ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.381.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 381/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci navrhovatele Ing. M. V. , zastoupeného prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Dejvice, Zavadilova 1888/22, PSČ 160 00, za účasti Ing. J. N. , zastoupeného JUDr. Petrem Maiem, advokátem, se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, PSČ 130 00, o zaplacení 339.922,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 3/2009, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2012, č. j. 14 Cmo 120/2011-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2010, č. j. 14 Cm 3/2009-66, zastavil řízení „do výše 29.922,- Kč“ (výrok I.), zamítl „žalobu“ o zaplacení 310.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku III. o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahové vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Způsobilým dovolacím důvodem z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují právní otázku zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Namítá-li dovolatel, že k zaplacení žalobou uplatněné pohledávky nedošlo, brojí proti opačným skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod, k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit.
Závěr, podle něhož právo na vypořádací podíl společníku vzniká pouze tehdy, dochází-li k zániku účasti společníka ve společnosti jinak než převodem podílu, přičemž nelze platně sjednat vypořádání ceny za převod obchodního podílu nebo její části z majetku společnosti či k její tíži, plyne z výslovného znění ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 641/2005 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2007, pod číslem 117, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4234/2007, jež je dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. červnu 2000 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Konečně závěr, podle něhož uznání závazku není novým právním titulem (a domněnku, jíž zakládá, lze vyvrátit), taktéž plyne zjevně z ustanovení §323 obch. zák., jakož i ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a dalšímu účastníku náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu