ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4239.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 4239/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalované P L E H A S O, komanditní společnost , se sídlem v Plaňanech, Pražská 40, PSČ 281 04, identifikační číslo osoby 15 52 95 50, zastoupené JUDr. Miroslavem Nippertem, advokátem, se sídlem v Plaňanech, Pražská 115, PSČ 281 04, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 164/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2011, č. j. 8 Cmo 362/2010-141, takto:
Rozsudek Vrchního soudu ze dne 6. června 2011, č. j. 8 Cmo 362/2010-141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2010, č. j. 13 Cm 164/2007-112, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. října 2007, č. j. 23 Sm 314/2007-9, jímž původně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3,949.451,- Kč s 6% úrokem od 17. března 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 13.164,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na ustanovení čl. I §10, §28 a §48 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na ustanovení §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – uzavřel, že žalované se správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), měla sloužit jako zajišťovací instrument k zajištění pohledávky žalobkyně za žalovanou z leasingové smlouvy č. 3110229 ze dne 30. října 2001 (dále jen „leasingová smlouva“). Jelikož žalobkyně povinnost z leasingové smlouvy splnila a naopak žalovaná (nedůvodně) přestala hradit sjednané leasingové splátky, žalobkyně po právu od leasingové smlouvy odstoupila, žalované „pohledávky“ v souladu s leasingovou smlouvou vyúčtovala a „přistoupila“ k vyplnění blankosměnky.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. června 2011, č. j. 8 Cmo 362/2010-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že se stala vlastníkem předmětu leasingu (laserového řezacího systému), respektive neprokázala jiné oprávnění, které by jí umožňovalo platně uzavřít leasingovou smlouvu. Jelikož žalobkyně neprokázala vlastnické právo k předmětu leasingu, nebyl prokázán základní předpoklad pro platný vznik leasingové smlouvy a žalované závazky z předčasného ukončení takové smlouvy nevznikly. Kauza sporné směnky tak neexistuje a žalovaná prokázala jak obsah vyplňovacího práva, tak i nesprávné vyplnění blankosměnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož předmět leasingu koupila od dodavatele (společnosti PTV, spol. s r. o. – dále jen „společnost“) a to kupní smlouvou ze dne 30. října 2001 č. 3110229/KS, přičemž vlastnické právo na ni přešlo okamžikem uhrazení kupní ceny a uvedením předmětu leasingu do řádného provozu. Současně bylo prokázáno, že předmět leasingu byl žalované řádně předán a uveden do provozu, čemuž odpovídá i skutečnost, že žalovaná řádně uhradila celkem sedm leasingových splátek ve výši 173.226,- Kč. Dále poukazuje na povahu leasingového vztahu, jak byla ve všeobecné poloze specifikována např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 (jde o rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 24/2011“).
Majíc za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobkyně nestala vlastníkem předmětu leasingu a nemohla tak „předmět leasingu dále platně pronajmout žalované“, dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že odvolací soud založil své právní posouzení věci na závěru, podle něhož žalobkyně neprokázala, že se stala vlastníkem předmětu leasingu, respektive, že by jí svědčilo jiné právo, na jehož základě by mohla uzavřít leasingovou smlouvu.
Nejvyšší soud již ve shora zmíněném R 24/2011 zdůraznil, že finanční leasing lze vymezit jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na základě poptávky a podle výběru nájemce a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za cenu, která bývá označována jako zůstatková či zbytková, neboť vyjadřuje rozdíl mezi cenou předmětu leasingu, resp. náklady spojenými s pořízením předmětu leasingu, na počátku a celkovou výší té části leasingových splátek, kterými je pořizovací cena předmětu leasingu splácena. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění). Leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a její prodej na konci leasingového vztahu).
V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat).
V rozsudku ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005, uveřejněném pod číslem 108/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále Nejvyšší soud dovodil, že v případě, kdy poskytovatel předmětu leasingu podle leasingové smlouvy poskytuje nabyvateli – leasingovému nájemci věc podle jeho přání (na míru), není vyloučeno (a spíše to bude pravidlem), že tuto věc musí nejprve obstarat do svého vlastnictví, respektive musí získat jiné oprávnění nakládat s předmětem leasingu.
Z výše uvedeného je nepochybné, že samotná neexistence vlastnického práva žalobkyně k předmětu leasingu nezpůsobuje neplatnost leasingové smlouvy.
Jde-li o „konstatování“ odvolacího soudu, podle něhož nebylo prokázáno oprávnění žalobkyně, umožňující platné uzavření leasingové smlouvy, pak v tomto směru nelze přehlédnout, že dle listin, jimiž odvolací soud opakoval dokazování (a na jejichž obsah poukazovala i dovolatelka) – kupní a leasingové smlouvy – byli účastníci smlouvy i společnost srozuměni s tím, že žalobkyně předmět leasingu „pořídí“ u společnosti, s tím, že společnost dodá zboží žalobkyni tak, že „předmět smlouvy převezme jménem kupujícího žalovaná, která se prokáže platnou leasingovou smlouvu (k tomu srov. čl. II. bod 2. kupní smlouvy a ujednání v leasingové smlouvě, podle něhož „dodavatelem“ předmětu leasingu je společnost a žalobkyně uděluje žalované plnou moc v zastupování při převzetí předmětu leasingu od dodavatele a jeho uvedení do provozu, jakož i k uplatňování nároku z vad předmětu leasingu“).
Dovodil-li odvolací soud, že žalobkyně neprokázala své oprávnění platně uzavřít leasingovou smlouvu, aniž se s výše uvedenými skutečnostmi jakkoli vypořádal, je tento jeho závěr neúplný a tudíž i nesprávný.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu