ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3903.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3903/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Charouz Racing System s. r. o., se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, identifikační číslo osoby 25 76 68 81, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) MIMEX PLUS, s. r. o., se sídlem v Košicích, Bencúrova 8, PSČ 040 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31 66 74 31 a 2) JUDr. M.C., zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 81/2007, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2011, č. j. 9 Cmo 140/2011-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 13. června 2011, č. j. 9 Cmo 140/2011-186, potvrdil rozsudek ze dne 10. března 2009, č. j. 53 Cm 81/2007-122, jímž Městský soud v Praze ponechal vůči druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. srpna 2004, č. j. 53 Sm 62/2004-11, kterým oběma žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 5,000.000,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu 16.666,70 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §175 odst. 4 a §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na ustanovení §495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a na ustanovení čl. I. §32 odst. 2 a §77 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že se druhému žalovanému prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Žalobkyně (remitent) i druhý žalovaný (směnečný rukojmí) jsou na směnce označeni způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, kdo je ze směnky aktivně a pasivně legitimován.
2) Druhý žalovaný podepsal směnku i jménem výstavce (první žalované) jako jednatel; musel tudíž vědět, proč směnku podepisuje a kauza směnky mu musela být známa „i při jeho vlastním podpisu směnky v pozici směnečného rukojmího“.
3) V námitkách druhý žalovaný „tvrdil“, že zaplatil na kauzu směnky 2,100.000,- Sk, aniž by uvedl, v čem tato kauza spočívala. „Za této procesní situace i kdyby druhý žalovaný prokázal jakési zaplacení částky 2,100.000,- Sk žalobkyni, nemohla by tato platba nijak ovlivnit jeho povinnost splnit v plné výši směnečný platební rozkaz“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel opakuje námitky nedostatku kauzy směnky a (pro případ jejího objasnění) zaplacení částky 2,100.000,- „Kč“, přičemž odvolacímu soudu vytýká, že se skutečnostmi ohledně úhrady zmíněné částky nezabýval, toliko je formálně odmítl, neobjasnil náležitě skutkový stav a neodůvodněně zkrátil práva druhého žalovaného.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje, přičemž z obsahu spisu ostatně ani neplyne, že by dovolatel v řízení před soudem prvního stupně (popř. v odvolacím řízení s přihlédnutím k omezení plynoucímu z ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř.) navrhl důkaz výslechem svědků B. a T.C. Navíc argumentace plněním na nijak nekonkretizovanou kauzu směnky, nemohla mít žádný vliv na existenci a výši směnečné pohledávky (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura Nejvyššího soudu je pak jednotná v závěru, podle kterého mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Konečně není pochyb o tom, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu