradu škody, která mu vznikne. Nejde totiž (snad s výjimkou jednorázového porušení právní povinnosti) o konstantní, na běhu času nezávislá, kritéria. Zejména při hodnocení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody bude nutno pečlivě zvažovat, zda i s odstupem času je protiprávnost jednání škůdce jedinou či alespoň jednou z hlavních příčin vzniku škody či zda se již stala příčinou vedlejší, tzn., že ke vzniku nové či další škody by došlo i bez ní. Časové hledisko bude významné i pro posouzení předvídatelnosti škody v době vzniku závazkového vztahu (§379 obch. zák.). Přehlédnout konečně nelze ani to, že dalšímu zvyšování škody bude možno v řadě případů zabránit či je alespoň zmírnit splněním prevenční povinnosti ze strany poškozeného ve smyslu ustanovení §384 odst. 1 obch. zák. Bude-li pouze pasivně přihlížet kumulaci škodlivých následků protiprávního jednání, nemůže s ohledem na citované zákonné ustanovení důvodně očekávat jejich reparaci“.
„U vztahu ze smlouvy o běžném účtu“ – pokračoval odvolací soud − „nelze požadovat nárok na náhradu ušlého zisku za období následující po vrácení neoprávněně odčerpaných peněžních prostředků spolu s úrokem z prodlení majiteli účtu“, a to nikoli z důvodu, že „byl ukončen protiprávní stav (přestala být porušována povinnost žalované z tohoto vztahu vyplývající), nýbrž proto, že u nároků požadovaných za následující časové období, kdy žalobce již mohl volně nakládat s prostředky na svém účtu, není dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody“. V dané věci je třeba vzít v úvahu i to, že „žalobou ve znění jejích změn požadoval žalobce přiznání ušlého zisku za období od 25. září 1997 do 30. září 2002. Pokud by mu tedy byla přiznána částka 50,328.000,- Kč (odpovídající ztrátě zisku určené znaleckým posudkem za dobu do 31. srpna 2008), postupoval by soud v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť by žalobci přiznal náhradu škody za delší, než žalobou požadované období.
Jde-li o výši ušlého zisku, odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku (včetně jeho dodatku č. 1 a výpovědi znalce). Hodnota ušlého zisku k 11. květnu 2001 činí (bez zohlednění platby úroků z prodlení ze skutečné škody) 71,232.000,- Kč a po odpočtu platby z titulu úroků z prodlení 38,827.000,- Kč. V této souvislosti akcentoval, že znalec nezkoumal výši zisku, který žalobci skutečně ušel, ale výši abstraktního zisku ve smyslu §381 obch. zák., tedy zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za obdobných podmínek v daném oboru. Jako neodůvodněné vyhodnotil i pochybnosti žalované o tom, zda ušlý zisk byl stanoven za použití ekonomických výsledků srovnatelných společností, když znalec z veřejně přístupných zdrojů identifikoval čtyři obchodní společnosti, jež „lze považovat za nejpodobnější podniku žalobce“ a na základě historického vývoje finančních ukazatelů jedné z nich (Sitel, spol. s r. o.), který „do značné míry koreluje s vývojem žalobce, označil za žalobci nejbližší právě tuto společnost“, s tím, že „společnosti jsou si blízké také regionálně a oborově“. Neopodstatněnými shledal i výhrady žalované ohledně znalcem použité metody diskontovaných volných peněžních toků; její použití bylo znalcem podrobně zdůvodněno a označeno za nejpřesnější postup, jak měřit ekonomické vymezení hodnoty podnikatelské činnosti jako hodnoty očekávaných budoucích užitků (zisků) plynoucích z vlastnictví tohoto majetku. „Metoda diskontovaných volných peněžních toků se přitom uplatní právě tam, kde vzniklá ekonomická újma spočívá zablokováním cash - flow. Bez toho, že by mohl volně nakládat s peněžními prostředky, nemůže samotné vlastnictví majetku (podniku) přinášet užitky, které by jinak při obvyklém běhu věcí bylo možno s pravděpodobností blížící se jistotě očekávat“.
Co do částky 38,827.000,- Kč měl přitom odvolací soud za prokázánu i příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem žalované a ušlým ziskem žalobce. „Již samotné odčerpání tak významné částky (62,000.000,- Kč) nutně muselo ochromit činnosti podniku žalobce. Je třeba vzít v úvahu, že žalobce je fyzickou osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění. Z toho pohledu jde o podnikatele ekonomicky zranitelnějšího, než by tomu bylo například u kapitálové obchodní společnosti, opírající se v řadě případů o ekonomicky silný subjekt svého zakladatele a často obklopené sítí majetkově i personálně propojených společností, které by jí za obdobné situace mohly poskytnout podporu Rozhodujícím faktorem však v daném případě nebyl samotný objem finančních prostředků, které byly z účtu žalobce neoprávněně vyplaceny, ale skutečnost, že je žalovaná vrátila žalobci až v roce 2001, tedy po bezmála čtyřech letech od vzniku škody. Právě okolnost, že žalobci bylo po tak dlouhou dobu zamezeno nakládat s tak významnou částkou, se nemohla neprojevit na výsledcích jeho podnikání a tedy na výši zisku, jehož dosáhl“.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 21,951.523,63 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel − na rozdíl od soudu nižších stupňů − zdůrazňuje, že:
1) „Běh škody“ není v českém právu vázán na trvání porušení povinnosti a trváním porušení povinnosti nelze vznik nároku na náhradu škody jakkoliv limitovat. Navíc v posuzovaném případě jednal žalovaný protiprávně i po vrácení peněžních prostředků a porušení povinností trvalo i nadále.
2) Vrácením peněžních prostředků nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednání žalované a vznikem škody na straně žalobce. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ani nevyplývá, jakým konkrétním způsobem mělo vrácení peněžních prostředků zabránit vzniku škody. Tento závěr není podpořen provedením potřebného dokazování, přestože jde o otázku především skutkovou. Odvolací soud se v tomto nesprávně omezil na skutkové konstatování, který nemá oporu ve spise a které je navíc v rozporu se zjištěním znalců.
3) Možnost žalobce domáhat se škody vznikající v čase není omezena objektivní desetiletou promlčecí lhůtou dle §398 obch. zák., a to tím spíše, že žalovaná námitku promlčení ani neuplatnila.
4) Na předvídatelnosti posuzované škody žalobce pro žalovanou nemůže mít vliv časové hledisko, když škodu způsobenou žalobci mohla žalovaná předvídat bez ohledu na plynutí času a vrácení zadržovaných prostředků v roce 2001. Navíc byla žalobcem výslovně na hrozící poškození a potažmo i zánik podniku opakovaně upozorňována a přesto v porušování povinností setrvávala.
5) Žalobce nemohl a nemůže vzniku škody předejít ve smyslu ustanovení §384 odst. 1 obch. zák., když škoda má původ v zániku podniku, který je nenávratný.
6) Není pravda, že by žalobce požadoval náhradu škody pouze za období do 30. září 2002.
Na podporu výše uvedeného dovolatel dále doplňuje následující.
„Nárok na náhradu škody vznikne, dojde-li ke vzniku škody, tato škoda je následkem porušení právní povinnosti a nejsou přítomny okolnosti, které by odpovědnost vylučovaly. Porušování povinnosti na straně škůdce přitom nemusí trvat a trvání porušení není ani další podmínkou úspěšného uplatnění škody, ani důvodem pro její vyloučení. Je třeba zkoumat pouze věcnou souvislost mezi prvotní příčinou a vznikem škodlivého následku, přičemž časové hledisko lze zohlednit výlučně při pořadí příčin; v opačném případě by ostatně ani nebylo možné reparovat škody vyplývající z jednorázových porušení povinností, při kterých porušení v čase ani netrvá“. V této souvislosti dovolatel poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000.
K „přerušení“ příčinné souvislosti dochází tehdy, vstoupí-li do původního příčinného děje nová skutečnost, která působí jako výlučná a samostatná příčina vzniklé škody. Ze znaleckého posudku přitom plyne, že ke vzniku škody docházelo i po vrácení zadržovaných prostředků, a to stále v důsledku protiprávního odčerpání prostředků z účtu v roce 1997, když ani s využitím vrácených prostředků nebylo pro žalobce reálně možné „dostat se do pozice, kterou měl v roce 1997, respektive kterou by měl v roce 2001 nebýt zásahu žalované“. Žalobce nemohl z navrácených prostředků svůj podnik znovu vybudovat, navíc trh v jeho oboru byl velice konkurenční a dodavateli nasycený. K prvotní příčině škody spočívající v zadržení prostředků žalobce žalovanou se tak přidala další v řadě stojící příčina ušlého zisku, která spočívala v samotném zániku podniku žalobce, jež byla nesporným důsledkem původního protiprávního jednání žalované. Z hlediska vzniku škody je však na vrácení původně zadržovaných prostředků nezávislá a sama způsobilá založit důvod pro přiznání náhrady škody žalobci. Škoda tak nadále vzniká v důsledku protiprávního jednání žalovaného. Následné splnění původní smluvní povinnosti nemusí mít za následek faktické napravení všech škodlivých důsledků způsobených v příčinné souvislosti s porušením této smluvní povinnosti a v posuzovaném případě tomu tak ani nebylo.
Argumentaci odvolacího soudu založenou na ustanovení §398 obch. zák. dovolatel považuje za nepřiléhavou již proto, že zmíněné ustanovení se týká toliko promlčení práva na náhradu škody a se samostatným vznikem odpovědnosti za škodu nemá nic společného. „Vznik práva na náhradu škody a jeho uplatnění nemohou být limitovány dříve, než vůbec takové právo vznikne (dojde ke škodě), tím méně v důsledku promlčení“. Porušení povinnosti mělo a má trvající povahu, pročež k uplynutí lhůty podle ustanovení §398 obch. zák. nedošlo; navíc žalobce své nároky uplatnil žalobou u soudu.
Žalovaná jako profesionální subjekt (banka) musela předpokládat, že okamžité a neočekávané protiprávní odčerpání téměř všech provozních prostředků žalobce jako podnikatele musí mít pro jeho fungující podnik devastující následky, které v takovém případě budou spojeny s trvalou ztrátou zisku. Muselo jí být zřejmé i to, že „vrátí-li žalobci peněžní prostředky až po čtyřech letech zadržování, a to v době, kdy již došlo k nenávratnému zániku podniku žalobce a obsazení trhu konkurencí, žalobce nebude schopen obnovit v původním rozsahu svou pozici na trhu a tedy ani zisk, který by mu jinak přinášel v důsledku protiprávního jednání žalované zaniklý podnik“.
„Je zřejmé, že žalobce nemohl v době vrácení zadržovaných prostředků svůj podnik znovu vybudovat a nemůže mu být kladeno jakýmkoliv způsobem k tíži, že za dané situace nemohl investovat další osobní a rodinné prostředky na obnovu podniku, který by nebýt protiprávního jednání žalované jinak měl, navíc s dávkou nejistoty, zda jej vůbec za daných podmínek (viz konkurence v daném oboru) mohl vybudovat“.
Konečně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že požadoval „škodu“ pouze za období do 30. září 2002. „Tato skutečnost nemá oporu ve spise. Naopak žalobce ve svých podáních v řízení před soudem prvního stupně opakovaně uváděl, že škoda v podobě ušlého zisku dále narůstá. Je tedy zřejmé, že uplatňoval i tuto škodu“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když v usnesení č. j. 5 Cmo 72/2007-401, jímž Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně č. j. 24 Cm 460/99-348, odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem, podle něhož „lze nárok na ušlý zisk požadovat jen za dobu, než byly neoprávněně odčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem z prodlení vráceny do dispozice majiteli účtu“, tj. do 11. května 2001.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Podle ustanovení §379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.
Podle ustanovení §381 obch. zák. místo skutečně ušlého zisku může poškozená strana požadovat náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němž podniká.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že obecně vzato je škoda v právní teorii i soudní praxi chápána jako újma způsobená poškozenému, vyjádřitelná penězi. Skutečná škoda spočívá ve zmenšení majetku poškozeného a představuje majetkové hodnoty, které by bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci v předešlý stav. Ušlý zisk je definován jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. listopadu 1970, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007 a ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009 a ze dne 21. března 2007, sp. zn. 32 Odo 271/2005).
Mezi protiprávním úkonem a škodou pak musí existovat vztah příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) jde, vznikla-li škoda následkem porušení povinnosti, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou tak není dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k porušení označené povinnosti (k tomu dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010).
Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. Místo skutečně ušlého zisku může poškozený požadovat náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobným podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němž podniká (srov. §381 obch. zák., jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008).
V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud zejména akcentuje, že jakkoli žalobce požadovaný rozsudečný výrok formuloval jako tzv. eventuální petit, není pochyb o tom, že ve skutečnosti o tuto formu „petitu“ nešlo. Jak v rámci „primárního“ petitu, tak v rámci „eventuálního“ petitu totiž uplatnil stejný požadavek (požadavek na náhradu jiné škody − ušlého zisku, založený na týchž skutkových tvrzeních a uplatněný v téže výši), s tím, že škodu konstruoval jednak jako skutečně ušlý zisk (§379 obch. zák.), jednak jako zisk dosahovaný zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němž podniká (§381 obch. zák. − tzv. abstraktní ušlý zisk). Není pochyb o tom, že v případě „obou petitů“ šlo o tentýž nárok, přičemž bylo pouze na rozhodnutí žalobce, zda bude tvrdit a prokazovat výši skutečně ušlého zisku nebo výši abstraktně ušlého zisku. Tomu ostatně odpovídá i opakovaně žalobcem vznášený požadavek, aby v případě, že výši ušlého zisku nebude možno určit žádným ze shora uvedených způsobů, stanovil soud jeho výši postupem podle §136 o. s. ř.
V obou vymezených případech stanovení výše ušlého zisku je přitom nezbytné, aby škoda v podobě ušlého zisku byla vymezena nejen výší (jež bude určena zpravidla znaleckým posudkem), nýbrž (v případech, kdy nejde o jednorázově ušlý zisk) i obdobím, za které vznikla. Jakkoli obchodní zákoník v tomto směru žádnou úpravu neobsahuje, Nejvyšší soud považuje (z hlediska vlastního výpočtu) za praktické vycházet z období určených např. ustanovením §3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Právě v případě postupně vznikajícího (a v čase narůstajícího) ušlého zisku má totiž vymezení období, za které příslušná část škody (ušlého zisku) vznikla, význam, a to jak z hlediska počátku běhu případné promlčecí doby, tak i z hlediska okamžiku vzniku prodlení s úhradou škody. Nelze tudíž akceptovat „plovoucí“ nárok (v čase se postupně zvyšující nárok) na náhradu ušlého zisku, bez vazby na období, za které vznikl.
Shora uvedené se naplno projevilo v poměrech projednávané věci, kdy žalobce požadoval z titulu ušlého zisku po žalovaném zaplacení částky 60,778.523,60 Kč s příslušenstvím (viz změna žaloby u jednání dne 6. listopadu 2002 a následné podání žalobce na č. l. 61), s tím, že jde o vyčíslení ušlého zisku za období od škodné události (25. září 1997) do 30. září 2002 (k tomu srov. i podání ze dne 20. února 2003 - č. l. 92 a násl.). Následně – vzhledem k závěrům znaleckého posudku ohledně výše ušlého zisku ke dni 31. srpna 2008 a k výslechu znalce – již žalobce „vycházel“ z částky určené k označenému datu (nesouhlasil „se zastavením“ kapitalizace výše škody k 11. květnu 2001). Přitom znalec v rámci svého výslechu (viz protokol o jednání ze dne 10. prosince 2008 – č. l. 503 a násl.) „vysvětlil“, že hodnota ušlého zisku určená k 31. prosinci 1997 byla přepočtena k datu vypracování znaleckého posudku, když „z ekonomického hlediska, utrpí-li někdo škodu v roce 1997 a probíhá-li soudní spor, v němž se bude rozhodovat, tak ušlý zisk historický bude muset být zaplacen v současnosti a jeho hodnota je jiná než před deseti lety“.
Konečným důsledkem popsaného stavu tak jsou právě pochybnosti o tom, za jaké období je ušlý zisk žalobcem požadován a znalcem vyčíslen.
Ostatně, i nebýt shora uvedeného, je zcela zjevné, že nemůže (v plném rozsahu) obstát závěr odvolacího soudu, podle něhož náhrada škody v podobě ušlého zisku byla žalobcem požadována za období od 25. září 1997 do 30. září 2002 a tudíž nemohla být přiznána v částce, odpovídající ztrátě zisku za dobu (až) do 31. srpna 2008. Je tomu tak již proto, že odvolací soud období, za které žalobci vznikla škoda v podobě ušlého zisku, omezil datem 11. května 2001; k následnému období (od uvedeného data do 30. září 2002) se shora zmíněný závěr nevztahuje.
Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s právním posouzením věci odvolacím soudem co do (ne)existence příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalované a škodou (ušlým ziskem), jež měla žalobci vzniknout po 11. květnu 2001.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud na straně jedné sice (v obecné poloze) zdůraznil, že při hodnocení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody bude nutno pečlivě zvažovat, zda i s odstupem času je protiprávnost jednání škůdce jedinou či alespoň jednou z hlavním příčin vzniku škody či zda se již stala příčinou vedlejší, tzn. že ke vzniku „nové“ či „další“ škody by došlo i bez ní (s tím, že časové hledisko bude významné i pro posouzení předvídatelnosti škody v době vzniku závazkového vztahu a pro splnění prevenční povinnosti ze strany poškozeného), nicméně na straně druhé „neshledal“ důvod se odchýlit od názoru, který zaujal v usnesení ze dne 12. září 2007, č. j. 5 Cmo 72/2007-401, tedy že v daném případě lze nárok na ušlý zisk požadovat jen za dobu, dokud trvalo porušení povinnosti žalovanou. Současně (v rozporu s posledně uvedeným) „konstatoval“, že u vztahu ze smlouvy o běžném účtu nelze vzhledem k jeho povaze požadovat nárok na náhradu ušlého zisku na období následující po vrácení neoprávněně odčerpaných peněžních prostředků spolu s úrokem z prodlení majiteli účtu, a to nikoli proto, že by byl ukončen protiprávní stav (přestala být porušována povinnost žalované z toho vztahu vyplývající), nýbrž proto, že žalobce již mohl volně nakládat s prostředky na svém účtu, v důsledku čehož není dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že na zásadě, podle níž žalobce tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně splnění předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody (ušlého zisku), nic nemění ani skutečnost, že žalovaná s odstupem několika let od protiprávního úkonu (na základě pravomocného rozhodnutí soudu) nahradila žalobci (poškozenému) skutečnou škodu. I nadále tak platí, že žalobu na úhradu ušlého zisku může soud shledat důvodnou jen tehdy, unese-li žalobce důkazní břemeno o tom, že mu škoda (ušlý zisk) vznikala i poté, co byla skutečná škoda reparována, a to v příčinné souvislosti s protiprávním úkonem žalované (jímž může být jak jednorázové porušení povinnosti žalovanou, spočívající v neoprávněném převodu částky 62,000.000,- Kč z účtu žalobce, tak následné porušení povinnosti žalované nahradit žalobci skutečnou škodu včas). Jinými slovy, okolnost, že žalovaná žalobci skutečnou škodu uhradila, nemá sama o sobě za následek zánik nároku na náhradu škody (ušlého zisku) [rozuměj zánik příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a škodou v podobě ušlého zisku]; i za této situace je nezbytné posoudit, zda žalobce unesl důkazní břemeno o splnění předpokladů vyžadovaných ustanovením §373 a násl. obch. zák. Takové právní posouzení ovšem rozsudek odvolacího soudu postrádá.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé není správné, Nejvyšší soud je v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Nad rámec výše uvedeného a při vědomí toho, že ve vyhovujícím výroku ohledně zaplacení částky 38,827.000,- Kč s příslušenstvím nabylo rozhodnutí soudu prvního stupně právní moci, Nejvyšší soud doplňuje, že jakkoli byla znaleckým posudkem stanovena výše ušlého zisku žalobce „na úrovni výsledné hodnoty podnikání spočtené metodou diskontovaných volných peněžních toků na vlastníky a věřitele“ (srov. str. 10 posudku), použitá metoda výpočtu nic nemění na povaze žalobcem uplatněného nároku jako ušlého zisku (byť stanoveného abstraktně - §381 obch. zák.).
Hodnotu ušlého zisku přitom znalec určil tak, že nejprve ocenil vadný stav, tj. stanovil „hodnotu podnikání“ žalobce po škodné události a výsledek „konfrontoval“ s „hodnotou podnikání“ žalobce za předpokladu, že by škodná událost nenastala (srov. str. 15 posudku). „Hodnotu podnikání“ žalobce k 31. prosinci 1997, nebýt škodné události, znalec vyčíslil částkou 168,459.000,- Kč a skutečný stav k témuž datu (při zohlednění škodné události) částkou 111,759.000,- Kč (srov. str. 19, 26 a 27 posudku). Následně znalec „přepočetl“ hodnotu ušlého zisku k 31. prosinci 1997 ve výši 56,700.000,- Kč (rozdíl shora uvedených částek) na „současnou“ hodnotu (při použití metody měsíčního složeného úročení založeného na každoroční průměrné měsíční sazbě z krátkodobých vkladů publikované statistickou službou České národní banky) ve výši 82,773.000,- Kč a dodatkem č. 1 tuto kapitalizaci (při použití stejné metody) provedl k datu 11. května 2001 a ušlý zisk určil částkou 71,232.000,- Kč.
Jinými slovy, znalec ušlý zisk kapitalizoval metodou měsíčního složeného úročení, aniž vysvětlil, jak se do této kapitalizace promítá abstraktní hodnota ušlého zisku ve smyslu ustanovení §381 obch. zák. Současně zůstala nezodpovězena otázka, zda obstojí závěr znalce ohledně vazby výše ušlého zisku (stanovené k určitému datu) na okamžik zpracování znaleckého posudku, jejíž řešení bezprostředně souvisí i s tím, zda ono zvýšení (viz odstavec výše) představuje škodu za další období nebo je (jen) reakcí na skutečnost, že ušlý zisk, byť určený ke konkrétnímu datu, nebyl žalobci zaplacen (k tomu srov. opět výpověď znalce shora). Šlo-li by o posledně uvedený případ, vyvstává dále otázka, zda a jaký má v tomto směru význam to, že pravomocným rozhodnutím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci krom jistiny ušlého zisku i příslušenství (úrok z prodlení).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu