ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3688.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3688/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Investiční společnost podnikatelů, a. s. v likvidaci , se sídlem v Plzni, Americká 49, identifikační číslo osoby 49241516, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně – Černých Polích, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. P. S. , zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, PSČ 120 00, o zaplacení 155,000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 135/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 14 Cmo 642/2009-266, takto:
Rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 14 Cmo 642/2009-266, a Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2009, č. j. 35 Cm 135/2003-190, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 20. srpna 2009, č. j. 35 Cm 135/2003-190, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 155,000.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) V období od 17. září 1993 do 2. března 1998 byl žalovaný prokuristou žalobkyně.
2) V letech 1995 a 1996 uzavřel žalovaný jménem žalobkyně s Bankou Haná, a. s. (dále jen „banka“) smlouvy o termínovaném vkladu a kontokorentním úvěru č. 96031 a č. 95045, na jejichž základě banka poskytla žalobkyni úvěr do výše 150,000.000,- Kč. Současně žalovaný s bankou uzavřel jménem žalobkyně smlouvu o uložení a úročení termínovaného vkladu.
3) Žalobkyně u banky uložila na termínovaném účtu finanční prostředky podílníků Podnikatelského tržního fondu (dále jen „podílový fond“), spravovaného žalobkyní.
4) Závazek žalobkyně splácet poskytnutý úvěr byl zajištěn finančními prostředky podílníků podílového fondu spravovaného žalobkyní, uloženými na termínovaném účtu vedeném bankou.
5) V květnu 1997 bylo do obchodního rejstříku zapsáno nové představenstvo žalobkyně.
6) Jelikož žalobkyně nesplatila včas úvěr, banka v březnu 1998 „odčerpala“ finanční prostředky podílníků podílového fondu ve výši přesahující 144,000.000,- Kč a uvědomila o tom žalobkyni.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dovodil, že k tvrzené škodě na majetku podílníků došlo v březnu 1998, kdy banka odepsala (z titulu zajištění) z termínovaného účtu finanční prostředky podílového fondu. Jelikož v téže době banka žalobkyni o svých krocích a jejich důvodech uvědomila, věděla žalobkyně již v březnu 1998 o tom, že došlo k tvrzené škodě i kdo za ni odpovídá. Žalobkyni tudíž nic nebránilo v tom, aby vůči žalovanému (jenž měl uzavřením výše uvedených smluv porušit své povinnosti) uplatnila nárok na náhradu škody „neprodleně po březnu 1998“. Jestliže podala žalobu až 15. července 2003, učinila tak po marném uplynutí promlčecí doby (§398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“). Jelikož žalovaný vznesl námitku promlčení, soud žalobu v souladu s §388 odst. 1 obch. zák. zamítl.
Námitku žalobkyně, podle níž se představenstvo podílelo na vzniku škody, neboť úvěr nezaplatilo, ač k tomu mělo dostatečné prostředky, soud prvního stupně shledal nedůvodnou, uzavíraje, že v době vzniku škody již nebyly ve funkci členů představenstva stejné osoby jako v době podepsání smluv a novým členům nic nebránilo „ve splnění zákonných povinností“.
Rozsudkem ze dne 11. května 2011, č. j. 14 Cmo 642/2009-266, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, uzavíraje, že okolnosti tvrzené žalobkyní a týkající se jednání představenstva zvoleného do funkce 21. května 1997 nemají na tvrzený odpovědnostní vztah žalobkyně a žalovaného a tedy ani na promlčení žalobou uplatněného nároku vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (podle §398 obch. zák.) k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené podílníkům podílového fondu vůči osobě oprávněné jednat jménem investiční společnosti.
Dovolatelka zdůrazňuje, že příčiny škody vzniklé na majetku podílníků podílového fondu byly dvě – uzavření výše uvedených smluv žalovaným (v nichž bylo sjednáno zajištění závazku žalobkyně ze smluv o úvěru finančními prostředky podílníků) a dále porušení povinnosti představenstva (bývalého i současného), jež v rozporu s požadavkem náležité péče neuhradilo splatný závazek žalobkyně vůči bance, ač tak učinit mohlo. Promlčecí doba tak začala běžet až okamžikem, kdy se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla osoba, která reprezentovala žalobkyni a nebyla – na rozdíl od žalovaného a členů představenstva – v postavení škůdců. Touto osobou byl až nucený správce jmenovaný v červenci 2000; žaloba byla proto podána před uplynutím subjektivní promlčecí doby.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je (v posouzení dovoláním otevřené otázky) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle §398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
V této podobě platilo citované ustanovení v době uzavření výše označených smluv (1995 a 1996) i v době vzniku tvrzené škody (březen 1998) a dosud nedoznalo změn.
Posouzením počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle citovaného ustanovení se Nejvyšší soud již zabýval. V rozsudku ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněném pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že právnická osoba se o vzniku škody ve smyslu ustanovení §398 obch. zák. dozví či může dozvědět zásadně v okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatnit. Obecně přitom nepochybně platí, že takovou osobou je člen statutárního orgánu právnické osoby. Tento obecný závěr se však neprosadí tehdy, jsou-li zájmy (členů) statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že člen statutárního orgánu, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby.
Jestliže se na vzniku škody podíleli všichni členové statutárního orgánu, popř. další osoby oprávněné podat jménem právnické osoby žalobu o náhradu škody, běží subjektivní promlčecí doba až ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat (za právnickou osobu či jejím jménem) žalobu o náhradu škody proti členovi statutárního orgánu, která se na vzniku škody nepodílela.
K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V projednávané věci žalobkyně od počátku tvrdí, že na vzniku škody se podílel jak žalovaný (tím, že v rozporu se svými povinnostmi uzavřel výše označené smlouvy a zajistil závazek žalobkyně k vrácení poskytnutého úvěru finančními prostředky podílníků podílového fondu), tak i členové představenstva žalobkyně (tím, že neuhradili splatný dluh žalobkyně z úvěrové smlouvy, ač tak objektivně učinit mohli).
Jestliže soudy nižších stupňů za této situace nezkoumaly, zda se členové představenstva žalobkyně na vzniku tvrzené škody podíleli, je jejich právní posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §398 obch. zák. neúplné a tudíž i nesprávné. Bez tohoto posouzení totiž nelze – jak plyne z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu – závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku učinit. Pokud se členové představenstva žalobkyně podíleli na vzniku tvrzené škody, nemohla subjektivní promlčecí doba žalobkyni začít plynout v okamžiku, kdy se dozvěděli (či dozvědět mohli) o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu