ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4352.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 4352/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně SPGroup a. s. , se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábř. 28, identifikační číslo osoby 63078571, zastoupené Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 21, PSČ 110 00, proti žalovanému M. V. , zastoupenému Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 30a/404, PSČ 140 00, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 27/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2011, č. j. 5 Cmo 207/2011-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 11.616,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. 22 Cm 27/2010-38, zamítl žalobu o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II. o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom nelze usuzovat z dovolatelkou předestírané otázky, zda odkládací podmínka ve smyslu §36 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) může být splněna „pouhým nekonáním příslušného subjektu, pokud toto nekonání v důsledku vede ke vzniku okolností předpokládaných podmínkou“.
Je tomu tak již proto, že dovolatelka při jejím formulování vychází z odlišného (než soudy nižších stupňů zjištěného) skutkového stavu, majíc za to, že výpověď plné moci učiněná JUDr. B. byla reakcí na dopis společnosti Gallery Myšák, a. s. (dále jen „společnost“). Soudy nižších stupňů však vyšly z toho, že důvodem výpovědi plné moci byl zdravotní stav JUDr. B. a dále skutečnost, že ukončila „činnost“ v advokátní kanceláři CMS Cameron McKenna, v. o. s., nikoliv „konání či nekonání“ společnosti.
Dovolání je ve skutečnosti pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a to ani (pro tuto věc navíc nezpůsobilým) důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nehledě k tomu odvolací soud na posouzení dovolatelkou předestírané otázky své rozhodnutí nezaložil. Naopak k námitkám žalobkyně dále výslovně uzavřel, že podmínka ve smlouvě o převodu akcií sice mohla být naplněna i tím, že by společnost svým jednáním přivedla svého zástupce do situace, kdy by mu nezbylo než ukončit spolupráci, nicméně takové jednání společnosti nebylo v řízení zjištěno a neplynulo ani z tvrzení dovolatelky.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 9.300,- Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.016,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 11.616,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu