ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3865.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3865/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Dany Khollové , jako správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. F. Z., identifikační číslo osoby 10 21 06 95, zastoupené JUDr. Věrou Sedloňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Letní 69/3, PSČ 103 00, proti žalovaným 1) JUDr. M. H. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem, se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, PSČ 266 01 a 2) Přerost a Švorc - auto, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Veleslavínská 39, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 63 07 31 88, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, PSČ 140 00, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , o zaplacení částky 2,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 9/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2011, č. j. 11 Cmo 376/2010-315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 23.280,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 46 Cm 9/2004-273, zastavil řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému „ohledně částky 300.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 27. ledna 2004 do zaplacení“ (výrok I.), žalobu proti prvnímu žalovanému o zaplacení částky 2,000.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 27. května 2010 do zaplacení zamítl (výrok II.), druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni do konkursní podstaty úpadce Ing. F. Z. částku 300.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 29. ledna 2004 do zaplacení (výrok III.), ve vztahu k druhé žalované zamítl žalobu o zaplacení částky 2,000.000,- Kč s 2% úrokem od 27. ledna 2004 do zaplacení a co do 2% úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč od 27. ledna 2004 do 28. ledna 2004 (výrok IV.) a rozhodl o poplatkové povinnosti druhé žalované a o nákladech řízení (výroky V. až VII.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně a druhé žalované rozsudkem ze dne 12. května 2011, č. j. 11 Cmo 376/2010-315, rozsudek soudu prvního stupně (mimo jiné) potvrdil v zamítavých výrocích ve věci samé a změnil ve vyhovujícím výroku ve vztahu k druhé žalované tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 300.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 29. ledna 2004 do zaplacení.
Šlo přitom o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když původní rozsudek ze dne 27. dubna 2006, č. j. 46 Cm 9/2004-197, jímž soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 9. září 2009, č. j. 13 Cmo 260/2008-235 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 3. září 1996, sp. zn. 92 K 96/95, prohlásil konkurs na majetek Ing. F. Z. a správcem jeho konkursní podstaty ustavil prvního žalovaného.
2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. září 2003, č. j. 92 K 96/95-535, zprostil prvního žalovaného funkce správce konkursní podstaty a novou správkyní konkursní podstaty ustavil žalobkyni.
3) Dne 16. dubna 1997 uzavřeli první žalovaný (jako tehdejší správce konkursní podstaty úpadce – prodávající) a druhá žalovaná (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly ve smlouvě specifikované nemovitosti, a to za kupní cenu 62,300.000,- Kč. V kupní smlouvě bylo mimo jiné „konstatováno“, že částka 2,300.000,- Kč již byla uhrazena úpadci před prohlášením konkursu.
4) Část kupní ceny ve výši 60,000.000,- Kč druhá žalovaná do konkursní podstaty úpadce zaplatila.
5) Dne 4. března 1998 společnost INTERCONTINENTAL COMMODITIES, a. s. (dále jen „společnost“) zaplatila do konkursní podstaty úpadce částku 2,000.000,- Kč.
6) Částka 2,300.000,- Kč [viz bod 2)], kterou zaplatili společníci druhé žalované (L. P. a J. Š.), nemohla být použita k úhradě (části) kupní ceny; jmenovaní pohledávku z titulu jejího vrácení přihlásili do konkursu uvedeného na majetek úpadce a tato pohledávka byla jištěna.
7) Částka 2,000.000,- Kč [viz bod 5)] společnost do konkursní podstaty úpadce zaplatila z titulu kupní ceny a to se souhlasem druhé žalované.
Na tomto základě dospěl odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) – odkazuje přitom na ustanovení §331 a §332 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a na ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – k závěru, podle něhož první žalovaný žalobkyni (konkursní podstatě) tím, že „doplatek kupní ceny zaplacený fyzickými osobami před prohlášením konkursu započetl na kupní cenu nemovitostí“ – škodu nezpůsobil, když se souhlasem druhé žalované (kupující) kupní cenu v tomto rozsahu zaplatila společnost (tuto skutečnost potvrdil jak dřívější, tak „současný“ předseda představenstva společnosti, přičemž samotný způsob zúčtování platby „účetní prvního žalovaného“ jako poskytnutý úvěr, neshledal významným).
Ze stejného důvodu přitom nepovažoval za opodstatněný ani požadavek vůči druhé žalované na zaplacení částky 2,000.000,- Kč z titulu doplatku kupní ceny.
Konečně odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neshledal ve vztahu ke druhé žalované žalobu po právu ani co do částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, maje za důvodnou – s odkazem na ustanovení §391 a §397 a §340 odst. 2 obch. zák. – druhou žalovanou vznesenou námitku promlčení. Přitom zdůraznil, že dodatek ke kupní smlouvě ze dne 15. srpna 1998, podle něhož měl být zůstatek kupní ceny vypořádán v rámci rozvrhového usnesení, je neplatný pro neurčitost [§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)] a pro rozpor s ustanovením §14 odst. 1 písm. i) ZKV (§39 obč. zák.). Nárok na úhradu kupní ceny „mohl být“ uplatněn následující den po uzavření dodatku ke kupní smlouvě, to jest 16. srpna 1997 a od tohoto data běžela čtyřletá promlčecí lhůta, která skončila 16. srpna 2001; žaloba byla proti druhé žalované podána (až) 12. ledna 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož platba ve výši 2,000.000,- Kč, poskytnutá společností do konkursní podstaty úpadce, byla určena na úhradu (části) kupní ceny a současně zdůrazňuje, že v rozsahu takto poskytnutého plnění vznikla společnosti vůči konkursní podstatě pohledávka za podstatou. Potud zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů, majíc za to, že účel úhrady částky 2,000.000,- Kč byl jiný. Současně akcentuje, že první žalovaný při předání funkce správce konkursní podstaty „neprokázal“, jak naložil s částkou 2,000.000,- Kč, kterou do konkursní podstaty uhradila společnost, čímž porušil ustanovení §8 odst. 2 ZKV, to jest povinnost postupovat s odbornou péčí.
Konečně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně promlčení pohledávky z titulu kupní ceny ve vztahu ke druhé žalované, zdůrazňujíc, že druhá žalovaná se „obohatila na úkor konkursní podstaty, úmyslně“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, opakujíc, že částku 2,000.000,- Kč z titulu kupní ceny zaplatila do konkursní podstaty společnost a ztotožňujíc se rovněž se závěrem odvolacího soudu ohledně promlčení uplatněné pohledávky ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jakkoli dovolatelka co do dovolacích důvodů výslovně odkazuje pouze na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradou, jejímž prostřednictvím polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů ohledně účelu platby poskytnuté do konkursní podstaty společností ve výši 2,000.000,- Kč, ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu [a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] usuzovat nelze.
Přitom obecný závěr, podle něhož plněním poskytnutým třetí osobou věřiteli závazek dlužníka zaniká, odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2009, pod číslem 84. Samotná aplikace ustanovení obchodního zákoníku (§332 odst. 1 obch. zák.) v projednávané věci dovolatelkou zpochybněna nebyla.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani námitka, podle níž první žalovaný neprokázal, jak naložil s částkou 2,000.000,- Kč, kterou do konkursní podstaty uhradila společnost. Je tomu tak jednak proto, že – jde-li o požadavek na náhradu škody vůči prvnímu žalovanému – shora uvedené skutkové vymezení porušení povinnosti prvním žalovaným bylo žalobkyní uplatněno až podáním ze dne 8. dubna 2010 (srov. č.l. 258 a násl.), aniž by žalobkyně v tomto směru jakkoli změnila žalobu (z obsahu spisu je evidentní, že proti prvnímu žalovanému byla žaloba podána z jiného důvodu), jednak proto, že soudy nižších stupňů shodně uzavřely, že společností zaplacená částka 2,000.000,- Kč „byla a je součástí konkursní podstaty“, kteréžto skutkové zjištění nebylo (a ostatně ani nemohlo být) dovoláním zpochybněno a konečně vzhledem k závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011.
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že argumentace dovolatelky co do „úmyslného obohacení se“ druhé žalované na úkor konkursní podstaty, je z hlediska posouzení promlčení pohledávky z titulu (doplatku) kupní ceny právně nevýznamná. Jinými slovy, domáhala-li se žalobkyně po druhé žalované zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím z titulu (doplatku) kupní ceny (tj. jako plnění z kupní smlouvy), je z hlediska délky a běhu promlčecí doby irelevantní, zda se druhá žalovaná „na úkor konkursní podstaty obohatila úmyslně či nikoli“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným se opírá o ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou je odůvodněn týmiž ustanoveními, s tím, že žalobkyni vznikla povinnost zaplatit procesně úspěšné druhé žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci se stávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. září 2011) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny určená podle §7 bodu 6. a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí celkem 2,651.970,69 Kč (jistina 2,300.000,- Kč plus kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2% z částky 2,000.000,- Kč od 27. ledna 2004 do zaplacení a z částky 300.000,- Kč za dobu od 29. ledna 2004 do zaplacení v úhrnné výši 351.970,69 Kč) a sazba mimosmluvní odměny tak činí 18.940,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) celkem druhé žalované přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení ve výši 23.280,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu